aikidó

Pravda je pravdou v každém budó
("Magazín aikido #3" - rozhovor se Stefanem Stenuddem, který se uskutečnil v průběhu jeho letní školy ve dnech 15. - 16. července 2000 v Lučenci na Slovensku)

Jak jste začal s aikidó?

Měl jsem kamaráda, o trochu staršího než já, bylo to v roce 1971. Neznali jsme se moc dlouho, když jsem zjistil, že pilně studuje nějaké bojové umění, aikidó. Co mě zaujalo, bylo to, že se na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří se rádi vytahují tím, co dělají, nikdy nepochlubil. Když jsem zjistil, co cvičí, moc jsem si přál, aby mi něco ukázal, ale on se zdráhal. Nakonec, po mnohém naléhání souhlasil. Byli jsme u nás v kuchyni a on mi předvedl aihanmi katatedori nikjó. Dopadl jsem na podlahu a začal křičet bolestí, ale zároveň jsem tím byl nadšen, byla to skvělá bolest, připadalo mi to jako zázrak. V duchu jsem si řekl: "Tohle chci dělat."

Musel jsem ale počkat na nový nábor v roce 1972, a tak jsem se chodil do dódžó jen dívat. Ve Švédsku bylo tehdy budó málo rozšířené. Bylo málo škol, a proto se většinou jednotlivá umění soustřeďovala do jednoho místa, kde se cvičila. Tam kde jsem začal, se cvičilo aikidó, džúdó, karate, džúdžucu, kendó… Byli jsme jako jedna rodina, často jsme cvičili společně. Tenkrát si džúdó říkalo budó, bylo to totéž a každý cvičil vše.

Mým prvním učitelem byl Allan Wahlberg, šódan, což tehdy znamenalo mnohem víc, než dnes. Pak přijel Ičimura sensei, který byl švédským Šihanem a já jsem, po krátké praxi u Allana, začal cvičit u něho.

Jací byli tedy vaši učitelé aikidó?

Musím se přiznat, že jsem měl veliké štěstí, když se mým prvním skutečným učitelem stal Japonec. Allan, se kterým jsem začal, byl mým učitelem velice krátce. Ičimura sensei byl velice tradiční učitel a bylo skvělé, že vám řekl úplně vše. Nejenom něco, ale vše, co o tom umění věděl. Musel jsem se ale naučit japonskému způsobu učení. Švédsky mluvil velice špatně. Myslím, že jsem se u něj naučil jak jednat s Japonci. Většinou jsem pak měl s japonskými učiteli dobré vztahy, někdy horší, vždy však rozhodně zajímavé. Protože i dnes jsou těmi nejlepšími učiteli Japonci.

Zpočátku jsem cvičil pouze u Ičimury. Po několika letech jsme začali zvát i další učitele, jako byli Ikeda, Asai a Tamura, který tu byl ještě před Ičimurou. V období přelomu 70. a 80. let začalo přijíždět mnoho učitelů: Kobajaši sensei nebo Nigaraši sensei. Dnes je jich ještě víc: Saito sensei, Uešiba sensei.

S Ičimura senseiem jsem měl občas konflikty, ale přesto k němu chovám veliký respekt za to, co mě naučil. Pak jsem ale došel k hranici, kdy už nemohl být dále mým  učitelem. Objevil se Nišio sensei, což je velká osobnost, velice vysoký stupeň a já začal cvičit u něj. Když začínáte cvičit u Nišio senseie, je to, jako byste předtím aikidó nikdy nedělali. Taková je to nová zkušenost. Totéž bylo u Tamura senseie. Uchopí vás a ouha: "Asi bych měl začít znova." Miluji ten pocit.

Když cvičíte budó, musíte mít prázdnou mysl. Přijdete k učiteli bez toho, abyste v mysli měli slova někoho jiného, a opakujete jeho učení. V budó musíte být zcela prázdní a otevření. V Japonsku se mluví o mušin. V jednom zenovém rčení se říká, jak přišel student k učiteli a povídá mu: "Chtěl bych, abyste mě naučil tento systém a tamten a tohle…" A učitel mu povídá: "Počkej, pojďme si dát čaj." Začne mu nalévat hrnek a nepřestává ani když je plný. Student začne volat: "Zastav, už je plný." Na to mu učitel odpoví: "Takový jsi ty. Plný znalostí, o kterých si myslíš, že je umíš. Nemůžu tě učit, musíš nejprve ten hrnek vyprázdnit."

Trénink by měl být přesně takový. Musíte být prázdní, pak můžete přijímat. A velcí učitelé by vám ten pocit měli dát. Že nemá smysl přijít s vlastními znalostmi. Pokud přijdete na hodinu Nišio senseie a myslíte si, že umíte aikidó, spláčete nad výdělkem. Skutečně velcí učitelé jsou takoví.

Nišio sensei mě velice inspiroval. Ale myslím si, že jsem u něho studoval velice odlišně, než lidé, kteří si dnes říkají jeho studenti. Oni mě vůbec za jeho studenta nepovažují. Mám s Nišio senseiem velmi přátelský vztah, protože cítím, že ten vztah je velice vyzrálý. Jsem moc rád, že se od něho mohu učit. Věřím, že i on je šťastný, když vidí, jak někdo s jistými znalostmi budó cítí to, co on učí, jako odměnu. Ale nechci být jeho kopií - jako kopírák si připadám už příliš starý. Velice mi pomohl na mé cestě. Nesnažil se mě přetáhnout do té své. A to je, jak věřím, ten správný způsob vztahu k učiteli. Bohužel se někdy stává, že když vidí studenti jeho úchvatné schopnosti, zatouží být jako on. Ale to je nemožné, všichni Japonci to vědí. Nemůžete být stejně vysocí, mít stejnou váhu, stejně dlouhé ruce… V Evropě se často stává, že lidé příliš často kopírují francouzský styl nebo styl Endo senseie, Nišio senseie, Saito senseie. Podél cesty jsem tu jako učitel, který vám pomáhá. Jste osobnosti. Dó znamená "jít svou vlastní cestou."

Tamura sensei mě také inspiroval. Přestože jsem u něj dlouho necvičil, stala se mi zábavná příhoda. Mí vlastní studenti mi ve Stockholmu řekli, že cvičím jako on. Myslím si, že to není pravda. Tamura sensei je velká osobnost a asi bych měl u něj více cvičit.

Ale nejsou jenom japonští učitelé…

Ovšem. Ve Švédsku je to třeba Jan Hermansson, který cvičil u O Senseie a Tohei senseie.Velmi mě ovlivňuje, ale není můj učitel, spíš velký bratr. Jsme přátelé s velkým respektem. Je velice zábavný, učí vás a vy to ani nevíte. Dá vám pocit věcí, kterých si nejste vědomi. Má své chyby, ale jsem rád, že ho znám.

Pak mám kamarády, na stejné úrovni jako já, kterých si velice cením. Učíme se jeden od druhého.

Pak jsou tu lidé mladší než já. Dívám se na ně a vidím, že dojdou daleko, sleduji se zvědavostí, jak se jejich osobnosti při aikidó rozvíjejí. Myslím, že učitel nezná větší radost, než když se může učit od svých studentů.Samozřejmě cvičím už dlouho, a tak je pro hodně mladší studenty obtížné mě něco naučit, ale jsou tu další věkové kategorie a ty mě učí.

A co váš vztah k dalším bojovým uměním?

Předně bych řekl, že se zajímám o budó. Pokud by aikidó nebylo velice důmyslným vyústěním budó, pak by mě nezajímalo. Aikidó ale není jediná cesta k praktikování budó. Je přece mnoho cest do Říma.

Cvičíte jeden druh budó, pak zkusíte jiný a objevíte, že pravda je pravdou v každém z nich.

Nejlepší karatedó vypadá jako nejlepší aikidó a nejlepší aikidó vypadá jako nejlepší karatedó. Mnoho aikidistů tvrdí, že funguje pouze aikidó a to ostatní ne. Totéž říkají lidé v karate. Řešením je dobré aikidó, nebo dobré budó. To nelze rozdělit.

Já osobně velice míchám styly, podobně jako Nišio sensei. Baví mě to. Dělám to, protože mi to dává smysl budó. Ale zajímá mě i karate, kendó, nebo iaidó a džúdó. Myslím si, že pokud je cvičíte skutečně dlouho, vypadají nakonec všechna stejně.

V Anglii je jeden výborný karateka, Harada sensei. Ten, když se ho zeptali, co je jeho cílem v karate, odpověděl (a on je skutečně výborný karateka): "Mým cílem je hodit člověka bez toho, abych se ho dotkl." A když se tomu novinář divil, ještě mu řekl: "Vím, že je to možné, protože zakladatel aikidó to uměl. Tak to chci i já." A to je karate jiné bojové umění!

A co je vaším cílem?

V aikidó nevím, nemám žádný zvláštní cíl.Tak po třech letech jsem házel lidi bez toho, abych se jich dotkl. Je to skutečně velice jednoduché. Ale jsou tu jiné, obtížnější úkoly.

Aikidó je moje cesta. Cvičím už mnoho let a stále je pro mě zajímavé, stále mě něčím překvapuje, neustále objevuji něco nového. Cítím se stále lépe a ptám se, o kolik lepší to ještě může být.

Je zcela jisté, že spolu s tím, jak stárnu, zraje i moje aikidó. V aikidó pokračujete v rozvíjení, to cítíte velice silně. A dokud ho cvičíte, cítíte i tento rozvoj. Takže dokud já budu cítit, že se moje aikidó rozvíjí zároveň se mnou, budu v něm pokračovat. A kam to vede? Nevím. Když jsem začínal, zaujalo mě to tajemno. Nezajímala mě technika, nebo jak někoho hodit, ale cvičení toho takříkajíc nezacvičitelného. Fascinovalo mě to. Skutečně si myslím, že aikidó je umění. Miluji malířství a hudbu a i v nich je kouzlo umění, které mě inspiruje.

Jak se díváte na evropské aikidó?

Myslím, že se velice přeceňuje francouzské aikidó. Kamkoli přijedu najdu lidi, jak se ho snaží kopírovat. To mi připadá velice nudné. Zapomíná se, že je mnoho cest interpretace. Například akidó na Slovensku. Je to mladá země s novou mentalitou a kulturou. Proč by měli cvičit francouzské aikidó? Když učím v jiné zemi, vždy se tam chovám jako host, ne jako boss, kolem kterého se všechno točí. Nesnažím se konfrontovat jejich aikidó, jsem tam, protože jim chci nabídnout koření, kterým by si připravili své vlastní jídlo.

Francouzské aikidó je kompletní systém. Jsou tam sice rozdíly, ale teď mluvíme o Tissierově skupině, která je populárnější. Tamura je na stejné úrovni, ale u něj nevidím stejný trend.

Francouzské aikidó v posloupnosti Jamaguči senseie, Tissiera, Noëla, Enda, to je teď v módě. Já osobně to vidím, jako velice šikovné aikidó, ale připadá mi hrozné, když vidím, jak se ho lidé v celé Evropě snaží napodobovat. Připadá mi nudné, když kopírují Nišio senseie, Saito senseie nebo třeba mě. Je to můj osobní názor. Já se zajímám o budó a do a francouzské aikidó mi občas připomíná více aerobik. Hodně lidí pohromadě, co se navzájem házejí. Mnoho hodin v pravidelném keiko. O čem to je? Zestárnete, pak se ohlédnete a řeknete si: "Ve svém životě jsem udělal 15 242 kote gaeši." Je to příliš mechanické. Do je individuální. Je to mahajana. Lidé se společně potkávají v dódžó, kde konají své vlastní dó. Jsou rovnoprávní, jako jin a jang. Individuální kolektiv, individua v kolektivu. Ne roboti v továrně. Jakékoli aikidó, které přizpůsobuje lidi není mým stylem. Jako učitel se snažím studentům pomoci dosáhnout okamžiku, kdy si uvědomí své vlastní aikidó. Možná, že vypadají jako já. Ale to není mým záměrem. Zajímá mě, jak bude jejich aikidó vypadat za pět, deset let. Čekám na to. Po třech letech by ten okamžik měl nastat. Pokud se tak nestane, jsem špatný učitel. Pokud lidé nepocítí tento osobní pocit dó, osobní seberealizaci v jejich porozumění aikidó, jsem špatný učitel.

Jak se stavíte k dětským hodinám?

V počátcích jsem měl dětské hodiny, ale velice krátce. Osobně se nepovažuji za způsobilého být dětským učitelem. Myslím si, že je to velice obtížné. Nevyhýbám se tomu, aby je cvičil někdo jiný, ale mě osobně to nezajímá. V mém dódžó to chodí tak, že pokud by někdo z mých studentů skutečně toužil vést dětské hodiny, můžou začít, ale jinak ne. Nehodlám plýtvat energií svých instruktorů a starších studentů tím, že budou vést dětské hodiny, když se jim nechce. Je to veliká odpovědnost.

Propagujete myšlenku necvičit pouze jedno umění?

Vše je budó. Kdybych cvičil pouze iaidó, tolik bych se nerozvíjel. Pokud bych zase cvičil pouze aikidó, nastalo by totéž. Je samozřejmé, že nelze cvičit všechna budó, ale myslím si, že cvičit pouze jedno nestačí. Dvě stačí. Je to jako když počítáte vzdálenost jistého místa. Pokud znáte pouze jednu veličinu, nespočítáte nic, ale pokud znáte dvě, víte přesně, kde se objekt nalézá. To je čistá matematika. V budó je to stejné. Pokud cvičíte jedno budó - aikidó, nevíte nic. Potřebujete další budó. Trik je v tom, že nemůžete cvičit cestu aiki. Třeba ve Francii je velice populární "aikidó" Kašima šintó rjú. Ale já cvičím "aikidó" Kašima. Oni se neodtrhli od učitelů Kašima šintó rjú, ale mají trochu Kašima ve svém stylu. To však není ono. Je to jako byste řekli, že jste tamhle a zároveň jste tady. To nejde. K úvaze musíte mít mnoho hodnot.

Například v iaidó je důležité zažít si výuku iaidó učitelů a budó v pojetí iaidó.V karatedó mít zase nějaký vztah ke karatedó. Ne, abyste měli učitele aikidó, který vám říká: "No a takhle to vypadá v karate." I já to dělám, ale nedůvěřujte mi, pokud skutečně chcete cvičit jiné budó.

Co zbraně, vy sám upřednostňujete iaidó, co je podle vás pro aikidó nejlepším budó?

Nemusí to být iaidó. Já ho cvičím, protože ho Ičimura sensei vyučoval a Nišio sensei taktéž. Pak je přirozené, že ho cvičím i já. Ale mohlo by to být i karatedó, džúdó, cokoli. Myslím, že Arikawa sensei v Honbu dódžó má své akidó prodchnuté karatedó. A to je také zajímavé. Nemám představu, jaké bojové umění by bylo nejlepší kombinací, ale vždycky je lepší, když lidé zkoušejí různé styly. Pokud by každý cvičil pouze aikidó a iaidó, bylo  by to stále stejné aikidó. Můj názor je takový, že pokud cvičíte jiné budó, měli byste navštěvovat učitele, který ho cvičí. Ne mít učitele aikidó, který vám řekne, že tohle je karate.

Musím se ale přiznat, že dělám totéž, ale přesto se snažím naučit studenty jistým zkušenostem z iaidó.

Říká se, že Kiššómaru Uešiba vytvořil moderní aikidó?

Ano, ale on jej nevytvořil. Spíš ho spolu s Toheiem zorganizoval. Vytvořil výukový systém Honbu dódžó, dětské hodiny, učební program, systém základních technik. Tamura mi kdysi povídal o tom, jak jednou při hodině Osensei řekl: "Tohle je základní technika aikidó." Pak pokračoval a za chvíli náhle povídá: "Tohle je základní technika aikidó." Sugano sensei mi řekl, že vztah mezi ikkjó, nikjó, sankjó a jonkjó je v kaeši waza (protitechnikách). Z ikkjó můžete přejít na nikjó, z nikjó na sankjó, ze sankjó na jonkjó. Takhle to uspořádali. Máte možnost to cvičit tak nebo jinak. Je známo, že Osensei skutečně nikdy nevytvořil celistvý výukový systém. Nebyl to jeho styl. Kiššómaru a Tohei to udělali.

Pak mají někteří starší žáci Osenseie vlastní systém, jako Šioda, nebo Saito sensei v Iwamě. Ten si to mohl dovolit, protože znal Osenseie velmi dlouho a měl šanci ujasnit si, jak by to asi mělo vypadat.

Když chceme studovat o zakladateli, čemu máme věřit?

Důvěřujte videu. To je pravý Osensei a vy ho vidíte na vlastní oči. Jsou učitelé, kteří tvrdí, že učí přesně to, co Osensei cvičil. To však nelze. Historie je bez představ, což znamená, že se musím ptát a historie zaznamenává. Oni cvičí své vlastní podání toho, co viděli u Osenseie. On učil mnoho žáků a každý z nich byl zcela odlišný. Pokud někdo řekne, že například tohle je přesné učení Osenseie, není to pravda. Vyučuje to, co zažil a teď to sám interpretuje. Někdo o zakladateli napíše knihu, ale i to je pouhá interpretace, nic jiného. V humanitních vědách je to nejnižší mez - minimum. Záleží na kontextu, na okolnostech.

Video je vždy zajímavé, už jen z toho důvodu, že zde byl někdo, kdo držel kameru. Můžete sledovat pohyby Osenseie, ne pohyby někoho, kdo říká: "Takhle se pohyboval Osensei." Pokud tedy chcete začít studovat Osenseie, je video dobrou cestou.

Další možností je cvičit u učitelů, kteří studovali přímo u Osenseie. Dnes jich už není tolik, Saito, Nišio, Tamura, Arikawa, Tada… Mají v sobě věci, které Osensei cvičil, mají v sobě hodnoty, kterými je inspiroval. Zde je také kontakt na Osenseie, ale tento zdroj je jejich interpretací, není to přesné, absolutní. Když čtete knížky, musíte jim věřit. Já osobně čtu, a pak mě zajímá osoba, která je popisována, ne autor. Obsah.

překlad: Vanda Navrátilová a Martin Švihla
aktualizovanou verzi článku najdete na www.sspa.sk

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek