|
Matthias Wenderoth Ve dnech 5. - 8. května ´05 se v Drážďanech uskutečnilo další setkání s vedoucím představitelem německé části Evropské federace džódó, Matthiasem Wenderothem. Podruhé jsem se tohoto setkání zúčastnil a rád bych se s vámi podělil o své zážitky, alespoň touto formou. Kdo cvičení vedl? Matthias Wenderoth (ŠMR oku iri) se začal džódó věnovat v roce 1969 v tokijském Dai-jon Kidótai na den přesně jako Pascal Krieger. Tam společně cvičili pod vedením Takadži Šimizu senseie, 25. hlavního představitele rjú. Spolu s dalšími osobnostmi světa Šintó Musó rjú. Matthias vyučoval v sedmdesátých letech v ženevském Shung Do Kwanu, v průběhu Pascalovy cesty do Ameriky a Jihovýchodní Asie. Později načas cvičení přerušil, z profesních a časových důvodů.
Přestože nemá Matthias tak vysoký stupeň jako třeba právě Pascal Krieger nebo Fred Quant, setkání s ním stojí za to, vzhledem k bohatým zkušenostem, které za ta léta praxe nasbíral. Vždycky, když vede nějaké víkendové cvičení, když nás na něj zve, zakládá si na tom, že není učitel, proto tedy toto setkání není formálním seminářem. Ve stejném duchu vysvětluje a učí. Je velmi benevolentní, co se týče technik a často předkládá více variant k procvičení. Jak už jsem napsal, Matthias je pamětníkem dob Šimizu senseie, a proto každé setkání s ním přináší možnost dozvědět se více o džódó z tohoto období. O tom, jak vyučoval Šimizu sensei, jak prováděl některé techniky, jaké byly tréninkové postupy i atmosféra tehdejšího hlavního dódžó. Matthias často popisuje Šimizovu techniku jako víc dó než džucu oproti tomu, co nás dnes učí Nišioka sensei… (Nišioka sensei cvičil spolu s Šimizu senseiem čtyřicet let, takže pamatuje různá úseky a podobné změny v rozvoji džódó. "Trénink před válkou a po ní byl téměř stejný, ale společnost se změnila a tím i smysl cvičení. Mí vrstevníci a starší cvičenci budó brali cvičení jako otázku života a smrti. Nyní to však už neplatí.") Drážďany a zázemí
Původně jsem do Drážďan jet neměl.
Vlastně jsem chtěl vyrazit dříve (22. dubna) za cvičením do Milána, ale tuto
cestu se nepodařilo zorganizovat, a tak jsem narychlo naplánoval tenhle svůj
malý výlet do Německa. Nebylo by to možné bez pomoci a podpory lidí kteří mi
pomohli a podpořili mě a oni ví, že mi pomohli a podpořili mě. Díky. Cvičení v Drážďanech, které organizuje Jan Rose, se koná každoročně v říjnu a tentokrát proběhlo poprvé teď jaře. Na podzim (2. - 3. října ´04) jsme se účastnili ve dvou a sluníčko pražilo jak o život (že by o náš?)… Teď, začátkem května se ochladilo, lilo jak z konve a na zpáteční cestě mě na hranicích šokoval i sníh (přes deset centimetrů). Anebo jízdenka… ačkoliv jsem měl problém jí na poslední chvíli rezervovat, nakonec byl autobus do Drážďan téměř prázdný a zpátky jsem jel úplně sám. Svět je prostě nějak přeházený…
Po dlouhé době jsem na takové intenzivní
cvičení vyrazil autobusem, s batohem na zádech a se zbraněmi v rukou. Je veliká
škoda, že se nepřidal nikdo další z našeho dódžó nebo odjinud z Čech a Moravy.
Cesta by ubíhala rychleji a mohli byste mi nést zavazadla… ;)
Cvičení pro nás bylo skoro zadarmo (symbolických 10 Euro za 3 dny), jídlo se dá v bývalém východním Německu pořídit také poměrně levně a nocleh byl zajištěn ve městě Meißen (Míšeň) u přátel. Spal jsem tedy u Gabriela a Silke a užíval si jejich pohostinnosti a péče. Gabriel je nadšený budóka z Brazílie. Kromě džódó cvičí i aikidó pod vedením senseie Šikanaie, který je žákem Jasua Kobajašiho. Potěšil mě nejen svou rozsáhlou budó-knihovnou, ale také video-DVDtékou i archivem "šnapsů". Zvítězila u mě nesehnatelná kniha Aikido Shugyo Gózó Šiody, záznam ukázek Kašima Šintó rjú a Jagjú Šingan rjú a v neposlední řadě dokonale zamrazená Moskovskaja. Kromě tréninků pro nás byl připravený kulturní program, přesněji prohlídka města s německy (ale také anglicky a slovensky) mluvícím průvodcem. Byl rád, že může pokecat s někým ze Zlína a přidal k lepšímu historky o Slušovicích, vzoru socialistického zemědělství a malovýroby. Kdeže ty loňské sněhy jsou. A hlavně, co se cvičilo… Němci slavili konec války, a tak připadal na pátek 6. května svátek, nepracovalo se a my mohli víc cvičit. (První trénink se vlastně konal už ve čtvrtek, kdy se cvičil kihon tandoku.) V pátek ráno, po mém příjezdu jsme procvičovali kihon sótai, stranu šidačiho i učidačiho. Byli jsme čtyři dvojice, Matthias a jedna začátečnice, která procvičovala tandoku. V rámci oprav a vysvětlení detailů jsem se dozvěděl dost nového o různých způsobech provádění gjakute cuki (5. technika), maki otoši (6.) a také něco o chybách a jejich důsledcích v cuki hazuši uči (10.). Po dokončení sótai dósa jsme chviličku cvičili učikomi geiko, při němž jsme střídali partnery. Odpoledne jsme ve větším dódžó, v jiné části města začali s nácvikem základních seků mečem. S různými partnery jsme cvičili (šómen) kiri awase, dalo by se dalo říct současné seky (ai uči) a potom kiri otoši. Při kiri otoši překonává jeden sek druhý… Kiri otoši cvičíme stále častěji a jde to stále lépe. (Všem vřele doporučuji tento článek z cyklu senseiových Otázek a odpovědí kiri otoši). Po tomto rozcvičení jsme se věnovali dvě hodiny prvním katám z omote waza, zatímco Matthias opravoval kihon začátečníkům. Páteční cvičení uzavřelo znovu společné učikomi geiko. Tentokrát jsme měnili nejen partnery, ale také zbraně a já se dozvěděl něco nového a něco starého o reihó (pravidla chování).
Ani nevím, jestli jsme další učikomi geiko cvičili znovu na konci tohoto ranního bloku nebo přišlo na řadu až odpoledne, před dalším cvičením. Rozhodně bych rád vzkázal důležitou myšlenku o tomto cvičení, kterou Matthias řekl, totiž že "správný úhel vynahradí sílu, kterou byste jinak vložili do úderu…" Je fajn to znovu slyšet. Takže ať už bylo učikomi cvičením na úvod nebo závěr, rozhodně ho nebylo, není a nebude nikdy dost… Mé poslední dvou nebo tříhodinové cvičení v Drážďanech bylo zaměřené na techniky čúdan waza. Po rozcvičení (čúdan) učikomi geiko jsem pomáhal Janovi a Rolfovi s jejich katami jako učidači. Oba si potom vyzkoušeli novou katu kengome (pohyb do mezery), která se cvičí s džó proti dvěma mečům (daišó). Potom za mnou přišel Matthias a nechal mě pracovat s džó a s ním, takže jsem si vyzkoušel všechny katy z čúdan waza, zatímco on byl učidači. Není pochyb, že i Matthias, který působí relativně křehce (vzhledem k jeho věku) dokáže být překvapivě silným partnerem. Na úplný závěr jsme spolu s Matthiasem představili techniky tandžó džucu, které se ti nejzkušenější vyzkoušeli. Po delší době jsem si zopakoval celou wazu s tandžó, aniž bych někoho zranil. Docela jsem si oddechl. Místo závěru V sobotu večer jsem se ze všemi rozloučil, předal dary a převzal ty své, včetně pozdravů pro české džódisty a za ně slíbil, že příště nás přijede víc. Matthias se několikrát zmínil, že by se rád zúčastnil nějaké další stáže, kterou připravíme s Fredem Quantem a dohodli jsme se, že jí (nejen pro ně) připravíme znovu v Praze. V Míšni jsem přenocoval, ráno (4.15) posnídal výbornou etiopskou kávu a vyrazil na S-Bahn… V neděli dopoledne, někdy kolem desáté jsem dorazil do tělocvičny ZŠ na Zahradním městě v Praze, kde jsem se ještě jeden celý den pokoušel udržet pozornost a rovnováhu při cvičení iaidó pod vedením Vládi Hyndráka. Ale to už je úplně jiná historka.
text:
fotografie:
webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
Od
druhé poloviny osmdesátých let pokračuje v pravidelném cvičení, žije
v Heidelbergu, organizuje tréninky ve Würzburgu a Mnichově, a mimoto alespoň
jednou ročně učí nevelkou skupinu v Drážďanech. Potkávám ho pravidelně na všech
zimních stážích v Ženevě i letních školách, jichž se účastníme. 
V sobotu
ráno, po rozcvičce (kihon tandoku), jsme ve skupině s Matthiasem opakovali část druhé
poloviny kat omote waza, zatímco začátečníci studovali znovu základy. Den
předtím jsem cvičil výhradně na straně meče a tak jsem tentokrát nedal džó
z ruky. Rád jsem pendloval mezi svými partnery a s radostí zkoušel obtížné (říkám
jim kontaktní) katy kasa no šita, iči rei a také monomi. Na závěr
tohoto bloku si všichni vyzkoušeli předposlední katu z omote, kterou je neja
no uči (doslova uvnitř ložnice). Tato kata je dokonalým prostředkem
pro studium správného postoje a držení těla. Cvičí se z kleku a její jediný úder
prověří schopnost správné kontroly a nasměrování džó. V katě zasahujeme
kurobuši, místo nad vnitřní stranou kotníku, kde se střetávají různé nervové
dráhy ("když tam udeříme, oběť by mohla docela dobře udělat to, co se obvykle
v ložnici dělá" P.K.). V katě je výrazné načasování a na konci silný zanšin.
Kolena, nekolena, jsem rád, že jsem si nejen tuto katu mohl zacvičit s tolika
různými partnery.