aikidó

Základní techniky tě naučí hodně
("Magazín aikido #8" - rozhovor s Hichemem Lejrim, uskutečněný při příležitosti Letní školy Aikido ve Vizovicích v srpnu 2001)

Velmi často, když se účastníme nějakého cvičení s učitelem z jiné, aikidisticky vyspělejší země, více než abychom se snažili mu porozumět a naučit se něco nového, zkoušíme mu ukázat, jak moc jsme se naučili dříve a jak nás on nemůže ničím překvapit. Za velmi prestižní nicméně považujeme jeho podpis do průkazu, tedy něco jako novou trofej a zářez do pažby. Naše snaha by měla být zcela určitě jiná… Vždycky je přínosem, dostat se k takovému učiteli blíž, popovídat si s ním, strávit s ním nějaký čas a zkoušet porozumět tomu, co vyjadřuje svým cvičením. Tedy, aniž bychom si to uvědomovali, učíme se od něho i mimo tatami a dódžó. Hledáme souvislosti mezi jeho životem a naším aikidó. Tímto i dalšími rozhovory, které pro vás připravujeme, se pokoušíme předávat to, co nám uniká na tatami.

Hicheme, mohl by ses našim čtenářům krátce představit? Odkud jsi, kterým bojovým uměním se věnuješ, jak ses k nim dostal a podobně?

Ano. Jmenuji se Hichem Lejri, pocházím z Paříže a bojová umění cvičím asi 25 let. Začal jsem vlastně náhodou. Původně jsem se v dětství věnoval klasickému tanci, ale pak se mi stala nehoda. Když jsem jednou šel ze školy, srazilo mě kolo a způsobilo mi těžkou zlomeninu kotníku a zhmožděné chodidlo. Dlouho jsem měl problémy s pohybem a lékaři v té době říkali, že už nebudu moci sportovat. Trvalo skoro tři roky, než se můj zdravotní stav zlepšil,  musel jsem podstoupit několik operací a hojení bylo komplikované také tím, že jsem stále rostl. Můj kamarád mě tehdy seznámil s čínským lékařem, o kterém se domníval, že by mi mohl pomoci. Tak jsem se setkal se svým prvním učitelem, který mi ukázal čínská bojová umění a také něco z karate a džúdó, později jsem začal cvičit také kendó a iaidó. Před 15 lety jsem objevil aikidó. Karate jsem mezitím skoro přestal cvičit, protože jsme nemohl nalézt dobrého učitele.

A tím se vlastně dostáváme ke druhé otázce. Jak jsi začal s aikidó? A zpátky k té první, to jsi nám neřekl, kolik je ti let?

Je mi 44. Co se týká aikidó, to byla opravdová náhoda. V době, kdy jsem se věnoval karate, jsem také žil v Japonsku a tehdy, jako asistent svého učitele karate, jsem navštívil velkou, celonárodní exhibici bojových umění. Viděl jsem ukázky mnoha stylů, také něco z aikidó. Tehdy jsem nemohl pochopit, o čem aikidó je. Učitel, který dělal tu ukázku, byl také poněkud zvláštní, svých uke se ani nedotýkal, jen je tak  "odhazoval"…

Nebyl to náhodou Watanabe sensei?

Ano, ano, byl. To tedy byl můj první kontakt s aikidó. Když jsem se vrátil z Japonska zpět do Štrasburku, chtěl jsem samozřejmě pokračovat s cvičením, ale chodil jsem zároveň do školy i práce, a neměl jsem mnoho volného času. Čas jsem měl vlastně jenom v pondělí a v pátek. Našel jsem velký klub, kde se dalo cvičit více disciplín, ale ve dnech, kdy jsem mohl chodit, to bylo pouze aikidó. Tak jsem si řekl: "Fajn, proč ne, budu cvičit aikidó." Ale vydržel jsem pouze krátce, moc mě to nezajímalo, a také jsem pořád nerozuměl, o čem aikidó vlastně je.

Myslím si, že učitel byl dobrý, ale já jsem asi nebyl připraven na to, pochopit smysl aikidó. Stále mi připadalo, že se aikidó nejvíc podobá tanci a neviděl jsem na něm nic užitečného.

Cvičil jsem tedy asi 3 měsíce. Později jsem také navštěvoval lekce jednoho z nejznámějších francouzských učitelů, pana Clementa Panzy, který je také mistrem džúdó, má tuším 7. dan. Ten vedl své hodiny ve stylu japonských mistrů, nic nevysvětloval, prostě předvedl techniku, a když jsem se ho na něco zeptal, prostě jenom řekl: "Neptej se, cvič, zkoušej to…"

Po půl roce jsem toho chtěl znovu nechat, ale pak jsem odjel na stáž pana Tamury a to bylo něco jiného. Tamura sensei mě velmi zaujal, i když aikidó jsem stále nerozuměl. On je i Tamura sensei svým způsobem výjimečný. Když jsme cvičili šómenuchi šihónage a on přišel ke dvojici, ve které jsem cvičil a viděl, že nedělám tu techniku zrovna nejpřesněji. Řekl, abych na něj zaútočil, ale ani útok šómen jsem nedělal správně, pořád jsem ten úder zastavoval, přestože mne Tamura opravoval. Po nějaké době jsem konečně ten sek udělal správně a v ten moment jsem ležel na zemi a nevěděl, jak jsem se tam dostal. A tehdy jsem si řekl: "Možná na tom aikidó opravdu něco je…"

A jak jsi se vlastně dostal k stylu Nišio senseie?

To je zase jiný příběh. Nišio sensei přijel do Francie poprvé v roce 1988. Už když jsem předtím byl v Japonsku, koupil jsem si nějaké nahrávky jeho aikidó, tak jsem o jeho stylu něco málo věděl - trochu mi to připomínalo karate, což pro mě bylo velmi zajímavé, ale přesto jsem ten styl považoval pouze za show. V roce 1988 se tedy pořádal seminář ve Štrasburku - původně jsem tam vůbec nechtěl jít, pak jsem si řekl, že se půjdu jenom podívat, protože jsem byl po úrazu a navíc jsem se znovu rozhodoval zda s aikidó přestat. Ale pak se se mnou jeden z mých známých, který mě na seminář pozval, vsadil, že pokud budu na tatami, pozve mě na večeři do jedné z nejlepších restauraci ve Štrasburku… a to se nedalo odmítnout.

Na stáži jsem tedy cvičil, ale zpočátku jsem nebyl nijak nadšený, bylo tam asi 400 cvičenců, každý cvičil něco jiného a nikdo pořádně nevěděl, jak mají techniky, hlavně ty se zbraněmi, vypadat. Ale po dvou, třech dnech se začalo trochu "vyjasňovat" a mně to cvičení připadalo čím dál tím zajímavější. Tak jsem začal na semináře jezdit častěji jak ve Francii, tak i v Dánsku… a  už jsem u tohoto stylu zůstal.

Už na začátku jsi řekl, že ses věnoval jiným bojovým uměním. Mohl bys to upřesnit?

Hm, já si myslím, že to není až tak důležité, stejně ve všech stylech existuje jedna přirozená návaznost. Ano, když cvičíš judo, pracuješ pouze s kontaktem. Při kendó jsi velmi dobře chráněný, ale nevidíš oči svého soupeře, což je také poměrně specifické - tedy, aspekty jednotlivých umění jsou samozřejmě rozdílné. Když si ale představíš bojové umění jako kouli, uprostřed je vždycky člověk a okolo nějaký druh cvičení. A čím déle ho praktikuješ, tím víc zjišťuješ, že všechno vychází z přirozených pohybů tvého těla. V józe poznáš vztah mezi napětím a uvolněním, v karate bys to mohl přirovnat k procházející energii, která vybuchuje v úderu… Je tady zřetelná souvislost - já teď nejvíce cvičím aikidó, ale třeba za pár let začnu s něčím jiným. Principy ale budou vždycky stejné.

Co si myslíš o důležitosti etiky v bojových uměních?

Etika je velmi důležitá. Myslím, že Evropané to nikdy úplně nepochopí - pro orientálce je to mnohem přirozenější, oni vědí, že pokud chtějí něco získat, musí hodně obětovat ze svojí osobnosti. Evropský přístup je spíše ve stylu: "Jsem tady, platím vám, tak mne učte a naučte."

Je to komerční přístup, ale tak by to fungovat nemělo. Když chceš něco získat, něčeho dosáhnout, musíš následovat svého mistra a něco obětovat, a to nejen v rovině materiální. Prostě, čím více dáváš, tím více dostáváš.

Konkrétně, co se týká chování  v dódžó - na prvním místě vždycky musí být bezpečnost. Když žáci respektují etiketu, nedochází k úrazům. Ale to pouze, když se lidé navzájem respektují. Je tu samozřejmě také velmi důležitý aspekt několika úrovní v dódžó, které by spolu měli být v dobrých vztazích. Většinou je pro začátečníka zajímavé cvičit s někým, kdo má šódan, ale šódan už bude méně nadšený ze cvičení se začátečníkem. Když mu to připomeneš, většinou reaguje odmítavě: "Já? Se začátečníkem?" Alespoň ve Francii se to stává velice často…

Obecně, Francouzi jsou povahově velmi nezávislí a mají problém akceptovat vžité zvyky a rituály. Pokud je chceš určitému respektu naučit, musíš to dělat po částech. Základní věc - když učitel vysvětluje, ostatní sedí v seize - když na tom trváš, za rok, za dva to pochopí. V Německu je to jiné, tam je disciplina asi lidem vrozená. Tady v Čechách zatím nemohu říct, ale ve Francii je to opravdu velmi obtížné…

My jsme asi někde uprostřed. Hicheme, možná to není zrovna diplomatická otázka, ale mohl bys nám říct svůj názor na francouzské učitele?

Chápu-li to z širšího pohledu, protože francouzské aikidó to je Tamura sensei a jeho organizace nebo druhá federace - FFAAA, která mimo cvičení Christiana Tissiera představuje i styl Nišio senseie… Já viděl mnoho z těch mistrů a myslím si - opravdu si to myslím - že nejlepší aikidó je francouzské aikidó. Ne proto, že je francouzské, ale proto, že ve Francii cvičí tak veliké množství lidí a je tam mnoho cvičenců a učitelů na opravdu vysoké úrovni. Třeba jen v sotva třísettisícovém Štrasburku je asi 35 klubů. Má to samozřejmě i negativní stránky, v tak velkém množství je například velmi obtížné udržet stejná měřítka, je těžké stanovit nějaký standard, například pro šódan… To je ta problematická úroveň. Dochází ke konfliktům, lidi odcházejí a dódža jsou malá, což je případ právě toho Štrasburku.

Cvičíš aikidó už dlouho, máš nějakou oblíbenou techniku?

V aikidó? Myslím, že skvělé je například aihanmi ikkjó. Například, u mne v klubu všichni začátečníci cvičí v prvním roce pouze základní techniky - aihamni ikkjó, nikjó, kote gaeši, šihónage a někdy iriminage, ale ne příliš často. Celý rok tyto techniky, protože když tohle pochopíš - postoj, rovnováhu, pohyb v aikidó, tak můžeš začít cvičit cokoliv. Základní techniky tě naučí hodně, alespoň to je moje zkušenost.

Všichni tady jsou nadšení z tvého šiacu… Jak  a proč jsi vlastně se šiacu začal?

Proč… Prostě jsem chtěl být zase o něco lepší. Vlastně všechno, co v životě dělám, dělám proto, abych byl lepší. Tak jsem začal i s bojovými uměními. Když začnete něco praktikovat a cítíte, že vám to vyhovuje, měli byste pokračovat. Možná se dostanete tak daleko, že budete svoje znalosti a zkušenosti předávat ostatním a to je, zejména pro mne, velmi důležité. Dávat ostatním, to je jedno ze základních pravidel Islámu, a tím je to pro mne, jako pro muslima, zásadní. Původně sice tato idea o dávání souvisí hlavně s penězi, ale není to pouze o penězích. Například, když děláte něco, co vás udržuje v dobré kondici, tedy když víte, jak toho dosáhnout, měli byste tento způsob předat ostatním. Já osobně mám třeba dobrý smysl pro masáž, vím, co kdo potřebuje, ale tato schopnost nepochází ze mne, já věřím, že je to dar od boha a kdybych ho využíval jenom pro sebe, nebylo by to správné.

Já teď přeskočím pár posledních otázek, protože jeden z dalších dotazů se týká tvého náboženství a ty už jsi o něm začal mluvit. Myslíš si, že existuje nějaká souvislost mezi tvým náboženstvím a aikidó?

Myslím, věřím, že bychom neměli oddělovat svoji mysl od svého konání. Když tak učiníš, dostaneš se do problémů. To je moje osobní životní zkušenost a samozřejmě také vychází z Islámu. Denně využívám toho, že vztah mezi mnou a mým bohem se odráží do mé práce, do všeho, co dělám. Když vím, že dokážu svojí masáží někomu pomoci, a že on se potom bude cítit lépe, tak ho samozřejmě nemohu odmítnout. Já nejsem profesionál, za výuku aikidó mi nikdo neplatí, cvičení v mém klubu je zdarma. Když dělám seminář v Německu, Francii nebo kdekoliv jinde, nechám si zajistit pouze ubytování, cestu a vše ostatní si hradím sám. Je tomu tak i proto, že aikidó mi hodně dalo, je pro mě osobné dobré a tím pádem já ho musí předat dál ostatním… Jsem velmi rád, když mé dódžó a semináře navštěvuje hodně lidí. Jsou mezi nimi i tací, kteří třeba chodí jenom jednu sezónu a pak, ať už z rodinných či jiných důvodů, přestanou. Dost z nich ale přijde a řekne: "Hicheme, děkuji ti, ten rok mne hodně naučil a hodně pro mne znamenal." A to mě povzbuzuje k mé další činnosti., tak to cítím.

Ještě zpět k šiacu. Učíš šiacu jenom v rámci svých hodin aikidó, třeba jako uvolňovací cvičení na konci tréninku, nebo děláš i hodiny specializované na šiacu.

Ne, zvláštní hodiny či semináře nedělám. Jenom se  snažím něco ukázat v rámci svých tréninků. Koneckonců, některé pohyby se dají využít jak v aikidó, tak v šiacu - představ si třeba závěrečný pohyb v ikkjó nebo nikjó, tam je velmi důležité, aby paže tvého partnera byla uvolněná a je to vlastně pohyb ze šiacu. Já se vždycky snažím svým studentům vysvětlit, že technika nekončí v momentu, kdy se uke ocitne na zemi, že je velmi důležité dokončit celý pohyb, uvolnit paži - to vše by měla být nedílná součást techniky.

Učíš ve svém klubu také děti?

Ano.

Baví tě to?

Ano, moc. Mám v dódžó asi 50 dětí a vždycky jsou plné energie. Učit je, je velmi zábavné Myslím si, že děti více dávají, než berou. Za vhodný věk, kdy začít s aikidó, pokládám šest let, ale dělám ústupky. Mám v klubu i děti pěti a čtyřleté, teď dokonce i tříletého cvičence. Děti se obdivuhodně rychle učí. Když někomu z nich řeknu: "Udělej aihamni ikkjó!" - bum, jde to bez problémů. Techniky, které vyžadují větší koordinaci, jako nikjó, jsou trochu náročnější, ale také zvládnutelné. Někteří učitelé ve Francii tvrdí, že pro cvičení dětí se hodí pouze některé techniky, ale já s tím nesouhlasím. Podle mých zkušeností se dá s dětmi cvičit všechno, pokud dodržují zásady opatrnosti a ohleduplnosti. Je v tom kousek umění, protože dětem nemůžeš říct: "Pozor, tahle technika je hodně nebezpečná…" pak by si určitě chtěli vyzkoušet, v čem to nebezpečí spočívá.Vysvětlení musí být jiné, ale jde to, a práce s dětmi je velice zajímavá.

Taková častá otázka - kdo je v aikidó důležitější, tori nebo uke?

Jsem přesvědčený, že uke. Vždycky ho potřebuješ, sám si techniky neprocvičíš, na cvičení jsou nutní dva lidé. Většina učitelů do tréninku nezařazuje kata, třeba kata z kendžucu. Já sám to příležitostně dělám, myslím si, že to pomůže mým žákům s některými pohybovými vzorci, ale kata v aikidó neexistují. Aikidó je založené na vztahu dvou lidí, takže ti dva jsou prostě potřeba. Samozřejmě, že tvůj partner se také musí jako uke chovat - pokud jsou jeho útoky k ničemu, stejně nemůžeš cvičit a vyvíjet svoji techniku. Tento problém prostě v aikidó existuje.

A ještě jedna otázka na konec - všechny nás zajímá, co tě přimělo k tomu přijet na tento seminář. Učitelé, kteří ho vedou, mají oba nižší technický stupeň, než ty…

Znám Jirku… A obecně, rád cvičím s různými lidmi, a také si myslím, že vaše aikidó je rozdílné. Cvičit dneska ve Francii, jak jsem už říkal, je dost obtížné. Každé dódžó chce být nejlepší, a lidé ti chtějí dokázat, že jejich mistr je nejlepší a že vlastně oni jsou nejlepší - a ty jsi ten, kdo dělá všechno špatně. Zdá se mi, že například v Německu tohle neexistuje a u vás asi také ne. Jezdím sem pravidelně na stáže Tanaka senseie, a když jsem se dozvěděl o Vizovicích a termín mi vyhovoval, tak jsem prostě přijel.

ptali se a překládali: Simona Černá, Jirka Marek a Patrik Orth

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek