 iaidó
O iaidó
Jednou z důležitých bojových disciplín, která byla součástí vzdělání klasických japonských válečníků bylo iaidžucu - umění tasení meče. Iaidžucu (později iaidó) je cestou meče - způsobem jeho užívání, který vznikal vedle kendžucu (kendó). Tato disciplína byla rozvíjena jako reakce na překvapivý útok už někdy v 15. a 16. století v Japonsku. Původním záměrem bylo zabít protivníka jedním úderem, tedy sekem meče ihned po (nebo i při) vytažení z pochvy. Snahou bylo užití adekvátní techniky ve vztahu ke konkrétní situaci (počtu protivníků, směru odkud protivník přichází nebo jak útočí…). Šlo tedy o to umět užít meč proti mnoha různým způsobům útoku. Ve skutečnosti bylo toto umění původně pojmenováno iaidžucu (v různých školách bývá vyučováno také pod těmito názvy: iai, isó, iawasu, nuki ai, ritó, giken, battó, battó džucu, saja no uči, saja no naka, bakken, iai battó, cume ai, nuki uči, iai nuki, za ai, tači ai) a bylo součástí mnoha systémů kobudžucu (staré bojové umění, vzniklé před reformou Meidži). Termín iaidó byl užit až někdy v roce 1932 Hakudo Nakajamou (viz dále). Iai ve slově iaidó nebo iaidžucu se skládá ze dvou znaků, přičemž význam prvního (iru) je bytí, nebo existence a význam druhého (awaseru nebo ai) je spojení, soulad nebo harmonie. Tedy iaidó přeložíme nejlépe jako umění harmonického bytí. Jde o schopnost zachovat se patřičným způsobem, v každém okamžiku.Toto se rozvíjí prostřednictvím cvičení s mečem.
Za tvůrce umění tasení meče je obvykle označován Šigenobu Džinsuke* (asi 1546 - 1621), známý také jako Šigenobu Džinsuke Hajašizaki, přesto je nutné zmínit, že více než sto let před jeho narozením Ienao Iizasa Čoisai, zakladatel Tenšin Šóden Katori Šintó rjú spolu se svými nejpokročilejšími žáky vytvořil dynamický systém umění tasení meče, který je dodnes charakteristický pro tuto školu. Navíc je umění tasit meč součástí Tacumi rjú a Take no uči rjú, které vznikly krátce před Džinsukeho narozením v první polovině 16. století (obě tyto školy jsou v současnosti vyučovány). Džinsukeho skutečná role v japonském umění šermu je však nesporná, vzhledem k vlivu jaký měl na ostatní šermíře. Ve skutečnosti byly při svém vzniku inspirovány tímto mužem techniky tasení meče více než dvou stovek škol (!). Džinsuke byl historicky doloženou osobností, ale mnoho informací napsaných či řečených o jeho životě bylo vymyšleno. Stejně tak není důvěryhodné datum jeho narození a úmrtí. Popisuje se, že byl v mládí zaujat bojovými uměními, bohužel není známo mnoho podrobností o jeho tréninku těchto disciplín, ani jestli měl zkušenosti z bitevního pole. Údajně měl ve věku 25 let cestovat do Óšú (dnes oblast Tóhoku), kde se modlil k Hajaši Mjódžin, laskavému božstvu při Hajašizaki ve vesnici Okura a získal duchovní inspiraci k vytvoření vlastního umění tasení meče. Jeho forma tasení meče byla trochu odlišná od ostatních ranných bojových forem. Zdůrazňoval duchovní přístup k tréninku. Je docela možné, že Džinsuke kladl důraz na obranné techniky umění tasení meče, ne-li úplně nebojové, určené k duchovní kultivaci šermířů. Tato duchovní orientace nebyla unikátní, mnoho Džinsukeho současníků, především těch, kdo byli ovlivněni Takuanem, vytvářeli podobný způsob šermování. Džinsuke nazval své umění tasení meče (battó džucu) Šinmei musó rjú, ale jeho horliví následovníci ho přejmenovali na Šin musó Hajašizaki rjú. Dnes je obvykle užíváno mnoho dalších formálních názvů určujících Džinsukeho rjú jako např.: Jušin rjú, Šigenobu rjú, Hajašizaki rjú, Hajašizaki Šigenobu rjú, Hajašizaki Džinsuke Šigenobu rjú a mnoho dalších.
/* pozn. fotografie sošky z budó svatyně zasvěcené Šigenobu Džinsukemu, zdroj: http://hyoho.com (převzato s vědomím autora fotografie)
Současné Musó šinden rjú je rozděleno do tří úrovní - šóden, čúden a okuden waza. Šóden waza jsou techniky Ómori rjú, čúden waza jsou techniky Eišin rjú a okuden waza se označuje jako Oku iai. Mimoto jsou součástí školy Musó šinden rjú i párové techniky.
V roce 1927, kdy se dostal Hakudó Nakajama do popředí jako výtečný mistr šermu, bylo battódžucu nebo iaidžucu přiřazeno k uměním pod správou Dai Nihon Butokukai (Velká asociace japonských bojových ctností), která vznikla v roce 1895, aby dohlížela na klasická bojová umění. Po porážce Japonska ve II. světové válce byla bojová umění spojeneckými silami zakázána (1947). Po opětném uvolnění tohoto zákazu v roce 1952 byla zformována Zen Nihon kendó renmei (Celojaponská federace kendó, dále jen Z.N.K.R.) a Zen Nihon iaidó renmei (Celojaponská federace iaidó). Později obě organizace svou činnost sjednotily. V roce 1967 svolána komise jedenácti držitelů vysokých technických stupňů různých škol iaidó, které předsedal Kazuo Ótani (tehdy předseda Z.N.K.R.). Cílem komise mělo být ustanovení specifických technik tasení meče vhodných pro všechny studenty a představitele moderního kendó. Komise dojednala, že základem umění tasení meče bude užití šinkenu (skutečný meč) pomocí těchto pěti hlavních způsobů tasení meče:
Vzniklo tedy sedm technik, které odpovídaly pěti metodám užití skutečného meče - tři techniky prováděné z pozice na kolenou (seiza), jedna z pozice na koleni, zatímco druhá noha je zvednutá (iai hiza) a tři techniky z pozice v postoji (tači iai). Podvýbor složený z šesti členů komise formuloval detailní techniky tasení meče s ohledem na stanoviska národních standardů pro federaci. Výbor nazval sedm reprezentativních forem seitei gata a ustanovil pravidla pro udělování technických stupňů a výukových licencí iaidó. Vše bylo připraveno a uvedeno do činnosti v národním měřítku v roce 1968 a seitei gata se stala nejrozšířenější "školou" iaidó v Japonsku. V roce 1977, jako ohlas na vzrůstající výtky, že seitei iai není dostačující osnovou, při níž se mohou kendisté naučit šermovat, ustanovila Z.N.K.R. novou technickou komisi, aby řešila tento problém. Zjištění této komise bylo formálně schváleno na začátku roku 1980, kdy Z.N.K.R. zveřejnila tři nové techniky tasení meče, které přiřadila ke stávajícím sedmi. Všechny tři se cvičí z pozice tači iai. Další změna nastala teprve nedávno (rok 2000/2001), kdy byly přiřazeny další dvě techniky tasení meče v postoji. Tyto techniky byly přidány aby bylo zlepšeno iaidó s cílem dále ho rozšiřovat. Seiteigata původně vznikly z několika tradičních škol iaidžucu jako součást výuky kendistů, s cílem zlepšit jejich schopnosti v ovládání meče. Dnes se ale Z.N.K.R. seitei iai vyučuje jako samostatná škola, nebo spíš jako úvodní cvičení iaidistů, před zahájením vlastního studia některé konkrétní staré školy.
webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2010 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
Nejpopulárnější
a nejrozšířenější tradiční školou (korjú) v Japonsku i mimo něj je dnes Musó
šinden rjú, která vychází z tradice Džinsukeho školy a jeho
pokračovatelů. Výtečný šermíř Hakudó Nakajama (1869 - 1958), byl
16. hlavním představitelem linie Džinsukeho Eišin rjú (větev Šimomura). Nakajama
trénoval pod vedením Ičitaró Teraie, šermířem Šindó Munen rjú a pod
Šingoróem Negišim z Jamaguči Ittó rjú. Nakajama studoval nesmírně
usilovně a nadšeně a na základě těchto studií rozvinul vlastní styl
tasení meče, který nazval Musó šinden rjú. Tento název nebyl příliš znám
a až po Nakajamově smrti ho rozšířili jeho žáci.