Jak je to s
džó Nedávno jsem napsal krátký článek pro aikidisty o cvičení s bokkenem. Nebylo to psaní ani nijak zásadní a ani moc konkrétní, ale určitě to bylo k věci na základě jistých impulsů. Třeba se někdo zamyslel. Patrně se našli i takoví, kteří se s tím textem ztotožnili. Jedni se opravili, jiní si poklepali na čelo… Jako obvykle se našli i takoví, kteří to odkývali, ačkoliv právě jich se podobná kritika a výtky týkaly. Někteří to prostě číst nepotřebují, a tak to nečtou. Nyní (opět na základě toho, co kolem sebe vidím), ačkoliv poměrně velká část informací o džó byla vlastně napsána už v tom článku o cvičení s bokkenem, bych chtěl krátce zamyslet i nad druhou "aikidistickou" zbraní. Aikidisté většinou podceňují obtížnost cvičení se zbraněmi a často ignorují jejich typické vlastnosti. "Vyšší" stupně, aikidisté od prvního danu nahoru, splňují požadavek svých učitelů, žáků i spolustudujících a prostě cvičí se zbraněmi. Očekává se od nich, že už by to měli umět, a tak to umí. Podle absurdního klíče - mám šodan (nahraď nidan, sandan, jondan…) v aikidó, umím tedy cvičit s bokkenem a džó. Popravdě je tohle stejná hloupost, jako myšlenka, že mistr aikidó je zároveň mistrem karate a doktor práv umí odstranit slepé střevo. Když někdo poctivě konstatuje, že to prostě neumí, necvičí a nepovažuje za důležité, ostatní mu nevěří. To prostě není možné, cvičí tak dlouho aikidó a necvičí se zbraněmi? Takže se často dobrovolně nebo i po nějaké formě většího či menšího nátlaku, chopí aikidista hole a tvoří. Vymyslí vlastní techniky, založené na kusých informacích, útržcích z toho, či onoho semináře nebo tréninku s mistrem nebo učitelem, který možná také tak nějak skládal. Na dotaz, kde se jeho cvičení s džó vzalo, odpoví, že je to buki waza - techniky zbraní v aikidó a že je založená na principech aikidó. Popravdě principy aikidó mohou být patrně podobné jako principy jiných japonských budó (vstup, přemístění, nasměrování… nevím), ale co principy nebo lépe vlastnosti toho nástroje, zbraně, kterou při vytváření používá? Džó, tak jak ho známe v aikidó, je obvykle totožné s džó v tradičním džódó (Šintó musó rjú nebo seitei džó). Schválně si své džó z budo shopu prohlédněte. Je to hůl 128 centimetrů dlouhá, ačkoliv džó v jiných tradičních školách může být delší (Muhi Muteki rjú džódžucu) nebo kratší (Owari Tenšin korjú) bez zúžení, nebo rozšíření na konci nebo koncích. Pohyby s dlouhou zbraní se více podobají bódžucu, anebo dlouhé sečné zbrani, pohyby s krátkou tyčí spíš připomínají neozbrojené cvičení, respektive to, co známe jako hanbó, ale to odbočuji. Typizovaná délka umožňuje jisté srovnání a kontrolu zda byly zachovány tyto původní principy. Výhoda džó (dle mého "genialita" té zbraně) spočívá v možnosti útočení i obrany nepřebernou škálou pohybů, díky optimálnímu rozměru této zbraně. Jedna věc je taková poučka, jiná věc je význam takové informace. Všichni víme, že džó má dva konce a že je možné ho držet "jakkoliv", vzhledem k tomu, že nemá čepel a nějakou ostrou špici. Toto nás neomezuje. Džó má i další výhody. Mimo jeho délku (vzhledem k meči) je to i možnost být za ním – z jedné či druhé strany. Nebo přesněji za ním či vedle něj. A tak džódó využívá mnoho různých přemístění. V podstatě, z toho, co jsem zatím mohl v džódó cvičit – téměř vždycky střídáme konce a strany, ze kterých útočíme. Tradiční džódó využívá také možnost udeřit holí tak, že držíme právě ten konec, kterým boucháme. Oproti tomu držení na opačném konci (které je mnohem častější) je poměrně zásadní, protože umožňuje využití celé délky zbraně oproti kratšímu meči. Údery se zpravidla provádějí úplným koncem hole (džósakki) s nutností správného a pevného úchopu plochou dlaně (tenouči) a zpravidla všemi prsty. Jiná část hole než džósakki se používá spíše k blokování. Často jde o spojení obou "principů". Tohle jsou určité zásady, asi ty nejzřetelnější, na které se v džódó (džódžucu) pohlíží. Kolik z těchto bodů najdete v aiki-džó, které si tvoří každý tak jak jsem popsal výše? Kolik jich dodržuje Váš učitel? Které z nich Vám vysvětlí? Obvyklý postup nebo zdroj inspirace tvůrců vlastního pojetí džó v aikidó by se dal rozdělit do několika více nebo méně propojených kategorií:
Výsledek podobných aktivit jsou techniky a katy podle vzorce - sem jsem ještě neudeřil, tady jsem ještě nestál, takhle by se dalo tou tyčí zatočit. A to má být aplikací principů aikidó? Toto mnohdy působí důvěryhodně (je-li takový tvůrce aiki-džó talentovaný a pohybově nadaný), častěji však komicky. Často (v lepším případě?) se takové pohyby podobají "okinawským" nebo "čínským" školám, jindy prostě připomínají pádlování na kajaku. Popravdě metody použití džó v tradičních japonských školách (korjú) jsou zřetelně jiné. Nestojím o to, aby mi kdosi říkal nebo psal, že si stojím jen za svým cvičením… a tak kritizuji ostatní. Tohle je myslím oboustranné s tím rozdílem, že já měl možnost seznámit se s obojím. S home made zbožím i tradičními metodami. Neukazuji prstem na toho či toho. I když by mně zajímalo, zda učitelé, tvůrci svých metod řeknou vlastním žákům, že to, co právě cvičí sami vymysleli, protože si myslí, že právě tohle je správné aiki-džó. A jestli ne, zda si tito učitelé sami uvědomují, že cosi předstírají. Ale ptát se jich na to nebudu. To je přece problém jejich a jejich žáků. Těch problémů je víc - často studenti svých učitelů neví, proč ten nebo onen pohyb s džó dělají. Jaký je jeho význam a tedy, jak má a jak nemá vypadat... hlavně, že to na sebe "navazuje". Nakonec, když se to nedozví od svého učitele, proč to či ono dělají, nezbývá než si to zdůvodnit sám. Prostě si to vymyslíme. Anebo (a nemyslím, že by to byl nejhorší výsledek) řeknou že je "zbraně prostě nebaví" a jdou od toho. Není jednotná odpověď na to, jak má vypadat aiki-džó. Velicí mistři, významní učitelé, jako byl Saitó nebo Nišio vytvořili vlastní způsob aiki-džó. Svojí metodu, která má přiblížit jejich pojetí aikidó, a tak to také souvisí s jejich pojetím neozbrojeného taidžucu. Jejich metody je přežily a to je asi to hlavní. Nemám důvod kritizovat nebo hodnotit tyto systémy. Nicméně jiní velicí učitelé, žáci stejného osenseie žádný systém aiki-džó neučí ani nevytvořili, a tak by je (myslím) neměli jejich žáci vytvářet za ně. Závěrem bych chtěl napsat - cvičíte-li s džó cokoliv, ať tomu říkáte aiki-džó nebo jinak, rozhodně to nezanedbávejte. Učte se pečlivě vše, co Vám Vaši učitelé říkají a sledujte je, zda to děláte, jako oni… Chcete-li to dělat pořádně, musíte cvičit často a pravidelně. Nejsou žádné zkratky - ani pro cvičení s džó. Dělám to stejně. P.S. Ačkoliv to tak nevypadá, autor článku si nemyslí, že by "sežral Šalamounovo ho***", nicméně obě disciplíny, aikidó i džódó nějakou dobu cvičí… A pouze ve dvou stranách shrnul jistou zkušenost, kterou udělal. Tento text není definitivní, jde o úvahu, kterou by rád dalším cvičením dále rozvíjel. text: Patrik Orth webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
