 iaidó
Akai san podruhé Poslední čtyři roky organizujeme vedle našeho pravidelného tréninku iaidó semináře, které vede Vláďa Hyndrák z Fudoshinkai České Budějovice. Vláďa k nám jezdí přibližně čtyřikrát ročně a jeho cvičení je poměrně oblíbené. Účastní se ho naši zlínští iaidisté, ale také přátelé z regionu (Vyškov, Olomouc…) a příležitostně i další budókové, kteří se zabývají jinými disciplínami (aikidó, džúdžucu apod.). Myslím, že v Čechách budeme v současnosti těžko hledat zručnějšího iaidistu, než je Vláďa. Naučil nás hodně a je to lepší a lepší… Nicméně o něm tento článek nebude (…i když víc publicity by si určitě zasloužil). V srpnu 2005, když jsme zorganizovali letní školu iaidó s sebou Vláďa přivezl jako hosta Rjúičira Akaie, a minulý týden, o víkendu 3. - 4. prosince ´05 přijeli oba dva znovu. Taková návštěva si zaslouží komentář a pochopitelně poděkování, kterým by měl být tento článek. Napíšu vám, jak seminář probíhal, co jsme se tu naučili a dozvěděli nejen o iaidó, ale o budó i Japonsku vůbec. Snad jsem si toho zapamatoval dost.
Tentokrát se mi sice nepodařilo
zorganizovat cvičení v dostatečně velkých prostorách, a po dlouhé době jsem
musel omezit počet cvičících účastníků, ale oba učitelé připravili takový
program, že si prostě museli přijít na své všichni. Iaidó je mimo jiné o
přizpůsobení a schopnost přizpůsobit se ukázali všichni. Učitelé i ti ostatní.
Přes třicet (35) účastníků semináře z Moravy i Čech, ze Slovenska i Polska mohlo
cvičit, poslouchat i sledovat výklad asi 6 hodin po oba dva dny. Formálně vedl
seminář Vláďa, ale většina dotazů směřovala právě na výjimečného hosta, kterým
byl Akai san. A že se těch otázek našlo. Rjúčiro Akai žije a pracuje v Česku druhý rok a vůbec první cvičení s ním se uskutečnilo v březnu 2004. Byli jsme tam. Už tenkrát jsem si napsal poznámky k tomuto cvičení, ale nakonec jsem je nepublikoval. Teď už musím. Rjúičiro je žákem Asady senseie a cvičí Katajama Hóki rjú, což je stará škola, kterou založil Katajama Hóki no kami Hisajasu v 17. století. Mimo iaidžucu je její hlavní součástí kendžucu. Škola obsahovala i naginatu a kopí, stejně jako džúdžucu. Čtenář, který iaidó pravidelně necvičí a nestuduje, ale i začátečník, který se teprve potýká se základy této náročné disciplíny, zřejmě neví, že toto umění má mnoho podob, stejně jako všechna další budó a budžucu. Konkrétně existuje standardizovaná sada dvanácti kat (Z.N.K.R. seitei iai), potom jsou tu staré školy z nichž byla tato sada vytvořena a nakonec existuje mnoho škol, které mají iai (iaidžucu nebo battó) ve svých osnovách třeba jako druhotný systém a jejichž linie se k seitei vůbec neváže. Mluvím tu o školách, které udržují svou tradici a postupy mnohdy několik set let. (Nebudu se zmiňovat o dobrodruzích, kteří si své katy vytváří například podle akčních filmů… pozn.aut.) Hóki rjú je jedna ze škol, jež stály před téměř čtyřiceti lety u zrodu seiteigata. Vedle představitelů Musó Šinden rjú, Musó Džikiden Eišin rjú a Hasegawa Eišin rjú, byly v ustavující komisi seitei iai dva učitelé Hóki rjú. Na semináři ve Zlíně jsme se také dozvěděli, že třeba 5. kata (gohonme, kesagiri) je právě z osnov Hóki rjú. Vzhledem k existujícím pravidlům starých škol, vidět u nás Hóki rjú a její originální techniky vlastně nemůžeme. Ale tak jako během prvního semináře jsme zhlédli tři katy iai (myslím seminář v roce 2004), i tentokrát nám Akai san ukázal některé pohyby, které se v kendžucu i iaidžucu této školy objevují. Myslím, že většina přihlížejících byla mile překvapena tím, jak dokonalá zbraň může japonský meč být a co vše japonští válečníci vytvořili k funkčnímu užití tohoto nástroje. (A znovu upozornění pro dobrodruhy… zběsilé otáčení meče kolem zápěstí a hlavy to není.) Akai san nám také ukázal některé pohyby z jiných škol, tak jak se s nimi setkal prostřednictvím svého studia starých bojových umění. Pokud vím, cvičil i Musó Džikiden Eišin rjú a zmiňoval se o technikách školy, kterou cvičil jeho dědeček (Hokušin Ittó rjú) a o devastujícím účinku ostatními samuraji obávané Džigen rjú. Když je k tomuto výkladu připojena dostatečně silná a přesvědčivá ukázka, představa je dokonalá.
Je zajímavé sledovat
rozdíly mezi jeho přístupem a pohybem, oproti tomu, jak cvičí třeba lidé z Musó
Šinden rjú. Liší se a zároveň jsou si podobné. Standardem je tu kvalitní a
funkční pohyb. Dobré načasování a jednotlivé techniky, které mohou společně
cvičit různí lidé z různých rjú (Akai san – Hóki rjú a Vláďa – Musó Šinden rjú).
Protože kvalitní sek je funkční sek, a smysluplné zblokování je prostě účinné Hlavním tématem byla samozřejmě technika seitegata a procvičení některých důležitých částí každé katy, jako je nukicuke (nukiuči), čiburi a nótó. Pochopitelně jsme se věnovali i procvičení a opravám seků šómen (kiri oroši) a kesagiri. Během těch dvou dnů jsme cvičili první (mae), třetí (uke nagaši), čtvrtou (cuka ate), pátou (kesagiri) a dvanáctou (nuki uči) seiteigatu. Některé jejich části jsme cvičili ve dvojici, jiné pouze samostatně. Myslím, že každý, kdo tyto katy znal už před seminářem, získal mnoho informací k tomu, aby techniky nadále procvičoval a nepovažoval je za zvládnuté. Osobně jsem znovu postřehl jaké problémy mám se stabilitou a správným držením těla a dozvěděl jsem se spoustu důležitých informací o detailech, které nejsou na první pohled nijak zřejmé… (mhouření očí, dýchání, pohyb prstů na nohou apod.)
Rjúičiro Akai cvičil během své služby v armádě i "moderní" tankendó a džúkendó, přičemž tady jsou uvozovky opravdu na místě. Džúkendó je disciplína vycházející z původního džúkendžucu (umění bajonetu), které bylo ovlivněno francouzským a německým způsobem použití bodáku na začátku a v průběhu období Meidži a Taišó, kdy bylo využíváno japonskými vojáky. Mimoto čerpalo džúkendžucu z technik dlouhého (3,6 m) japonského kopí (škola Fuden rjú a možná také Hozoin rjú) a kromě bodacích akcí obsahovalo také údery a seky podobné pohybům naginaty (Toda-ha). Vedle toho bylo vytvořeno tankendó, technika použití bodáku (tanken = krátký meč), znovu dle francouzského a později německého vzoru. Moderní džúkendó bylo vytvořeno v 50. letech, deset let po druhé světové válce, jako sportovní a výchovná disciplína, podobně jako podstatně rozšířenější kendó. Džúkendó i tankendó se učí prostřednictvím nácviku základní techniky (kiso, kihon, ojo waza), útoků (dai ni kjóšu, nebo kakari geiko), volného zápasu (dai san kjóšu, džigeiko i šiai) a kat. Techniky džúkendó se skládají především z přímých úderů tedy bodání na krk a srdce. Ke cvičení se používá dřevěná puška mokudžu a bógu podobné tomu kendistickému, ale na rozdíl od kendógu má toto vybavení pouze jednu rukavici (kote) a pochopitelně jiný tvar chrániče hrudi. Akai san nám ukázal tři katy tankendó (tanken proti meči) a později a na naši žádost také techniky tanken proti tankenu a (s použitím improvizované pušky, tj. bokkenu) nám předvedl bodované plochy džúkendó i techniky džúkendžucu. Myslím, že mnoho těchto pohybů by využila i dnešní moderní armáda a podobně jako v Japonsku by se i tady měla třeba policie inspirovat tradičními bojovými uměními radši, než smíšenými technikami různých moderních systémů. Dokonalé načasování, odhad vzdálenosti a správné použití energie nebo síly je v těchto profesích poměrně nezbytné a vedle toho zde zůstává mnoho prostoru pro "nácvik" sebekontroly a respektu. Celková atmosféra semináře byla příjemné a uvolněná. Nikomu se nic nestalo, výklad byl jasný a přesný, práce překladatele příkladná (klobouk dolů, Vláďo). Některá japonská sousloví se patrně mnohým zaryjí hluboko do paměti ("spído no kontesto"). Akai san nám odpověděl na všechny otázky ohledně iaidó i budó a vyprávěl mnoho zajímavostí ze svého života i výchovy v duchu "samurajských hodnot" jeho dědečka. Odpověděl na otázky ohledně správného dýchání i sezení a všechno ukázal. (Vyhnul se vlastně jediné otázce za celý seminář, ale ta nebyla až tak o cvičení.) Poslední věta, kterou seminář uzavřel vyjádřila něco, co by měl cítit snad každý iaidista, nebo člověk, který cvičí s japonským mečem. Řekl, zatímco ukazoval na meč uložený vedle sebe: "To co je tady uvnitř, je tak krásné a mám to natolik rád, že bych to nikdy nepošpinil krví." text: Patrik
Orth webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
zblokování. 
Za významné považuji
tentokrát částečné rozdělení na dvě skupiny, více či méně pokročilých. Vzhledem
k tomu, že se obě skupiny střdaly na stejném místě, byl dostatek času sledovat
ostatní (mitori geiko). Pro mě bylo inspirující vidět, jak vnímají výklad úplní
začátečníci, jak je pro ně těžké přečíst některé pohyby a jak vlastně logické
věci nejsou vždy logické pro někoho, kdo je úplně na začátku. Snad i začátečníci
viděli na pokročilejších něco, co využijí v budoucnu pro sebe a svůj trénink.