AikiWeb.com - rozhovor se Stanley Praninem Rozhovor se Stanley A. Praninem, od Džuna Akijamy. Přeložil Zdeněk Dvořák. Některé části jsou filosoficky laděné a/ nebo obtížně přeložitelné do češtiny; pro jejich nezkreslené pochopení doporučuji použít originál článku. Stan Pranin sensei se zabývá studiem historie a kořenů aikidó od roku 1974, kdy začal vydávat časopis Aiki News (a později Aikido Journal). Mimo jiné podrobně zkoumal život zakladatele aikidó, Moriheie Uešiby, včetně jeho výcviku v Daito rjú aiki džúdžucu a zapojení do náboženství ómoto. Svými publikacemi a webovými stránkami www.aikidojournal.com nadále přispívá do komunity aikidó. Tento rozhovor byl pořízen na letní škole ve Skalistých horách (2000). Kdy jste začal vydávat Aiki News? V roce 1974. První vydání bylo publikováno v dubnu, a jeho základem byla série překladů článků z japonských novin. Spolu s několika přáteli z Japonska jsme je postupně překládali a kopírovali. O kopie byl velký zájem, a tak jsem si řekl: "Máme 17 článků. Možná by se z nich dal poskládat časopis." Tato série článků vyšla na pokračování, a doplnili jsme ji o pár místních zpráv. Takto jsme v Monterey, Kalifornie, začali vydávat Aiki News. Z jakého důvodu jste začal sbírat tyto články? Již několik let jsem se zajímal o ósenseie jako člověka. Myslím, že kdyby bylo více materiálů o jeho životě v japonštině, nejspíš bych se je jen pokusil přeložit. Zřejmě bych neměl motivaci, abych pokračoval v dalším výzkumu. Nicméně, ani v japonštině se v té době nedalo téměř nic nalézt. Takže, byl zde fenomenální učitel, který měl mnoho nových úžasných myšlenek s morálním nábojem, dávajících do vztahu oblasti budó (bojových umění) a filosofie, které vypadaly naprosto protikladné. Tyto ideje mě zaujaly a chtěl jsem vědět víc - chtěl jsem pochopit, jak k nim zakladatel došel. Na začátku bylo velmi obtížné najít tyto informace, což mě přimělo je shromáždit. Ve svém časopise kladete důraz na dějiny aikidó, a často zmiňujete Daitó rjú a další historické vztahy aikidó. Proč je z vašeho hlediska historie aikidó tak důležitá? Historie je pro aikidó důležitá ze stejného důvodu, jako je rodokmen důležitý pro rodinu. Nebo například bible - můžeme se na ni dívat jako na filosofický zdroj (ať již pro křesťanství, nebo pro judaismus), nicméně je to také velmi závažný historický dokument. Historie aikidó nebyla nikdy systematicky zaznamenána. První podrobný životopis zakladatele vydal v roce 1977 druhý dóšu, Kiššómaru Uešiba sensei. Nicméně, tento životopis se některými důležitými oblastmi nezabýval dostatečně důkladně. Navíc, někteří lidé, kteří se znelíbili Aikikai, byli zmíněni jen okrajově, nebo zcela pominuti. Tato kniha je samozřejmě základem pro každého, kdo se zajímá o historii aikidó, nicméně myslím si, že ji nelze nazvat "objektivním"' životopisem. Historie je pro mě osou, podle níž mohu uspořádat a na níž mohu založit souhrn informací o aikidó. Je to jako kotva pro činnost, disciplínu, rodinu, a tak dále. Dává vám vazbu na ohnisko, které vás může vést a dát vám pocit sounáležitosti či touhu podpořit tuto rozšířenou rodinu. Později jsem také zjistil, že s pomocí znalosti historie dokážu zjistit mnohé o osobě, s níž hovořím. Pokud si s někým pohovoříte o minulosti, rychle poznáte jeho názory, předsudky, a odhadnete jeho schopnost držet se pravdy. Například, často se zeptám na něco, u čeho jsem si zcela jist odpovědí. Podle volby slov a přístupu dotázaného člověka mohu zjistit mnoho o tom, odkud pochází a případně přizpůsobit mé další otázky tak, aby se cítil příjemně, nebo mu umožnit zdůraznit jeho silné stránky. Historie velmi úzce souvisí se současností, a také s politikou. Co si myslíte o politice v aikidó? Myslím si, že politika v aikidó je prostě projev lidské přirozenosti. V jakékoliv jiné oblasti lidské činnosti, se kterou jsem se seznámil, se potkáte se stejným druhem frakcionářství a nesnášenlivosti. Lidé s podobnými schopnostmi spolu občas jednoduše nedokáží vycházet. Mnoha lidem vadí, že aikidó mluví o harmonii, ale učitelé se mezi sebou hádají a jejich organizace se nedokáží dohodnout. Také jsem měl tento pocit, nicméně časem jsem si uvědomil, že to je normální. Ideály, o kterých ósensei mluvil, jsou cíl, jehož je třeba dosáhnout, ale po cestě se setkáte s obyčejným lidským chováním. Samozřejmě, toto je velmi zajímavý námět pro studium lidského chování. Hodně se také zabýváte Daitó rjú aiki džúdžucu. Pro mě bylo naprosto nezbytné se tímto bojovým uměním zabývat. Ósensei se jím do velké míry zabýval, proto jsem ho musel prozkoumat, tečka. Podobné je to s náboženstvím ómoto. Ósensei se do tohoto náboženství výrazně zapojil a byl to důležitý činitel pro jeho osobní vývoj. Další neodmyslitelnou součástí byl jeho výcvik v Daitó rjú a spojení s osobnostmi kolem Daitó rjú. Daitó rjú aiki džúdžucu mu dalo technické možností pro jeho seberealizaci a později mu umožnilo vyvinout aikidó. Dá se říci, že to byl to stavební materiál, z nějž vybudoval aikidó. Myslíte si, že by bylo pro současné aikidisty vhodné se vrátit k základům a naučit se některé techniky Daitó rjú? Myslím si, že to záleží spíše na vlastní volbě a na tom, o co se dotyčný zajímá. Ze studia Daitó rjú lze rozhodně mnohé získat. Člověk si pak může říci třeba: "aha, už vím, odkud a proč to pochází" anebo "je zajímavé, že toto je v aikidó jinak." Zcela jistě bych každému doporučil alespoň se na Daitó rjú několikrát podívat, aby pochopil kořeny aikidó. Je to velmi poučné. Názory se liší, ale pokud cvičíte Daitó rjú, mohli byste říct, že aikidó je odnož Daitó rjú. Na druhou stranu, pokud cvičíte aikidó, ale nevíte vůbec nic o Daitó rjú, mohli byste se domnívat, že Daitó rjú je takové to hrubé, mechanické džúdžucu bez filosofie a aikidó je hluboce propracované, nepřímé a na morálních principech založené bojové umění, a že jakožto takové je mu zjevně nadřazené. V jednom úvodníku jsem napsal, že nevidím žádnou duchovní nadřazenost aikidó nad Daitó rjú. Myslím si, že mají mnohem více společných rysů, než odlišností. O rozdílu mezi "dó" a "džucu" se napsalo mnoho učených pojednání, nicméně ta příliš neodpovídají současné realitě. Říká se, že osensei studoval kromě Daitó rjú také mnoho dalších starých škol bojových umění (korjú). Podle toho, co vím, tomu tak nebylo. Historicky vzato, v roce 1901 se přestěhoval do Tokia a strávil tam asi rok. V Tokiu se učil na obchodníka a také trochu cvičil Tendžin šinjó rjú džúdžucu. Bylo to nejspíš v "mači" dódžó, tedy v malém dódžó ve čtvrti Asakusa. Chodil tam cvičit v noci, nicméně po asi třech nebo čtyřech měsících onemocněl beriberi a musel se z Tokia vrátit do Tanabe. V Tokiu musel ve dne tvrdě pracovat a tímto bojovým uměním se zabýval jen pár měsíců, proto není pravděpodobné, že by ho to nějak významněji ovlivnilo. Když byl na vojně, začal studovat Jagjú rjú džúdžucu. Není zcela jasné, o jakou školu přesně šlo - ósensei o ní mluvil jako o Jagjú rjú džúdžucu, nicméně Kiššómaru Uešiba dóšu provedl výzkum a tvrdil, že se jednalo o Goto ha jagjú šingan rjú, nebo nějaké podobné jméno. V té době byl na vojně, a část té doby strávil v Mandžusku. Jako voják těžko mohl cvičit pravidelně. Možná cvičil o víkendech, nebo něco takového. Prý byl velmi zanícený student, nicméně podmínky mu neumožňovaly podrobné studium. Poté, co se vrátil z vojny, s cvičením Jagjú rjú pokračoval, nicméně z Tanabe to měl několik set mil, a musel dojíždět trajektem. Možná tam takto mohl jet pětkrát nebo šestkrát, ale rozhodně to nebyl roky trvající intenzivní výcvik s učitelem. Z tohoto umění měl makimono (svitek), nicméně bez pečeti. Můžeme se jen dohadovat, co to znamená. Občas se to může stát, když žák dostane povoleno připravit si makimono nebo si ho od někoho nechat připravit, ale z nějakého důvodu se učitel nikdy nedostane k tomu, aby ho podepsal. Takový svitek nemůžeme považovat za oficiální. Zdá se tedy, že studoval Jagjú rjú víc než Tendžin šinjó rjú džúdžucu, nicméně i tak nanejvýš rok nebo dva. Další bojové umění, které studoval (nicméně znovu nepříliš podrobně), je džúdó. Ósenseiův otec nechal z Kodokan vyslat do Tanabe učitele, aby učil Moriheie a jeho příbuzné a známé. Podle prvních popisů se zdálo, že tento učitel byl expert. V 80. letech jsem se setkal s jeho ženou a ta mi potvrdila, že mu v té době bylo 17 let. Rozhodně nebyl víc než šodan. Ósensei v té době navíc řešil jiné záležitosti - bylo to přelomové období jeho života, kdy se snažil rozhodnout, jaká bude jeho budoucí profese. Podle dóšu, jedním z důvodů, proč byl povolán tento učitel džúdó, bylo, aby mu pomohl shromáždit a soustředit svou energii. Nicméně, ósensei nakonec odjel na Hokkaidó. Takže, bylo zde krátké seznámení s Tendžin šinjó rjú, trénink Jagjú rjú džúdžucu, když byl v armádě, povrchní znalost džúdó, a pak Daitó rjú. To je vše. Představa, že studoval a zcela zvládl kromě Daitó rjú také mnoho jiných bojových umění je zcela mylná. Často se také říká, že mistrovsky ovládal meč či jari (kopí). To také není pravda? Podívejme se třeba na kopí. V armádě prošel výcvikem s džúkenem (bajonetem), nicméně to já také! Jsem si jist, že s ním cvičil mnohem víc než já, ale v tomto kontextu se nejednalo o druh tréninku, jaký je běžný v bojových uměních. Jeho cvičení s jari bylo pravděpodobně rozšířením tohoto cvičení s bajonetem a dalších prvků, které se naučil v průběhu času. Víme, že během let svého pobytu v Ajabe u ómoto intenzivně cvičil samostatně, a také se tvrdí, že při cvičení používal jari, ale nejsou žádné záznamy o tom, že by prošel formálním výcvikem. Samozřejmě, pozoroval mnoho bojových umění. Po mnoho let se zúčastňoval a vystupoval na ukázkách bojových umění. Později, v roce 1937, dokonce formálně vstoupil do japonské rjúha, Kašima šintó rjú. Spolu s Akazawou Zenzaburem složil keppan, krevní přísahu. Zřejmě ale Kašima šintó rjú necvičil, pouze uzavřel dohodu s hlavou této školy, aby nechal její učitele navštěvovat jeho dódžó. Tito učitelé navštěvovali Kodókan a potom osenseiovo Kobukan dódžó. Toto probíhalo rok, rok a půl, a po tuto dobu Uešiba pozorně sledoval jejich tréninky, zatímco Akazawa, Kiššómaru a možná několik dalších mladších deši cvičili toto bojové umění. Pokud se podíváte na první a druhé kumitači Saitó senseie, zjistíte, že jsou skoro totožné s těmito formami ve škole Kašima. Tuto situaci mi objasnil objev keppanu a rozhovor s hlavou této školy. Takže neobdržel menkjo kaiden? Ne, neobdržel nic. Nicméně formálně vstoupil do školy a zřejmě pečlivě pozoroval její učení. Během let, které strávil v Iwamě, pak tyto znalosti použil při cvičení, ve snaze rozvinout a vyjádřit se použitím zbraní. To je zajímavé, zejména proto, že mnoho lidí tvrdí, že aikidó je založeno na uměních boje s mečem, a že všechny jeho pohyby vycházejí z pohybů s mečem. Není to tak, že bych s tímto názorem nutně nesouhlasil. Nezapomínejme, že Daitó rjú aiki džúdžucu bylo jen malým zlomkem znalostí Takedy Sokaku; umění boje z mečem bylo hlavní součástí jeho dovedností. Přestože Takeda příliš meč nevyučoval, mentalita boje s mečem se prolíná celým jeho džúdžucu. Ósensei toto jistě dobře chápal. V japonských bojových uměních je toto běžný pohled. Mnoho učitelů jiných bojových umění hledalo základ ve cvičení s mečem. Jak se říká, meč je duší Japonska. Možná ne tolik v technickém smyslu, ale v spirituálním, symbolickém smyslu je meč neodlučitelně spojen s aikidó; ne proto, že to říkám já, ale protože to říkal ósensei. Například celý pohyb a použití paže při suwariwaza kokjuho lze přirovnat ke zvednutí se a seku s mečem. Celou včerejší lekci Saotome sensei založil na této analogii, na mentalitě a cítění meče. Bylo by zajímavé se zeptat na názor Saotome senseie. Vím, že cvičil meč školy Jagjú rjú, pamatuji se, že jsem ho v roce 1973 viděl cvičit s červeným fukuro šinaiem pokrytým kůží. Myslím si, že jeho pohled na věc by byl podobný. Jistě jste slyšel legendy o tom, že ósensei viděl záblesk kulek před tím, než byly vystřeleny, či že dokázal vyskočit na střešní trám a zmizet jako nindža. Je něco z toho založeno na skutečnosti, nebo je to jen fikce? Myslím, že se odkazujete na jistou knihu. Co se týče duchovních kulek, ósensei skutečně říkal takové věci. Samozřejmě nevím přesně, co tím myslel, ale ósensei byl silně duchovně založený člověk. Můžeme se na něj dívat z pohledu dvacátého, či dnes už jednadvacátého století, ale měli bychom vzít do úvahy historické souvislosti. Jedním ze základů jeho pohledu na svět byla šintoistická sekta ómoto, v níž byl aktivně zapojen. Abyste pochopili tento způsob myšlení, museli byste studovat knihy jako Kodžki a Nihonšiki. Lidé, zapojení do tohoto náboženství, uvažovali o podobných symbolech a metaforách a používali je k pochopení vztahů mezi vesmírem a přírodou. Ósensei vysvětloval, že je kamigakari (osoba ovládaná bohy), prostředek, jehož kami používají pro své vyjádření, takřka jejich vtělení. Tyto nadřazené bytosti či duchové prý převzali jeho tělo a vyjadřovali se prostřednictvím jeho aikidó. Takto vysvětloval všechny úžasné věci, které dělal. Toto byl jeho pohled na svět. Co se týče skákání na střešní trámy a podobné povídačky, nejsem si jistý, odkud pocházejí. Dóšu je označil za nepravdivé a pohrdlivě se vyjádřil o podobných pošetilých nápadech. A, pokud vím, ósensei o sobě podobné věci nikdy netvrdil. Kdyby ósensei stále žil a mohl jste se ho zeptat na jedinou otázku, co by to bylo? Myslím, že na to nedokážu odpovědět. Pokud se snažím představit si podobnou scénu, pak jsem s ním sám ve stejné místnosti, přes metr osmdesát vysoký gaidžin (cizinec) ze zcela odlišné kultury. Za normálních okolností by se tohle nikdy nestalo. A i kdybych se na něco zeptal, další dvě hodiny by nejspíš zcela spontánně mluvil o tom, o čem by on chtěl. Každopádně, nemyslím si, že byste od něj dostali přímou odpověď na jakoukoliv otázku. Nebyl druh člověka, zaměřený na fakta a přesné vyjádření. Pokud byste se zeptali na jeho duchovní chápání, dostali byste přednášku o podstatě vesmíru ve šintoistické terminologii. A samozřejmě, ani by mě nenapadlo se zeptat na něco tak přízemního, jako: "ve kterém roce jste..." Nicméně, velmi mě mrzí, že jsem se s ním nesetkal. Minuli jsme se asi od dva měsíce. Do Japonska jsem přijel skoro na den přesně dva měsíce po tom, co zemřel. Přijel jsem buď den předtím nebo potom, co zemřela jeho žena, a ona umřela přesně dva měsíce po něm. Máte samozřejmě mnoho zkušeností s dódžó v Americe i v Japonsku, ať už ze cvičení, nebo pozorování. Jaké jsou rozdíly mezi japonskými a americkými dódžó? Myslíte si, že tyto rozdíly plynou ze společenských rozdílů? Ano, naprosto. Následující komentáře jsou samozřejmě pouze generalizace. Japonská pracovní morálka, zejména u mužů, je taková, že je naprosto běžné pracovat každý den od rána až do pozdního večera, často celý týden, a někdy i o víkendech. Za těchto podmínek samozřejmě není příliš obvyklé se intenzivně věnovat cvičení bojových umění. Lidé je většinou provozují kvůli odpočinku, jako koníček, či jako záminku pro společenské vztahy. Protože nemovitosti, zejména ve městech, jsou velmi drahé, v Japonsku takřka nenajdete "dódžó s výkladní skříní," ve stylu, který je běžný v Americe a možná i v Evropě. V Japonsku je velmi málo profesionálních dódžó - přesný počet nevím, ale zcela jistě méně než sto. Překvapilo by mě, kdyby jen v Americe bylo méně než 1500 - 2000 profesionálních dódžó a samozřejmě mnoho dalších skupin cvičících bojová umění. Když máte dódžó, které cvičí pouze aikidó, hodiny jsou několikrát týdně a občas i několikrát denně a k tomu lidi, kteří nepracují tolik jako Japonci, a kteří žijí ve společnosti, která si je mnohem víc vědoma násilí, je logické, že cvičení se bude brát mnohem vážněji. V Japonsku není násilí běžné. Až na pár výjimek, na něco takového není čas jinak než jako koníček. A díky ekonomice, pokud už nejste bohatí z jiných důvodů, v podstatě nemáte šanci si otevřít profesionální, komerční podnik a uspět. Další věc je, že po pravdě řečeno, povolání instruktora bojových umění není v Japonsku příliš prestižní. Pokud by se vaše dcera rozhodla provdat za muže, který vede dódžó, rozhodně byste z toho nebyli nijak zvlášť nadšení. Neříkám, že by toto povolání bylo považováno za podřadné, ale není to nic takového jako být inženýr či překladatel nebo nějaké jiné významné povolání. U nás, pokud jste dobrý a úspěšný v tom, co děláte, lidé vás budou posuzovat spíše podle toho, čeho jste dosáhl, než aby vás jednoduše pomíjeli jako "jen učitele bojových umění." I když i v Americe má výuka bojových umění poněkud pochybnou pověst, zejména díky čistě komerčnímu zaměření některých škol, myslím si, že předsudky vůči ní jsou podstatně slabší než v Japonsku. Díky těmto rozdílům ve společnosti a ekonomice, a mnohem větší angažovanosti, nemám žádné pochybnosti o tom, že aikidó se rozvíjí a bude rozvíjet mnohem více v Americe a v Evropě, než v Japonsku. Pokud byste v aikidó v Japonsku mohl změnit jednu věc, co by to bylo? Myslím si, že jsem již mou prací té změny dosáhl. Nebylo to úmyslné, ale jedním z důsledků je, že jsou si více vědomi svého úžasného kulturního dědictví. Aikidó je kulturní poklad. Náš výzkum zdokumentoval některé jeho aspekty a naše publikace pomohly rozšířil povědomost o nich. Stále to není dost, ale alespoň lidé v Japonsku, kteří se vážně zajímají o aikidó, obvykle o naší práci vědí. Vědí co je Daitó rjú, kdo byl Takeda Sokaku, vědí něco o náboženství ómoto. Znají jména jako Tohei Kóiči, Tomiki či Močizuki. Před třiceti, čtyřiceti lety by to nevěděli, pokud by nebyli opravdovými znalci. Mluvil jsem na internetu s mnoha lidmi, kteří oceňují vaši práci a vše co jste pro aikidó udělal a chtěli by vám poděkovat. A samozřejmě, já také, za všechnu energii, kterou jste vynaložil pro Aikido Journal a vaše webové stránky -- myslím si, že to je úžasné. Děkuji, velmi si toho cením. Je tu ještě tolik práce, že bych se potřeboval nechat tak ještě dvakrát nebo třikrát naklonovat - pak by se toho dalo stihnout mnohem více. Dostávám se do věku, v němž si začínám uvědomovat, že život je konečný, i když samozřejmě doufám, že prožiji ještě mnoho dobrých let. Takže musím uvažovat tímto způsobem: "OK, nemůžu si s sebou vzít všechny dokumenty, fotografie, příběhy a znalosti, takže, co z toho je opravdu důležité a jak zajistím, aby mě to přežilo a příští generace lidí, kteří se o to budou zajímat, měla k dispozici tyto materiály?" To je to, co teď považuji za nejdůležitější a doufám, že budu moci věnovat více úsilí nejen uchovávání těchto dokumentů, ale také jejich zpřístupňování ostatním na internetu, pravděpodobně více než jen jako tištěné publikace. Děkuji mnohokrát za rozhovor. Není zač. Prosím, navštivte naše stránky, www.aikidojournal.com.
ptal se: Džún Akijama
UPOZORNĚNÍ Přímý odkaz
na originál článku: Informace o
Stanley Praninovi: webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
