aikidó

To, co člověk učí, se mu vrátí
("Magazín aikido #5" - rozhovor s Gintherem Stegerem, uskutečněný při příležitosti jeho semináře v Brně v sobotu 3. února 2001)

Přes všechny své názory na cesty někam, kam mě nepozvali, jsem se první únorovou sobotu vydal do Brna, abych se zúčastnil semináře s žákem Nobujoši Tamury a zároveň jedním z klíčových učitelů brněnského nezávislého klubu. V pět ráno jsem vstal, nacpal se prášky (letošní zima proběhla ve znamení nemocí), prvním horkým čajem a vyrazil do mrazu. Potyčka s arogantním řidičem, který mě nenechal do téměř prázdného autobusu vynést můj batoh, zbraně a časopisy, se obešla bez násilí. Já chtěl do Brna a věci tak musely zůstat v nečistém prostoru pro zavazadla. Já se tedy usadil do studeného, netopícího autobusu. V Brně, posilněn dalšími dvěma čaji, jsem pěšmo vyrazil z autobusové Zvonařky do haly Kometa, kde jsem spolu s brněnskými aikidisty absolvoval několik hodin cvičení, které vedl přátelsky vystupující, a nad mé očekávání dobře technicky vybavený, Rakušan, držitel 4. danu, Ginther Steger.  

Můžete se představit našim čtenářům, říci, kdo vás učil aikidó, jak dlouho se mu věnujete?

Cvičím třiadvacet let a cvičit jsem začal u Juniči Jošidy, který studoval na univerzitě ve Vídni ekonomii a při té příležitosti tam učil aikidó. U něj jsem cvičil sedm nebo osm let a potom se stal mým učitelem Tamura sensei. Další mí učitelé jsou lidé kolem Tamura senseie jako Toširo Suga, Claude Pellerin, Tiki Shewan, Stefan Benedetti, Jean Marc Chamot, Jaff Raji.

Věnujete se nějakým dalším bojovým uměním mimo aikidó?

Znám několik učitelů bojových umění a občas s nimi vedu různé diskuse o těchto záležitostech. Když ke mně přijdou lidé, kteří dělali karate nebo taekwondo, tak si zkoušíme taková utkání, volné boje, při kterých si ty techniky zkoušíme. Já sám, ale nemám dostatek času nato, abych se věnoval něčemu jinému, než je aikidó. V létě se výjimečně najde chvíle pro iaidó a džódó, ale to znamená, že cvičím vždy od začátku.

Čím se tedy zabýváte mimo aikidó?

Pracuji pro Siemens jako softwarový pracovník a poradce pro design. Vedle toho mám rád rekreační jízdu terénem na motocyklu, kde mohu uplatnit aikidó, protože, když mě to někam hodí, mohu krásně studovat ukemi. Je to jako aikidó v každodenním životě.

Vyučujete v Čechách nebo na Slovensku jinde než v Brně?

Jezdím do Brna a mimoto jsem byl několikrát v Košicích.

Jak se vám tady líbí?

Moc se mi tady líbí, je to tady stále opravenější a upravenější. Ze začátku jsme se tak trochu okoukávali a poznávali, jak kdo cvičí a co umí a teď, když se už známe, je to velmi zábavné a já sem jezdím velmi rád.

Je něco, co není úplně v pořádku, něco, co by se dalo cvičení, podmínkám či prostředí vytknout a co by se dalo změnit?

Vidím tady mnoho věcí, které mohu změnit na sobě.

Tito žáci jsou vlastně mým obrazem, protože to, co člověk učí, se mu jejich prostřednictvím zase vrátí. Na začátku jsem pozoroval, že mnozí cvičili hodně silově, ale teď se to změnilo a oni cvičí mnohem měkčeji.

Jaké máte vztahy s dalšími učiteli, s učiteli z Japonska nebo těmi zde v Evropě?

Zde v Evropě se na seminářích setkávám s Tamura senseiem a Toširo Sugou a musím říci, že občas mám problémy jim rozumět. Vidím, že mi chtějí pomoci, ale je velice těžké rozumět tomu sdělení.

Je to otázka toho, že jsou Japonci a mají odlišnou mentalitu?

Je to určitě v tom, protože oni jinak myslí. Takže se radši ptám lidí, kteří se s nimi stýkají pravidelně a lépe jim rozumí.

Řeknete nám něco o vašem dódžó, o tom, kde se nachází a kolik v něm máte žáků?

V mém dódžó, které je v Grazu, je asi třicet lidí, o nichž se dá říci, že pravidelně dochází cvičit, což ale znamená, že se objeví jednou do měsíce. Myslím si, že pokud člověk chce opravdu cvičit aikidó, měl by se mu věnovat aspoň třikrát týdně. Příčinou této pasivity může být skutečnost, že jsem kvůli práci často pryč. Bývám sice každý čtvrtek a pátek v Grazu, ale jak se zdá, je to málo. Potom je tu také druhý problém a věc, z níž nemám radost. Moji žáci v případě, že tu nejsem a nemohu vést trénink, přestanou cvičit a nejdou k mým přátelům, do jejich dódžó, kde učí a dělají to dobře. Vadí mi tato tvrdohlavost.

Kdo další tedy učí v Grazu?

Učí tam Peter Poltsch, který je teď prezidentem ÖAV, a Frank Koren, s nimiž jsme nejvýše graduovanými učiteli v Grazu. Dále Peter Wilhelmer, Rainer Dirnberger a moje žena Daniele, která učí děti a mnohdy má více žáků než já. Máme tam také dvě dívky, které cvičí velmi dobře a občas vedou trénink. Jsou to Heidi Dirnberger a Karen Schtreber, která začala s aikidó půl roku přede mnou s Fritzem Kemlerem a teď, po delší pauze, pokračuje v cvičení.

Vzájemné vztahy mezi učiteli u vás v Rakousku jsou tedy dobré?

Ano. Většinou spolupracujeme. Výjimkou mohou být učitelé, kteří se cvičení věnují profesionálně. Na profesionalitě není nic zlého, zůstane-li uvnitř ta pravá myšlenka. Já nemohu být profesionálem, protože nejsem ve svém dódžó tak často. Profesionál musí nabídnout kvalitní podmínky ke cvičení a dobré dódžó. Hlavně tam musí být stále.

V Rakousku existují různé další skupiny, které jsou orientované na další učitele. V Linci a Insbrucku operuje skupina s vazbou na Mnichov, Schörding je spojený s Asai senseiem, Vídeň s Hosokawa a Ikeda senseiem… Tyto skupiny spolu navzájem komunikují a pokud se pořádají nějaké semináře, snaží se termíny vzájemně přizpůsobit, avšak nepřipouští se přestoupení do jiné asociace.

Jak byste popsal aikidó někomu, kdo ho nikdy necvičil a ani neviděl?

Já bych mu nic nevysvětloval. Prostě bych s ním cvičil.

A jak ho popíšete těm, kteří cvičí, těm, kteří čtou tento časopis? Jaký je váš pohled na aikidó?

Aikidó je vynikající způsob, jak se pohybovat. Způsob, jak najít harmonii s partnerem nebo protivníkem. Způsob, jak mít nad tím, co se děje, kontrolu.

Co je pro toho, kdo cvičí aikidó, nejdůležitější?

Člověk by měl osvobodit svoji mysl od zaběhaných představ, forem jednání a myšlení. Měl by být otevřenější svému pohybu. Měl by naslouchat svému srdci a vlastně i srdci svého partnera.

Jedním slovem - co je největší chyba?

Ego.

To je ten největší problém. Když chcete něco protlačit silou někam, kam to vlastně není třeba. Považuji za velice pozitivní, když je člověk ochotný, cvičit rád i jako uke. Mnoho lidí si myslí, že není nijak přínosné být v pozici ukeho. Myslí, že je lepší být tori. Ale, jestliže je člověk jako uke schopen něco nabídnout, jistě se také dokáže hodně naučit jako tori. Já když cvičím v Grazu, tak se v průběhu roku nesetkám s nikým, kdo by byl vůči mě v pozici učitele s vyšším technickým stupněm. Takže, když sem přijedu učit, cvičím se všemi a cvičím s nimi jako uke, aby oni zároveň naučili něco mě. Nevidím v tom žádný problém, když učitel dělá ukeho i žákům, kteří jsou, z pohledu technických stupňů níže. Jak můžete vidět, získávám z toho svou sílu, jakési napětí a radost z aikidó.

Myslíte si, že když někdo praktikuje aikidó, stačí cvičit a pěstovat pohyb, nebo je potřeba víc úsilí - o aikidó studovat, číst, pátrat a vědět?

Určitě je studium pohybu základem celé věci. Považuji však za optimální, jestliže můžete dvakrát týdně cvičit a jednou týdně vést cvičení. Člověk, který učí, o tom musí uvažovat úplně jinak, mnohé věci a informace musí hledat v knihách. Tahle možnost, se ale nenabízí často.

překlad: Petr Patočka
úvodní text: Patrik Orth

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek