|
剣道 kendó
7.
ročník Vánočního kendování Naše výsledky… V sobotu 13. prosince ´03 jsem přes nepřízeň počasí vyrazil spolu se svými svěřenkyněmi na 7. ročník Vánočního kendování, které pořádá královéhradecké Nozomi dojo. Vánoční kendování je dětský a juniorský turnaj kendó, kterého se už tradičně účastní kromě domácích kendistů také budějovické (Fudóshinkai) a brněnské děti (Kendo club Brno) spolu se svými trenéry i rodiči. V našem dódžó cvičí kendó pravidelně několik dětí, a tak jsem tři z nich (ty nejzkušenější) přesvědčil, že se turnaje mohou zúčastnit, protože se jim taková zkušenost bude určitě hodit. Přihlášeny byly čtyři desítky dětí, a já usoudil s ohledem na jejich zkušenosti, že účast těch našich bude spíše symbolická a nějaký výsledek rozhodně nečekáme. Chtěl jsem, aby si to holky vyzkoušely, aby ochutnaly tu atmosféru, aby pozorovaly ty ostatní, zkušenější… a ouha, ony docela obstály. Všechny tři závodili v kategorii kihon/ techniky. A výsledek - Veronika Jordánová byla třetí a Eliška Vacatová druhá v mladší kategorii (do 9 let). Kristýna Jüngerová, která jako jediná už někdy předtím závodila, dokonce vyhrála ve starší kategorii a to velmi výrazně. Pro Kristýnu to byl sice poslední start v technikách a její další závodění bude už v šiai, ale zbylé dvě si ještě nějakou dobu mohou vybírat… Takže snad svou techniku ještě vylepší. Mimoto nám ve Zlíně mezi dětmi roste několik dalších nadějí, takže tento turnaj byl prvním (a snad ne posledním) upozorněním do Hradce, Budějovic i Brna, že jsme tady také. Dětský turnaj? Dětské turnaje u nás se konají v pravidelných termínech a jak se zdá, nikdo z jejich pořadatelů se už nemusí bát, že by každý rok nepřijelo dost nadšených a kvalitních závodníků. Děti soutěží ve dvou kategoriích, jak už jsem napsal, jde o kihon a šiai. Protože tento textík nebudou číst jenom kendisté, pokusím se stručně vysvětlit, jak zápasy v jednotlivých skupinách probíhají. Děti v Čechách (a často i dospělí) zápasí bez rozdílu pohlaví, kluci a holky dohromady. Mladší, nebo spíš méně zkušené děti, mohou startovat v kategorii kihon, kde vedle svého soupeře provádějí základní techniky na motodačiho (takový živý cíl, terč nebo makiwara) a tři rozhodčí pomocí praporků hlasují o vítězi. Rozhoduje přesnost, nasazení, celková kvalita techniky… Šiai je kendó zápasem v pravém slova smyslu. Dva soupeři, stejně vybavení, bojují v ohraničeném zápasišti podle pravidel, která jsou nezpochybnitelná. Rozhoduje vítězný bod nebo dva (oficiálně je to zápas na tři body, tj. 2:1, ale častěji zápas končí poměrem 2:0 nebo 1:0). V případě nerozhodného výsledku se zápas prodlužuje… na čas nebo do rozhodnutí (enčó). O verdiktu se nediskutuje a je nevratný. Vítěz se neraduje, nezvedá ruce nad hlavu, nezahazuje šinai (meč), ani přilbu… Poražený se nevzteká a nehádá. A to platí i u dětí. Disciplína a kvality (Pro kendistu to není nic překvapivého.) Děti, které cvičí kendó, ho cvičí protože je baví. Hledat jinou motivaci nemá smysl, i když tu je… Pravda je, že desetiletý kluk bude dělat klukoviny, bez ohledu na to, zda je kendista nebo ne… Pravda ale také je, že desetiletý, stejně jako šesti nebo čtyřicetiletý kendista, přijede-li na závody, nebo na trénink začne pracovat. Někde si vezme hadr a spolu s ostatními vytírá, jinde si začne vybalovat bógú (brnění) a šinai a zkontroluje, zda je vše v pořádku, bez poškození. Hned potom se začne rozcvičovat. Ne proto, aby ho učitel, chcete-li trenér pochválil, ale protože je tady právě, kvůli tomu… kvůli tomu, aby cvičil, a proto vytře podlahu a připraví si věci a začne se rozcvičovat. Nepotřebuje ani dozor a ani důvod. Ví, že chce cvičit. Cvičím kendó skoro čtyři roky a stále mě to nepřestává fascinovat. Když vidím právě toho desetiletého kluka, nebo holku, jak si před cvičením začnou vybalovat ty své věci, těžké a nepraktické brnění, mnohdy o několik čísel větší, než potřebuje, těším se tím. Je těžké správně si uvázat tyto jednotlivé části bógú a nedá se říct, že by to byla nějaká zábava, složit ho správně do pytle, ale každý ten desetiletý kluk, nebo holka to dělá… (Srovnávám to s rohovníkem, ať už kope nebo ne, který si natáhne rukavice a přilbu zajistí suchým zipem.) Na začátku tomu malému kendistovi pomůže učitel/ trenér, ale jakmile to dokáže sám, je to jen a jen na něm. Žádný rodič, který přiběhne a poskládá věci, zatímco synáček/ dceruška usrkuje ze svého fruka a přikusuje tatranku. Malý kendista odchází z dódžó až si složí hakamu a keikógi, uloží šinai a bógú… a někdy ještě vytře podlahu. A techniky? Věřte tomu nebo, i když obvykle mluvím s jistou dávkou opovržení o šinbudó (moderní budó), v tomto případě rád přiznávám, že jsou děti schopné zacházet s mečem lépe než mnozí dospělí, kteří japonský meč (v kterékoliv formě) vezmou do ruky. Po pár měsících znají a umí základní techniky, po pár letech cvičení sladí ruce, nohy i meč a začnou pilovat složitější techniky a zhodnotí možnosti použití ve správný moment. Už neběhají sem a tam a nezkouší slepě zasáhnout. Děti si drží vzdálenost, odstup od soupeře a hledají suki (otevření). I na tomto turnaji jsem viděl několik krásných zásahů, promyšlených a přesto intuitivních, tak jak je dokáží provádět zkušení kendisté. S poděkováním organizátorům turnaje, rodičům a zúčastněným dětem...
text: Patrik Orth
webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |