|
Třetí seminář Šintó musó rjú džó V pátek 14. listopadu začal v Praze už třetí víkendový seminář Šintó musó rjú organizovaný Evropskou federací džódó (FEJ) a zlínským Tenšin dódžó. Seminář vedl znovu Fred Quant z Holandska, žák Pascala Kriegera a jeden z desítky učitelů FEJ. Akce byla otevřená úplným začátečníkům stejně jako těm, kteří klasické džódó pravidelně cvičí už několik měsíců. Během víkendu jsme se věnovali nácviku základních technik a kat ze série omote waza, která je první sadou ze sedmi částí této školy. Témata byla rozdělena mezi dvě desítky účastníků podle jejich znalostí a schopností tak, jak je v tomto typu rjú běžné. V sobotu večer byla jedna hodina věnována umění krátké hole tandžó (Učida rjú sutteki džucu), která je vyučována jako jedna z dalších zbraní této staré školy. V neděli dopoledne jsme, podobně jako na posledním semináři cvičili Šintó rjú kendžucu, tedy umění meče jedné z dalších paralelně vyučovaných škol tohoto systému… Mimoto byly formou ukázky představeny první tři série džó a všech dvanáct kat tandžó. Po semináři, který skončil v neděli odpoledne, jsem si pro vás i pro sebe začal připravovat odpovědi na některé otázky. Proč jsme tentokrát cvičili v Praze a proč se tam znovu vrátíme? Po dvou seminářích ve Zlíně jsme si pro zorganizování stáže tentokrát vybrali Prahu a to hned z několika důvodů. Jednak je Praha dostupnější pro učitele a ten po hodinovém letu z Amsterodamu nemusí absolvovat další čtyři hodiny trmácení v autě a potom jsme ušetřili čas pro jeden trénink navíc už v pátek večer. Mimoto je Praha dosažitelná pro české zájemce o cvičení stejně jako pro nás "Moraváky". Šintó Musó rjú není natolik masovou disciplínou, abychom si při přípravě nebyli jisti tím, že ti kteří přijet mají přijedou. Tedy cvičení v Praze, v pěkném dódžó Honzy Mareše v T-Mobile Aréně, bylo příjemné i vzhledem k poskytnutému prostoru a zázemí. Příští seminář (zřejmě v dubnu) bude zorganizován podobně a do Zlína se takové cvičení vrátí zřejmě až v létě, kdy nás má navštívit další učitel FEJ Alain Robert z Francie. Proč bylo cvičení zorganizováno tak, jak bylo zorganizováno? Začátečníci, účastníci semináře měli docela štěstí, protože během dvou dní a jednoho pátečního tréninku mohli spolu s jedním z nejzručnějších evropských učitelů klasického džódó cvičit nejen základní techniky (kihon), ale také některé katy. Tedy přesněji – výhodnější pozici při nácviku měli ti, kteří se zúčastnili všech tréninků, protože na první hodině se seznámili s prvními šesti základními technikami, na dalším je cvičili s partnerem, potom přidali další tři a na posledním úplném tréninku uzavřeli všech dvanáct. Mezitím si zkušenější procvičili už známé katy a učili se nové, zatímco ti méně zkušení se věnovali právě těm novým. Ostatní, kteří přišli na stáž později a nevěděli nic o základních technikách, se museli spokojit s nácvikem prvních pěti technik, bez partnera i s ním a s jednou katou… Nebyl čas a prostor vracet se k probraným tématům, a tak se opozdilci museli smířit s dohledem a výkladem někoho z pokročilejších studentů a jejich postup nebyl tak dynamický. Pravda je ale taková, že Šintó Musó rjú v Česku už není jen netradiční atrakcí, ale cílevědomým tréninkem, a tak se všichni (ať už přišli včas nebo později) mohou k našemu pravidelnému cvičení přidat a získané znalosti rozšířit… Proč není a ani zde nebylo vhodné cvičit hodinu nebo dvě? Právě kvůli výše uvedenému nemělo smysl účastnit se jen některého z tréninků, protože by tu chyběl kontext a jakákoliv perspektiva… Ono je tady u nás obvyklé zjednodušovat a okrajovat, protože na tom přece není nic těžkého – vezmete do ruky džó a nebo bokken a uděláte, co vám řeknou… ale desítky pohybů a jejich kombinací, změna pozic a kroky, správné nasměrování a vzdálenost, síla úderu i jeho kontrola, to vše je tématem na půl života a nikoliv improvizací a pátráním po nějakém tom triku a fintě, kterou jste si zapamatovali. Nedostatek úsilí i trpělivosti je důvodem, proč tady je představováno tolik "účinných" nebo "funkčních" japonských škol a tak málo tradičních… tedy těch původních, i když tyto stále ještě existují. Proto tu máme mnoho džucu, ať už džú nebo ken, které mají z Japonska jenom ten název a možná vybavení, a které vznikly v Německu nebo třeba u nás, v dílně někoho, kdo se nestydí označit je za tradiční. Tedy zpátky k džó. Po každé podobné akci se mě někdo ptá, jak a kde může procvičit zde získané znalosti a kolik klubů tady existuje a já většinou odpovídám, že procvičovat to dokážete samostatně a až bude vhodná chvíle, opravíme chyby a doplníme nejasnosti spolu… A také s učiteli, kteří nás vedou. Ono totiž všechno, co se zde učíme vymyslel někdo dávno před námi a my to pouze procvičujeme… nezdokonalujeme, není to nutné. Proč tak dlouho nacvičujeme základ? Čas od času cvičíme při příležitosti nějakého semináře spolu s někým, kdo se věnuje jinému bojovému umění a představujeme naší disciplínu lidem, kteří ji neznají, ale stojí o to… a mnohdy odpovídám na otázku, proč je nutné cvičit tak dlouho základní techniky – proč se rovnou necvičí katy. Pořád víc nerozumím smyslu téhle otázky, nicméně znovu a znovu na ní odpovídám. Takže abychom mohli cvičit katy, tedy abychom se naučili používat džó a také abychom pochopili všechny principy obsažené v rjú, musíme cvičit základní techniky. I když existuje mnoho kat, ty jsou pořád složeny právě z těchto základních technik, z jejich kombinací a mnoha různých možností rozvíjení. Nelze porozumět katě, bez pochopení a uvědomění si základního postoje a držení zbraně, stejně jako nedokážeme připojit techniku k další, nebudeme-li schopni ovládat zbraň, kterou studujeme. Potřebujeme základní jistotu. Klasické školy nejsou o improvizaci a obcházení toho, co je obtížné. Klasické školy jsou o překonávání a ovládání těch nejobtížnějších pohybů. Právě v džódó, které studuje jak úplně využít výhod rozdílné délky o několik málo centimetrů, se odráží každá chyba, prostřednictvím čepele meče, která prochází přes váš postoj, kryt a nebo blokování. Důležité ale je, že i když zvládnete kihon a studujete sebesložitější katy, vrátíte se zpátky, protože kihon je tím hlavním výukovým prostředkem pro začátečníky, pokročilé i nejzkušenější učitele… Myslím, že každý, kdo vidí ukázku (třeba tu, kterou na semináři předváděl Fred Quant), nevěří, že by toto umění začínalo stále se opakujícím nácvikem základního postoje, nápřahu a úderu, a že je procvičovali právě tak, jako je musí cvičit současní začátečníci. Proč není umění hole jako umění hole – tedy co bylo možné na semináři vidět? Džó je hůl, stejně jako bó… Rozdíl mezi termínem džó a bó je asi takový jako rozdíl mezi slovem hůl a tyč… Proto si nelze usurpovat tuto nebo podobnou zbraň pouze pro Šintó Musó rjú. Ani tato škola, vytvořená v sedmnáctém století válečníkem Musóem a ani nejrozšířenější šinbudó (moderní budó) s džó - aikidžó nejsou jedinými existujícími disciplínami, které tento nástroj využívají. Zanedlouho snad seznámíme české příznivce budó s popisem dalších škol jako je Muhi Mutteki rjú džódžucu nebo Tendo rjú, které se i studiu hole věnují. V těchto školách je džó (bó) pouze doplňujícím studiem a nutností (zlomená naginata nebo kopí se mění v džó… nebo jinou, novou zbraň). Já sám jsem měl možnost vidět krom Šintó Musó rjú džó a Katori Šintó rjú bó (z něhož ŠMR vzniklo) pouze různé typy "aikidžó" (i to Iwamské aikidžó), ale také "plebejské" okinawské bó nebo několik technik bó nindžucu… A už teď jsem přesvědčený o tom, že není promyšlenější užití hole než právě v Šintó Musó rjú. Mnohde se zdá, že hůl jejímu uživateli spíše překáží, jinde není využit její potenciál ani z poloviny, často to vypadá, že hůl je jen dekorací "ke kimonu" neboť na konci pohybu je oponent kopnut do obličeje. Docela často je hůl používána proti někomu beze zbraně, jinde je s holemi "šermováno" beze smyslu, jen aby se něco dělo… V Šintó Musó rjú je hůl užívána k překonávání meče, zasahování jeho uživatele a šermířových citlivých bodů, odrážení a blokování čepele a k vyjádření momentální převahy. To budete v jiných školách, studujících podobný nástroj, hledat jen těžko. Myslím, že jsem teď několik čtenářů rozčílil a urazil… Nicméně co vidím, to vidím a ti, kteří se s džó této školy seznámili poprvé snad mohou má slova potvrdit. Proč se učíme prostřednictvím kat? Katy jsou určené k přenosu tradice. Díky katám dodnes funguje mnoho škol, které vznikly před stovkami let dodnes. Dokážeme si představit, jak byly využívány možnosti těla i vlastnosti zbraní. Většina z nás ví o tom, že existují karate katy a kungfu "katy"/sestavy stejně jako známe katy se zbraněmi, při nichž je protivník pouhou představou… Já sám cvičím iaidó katy, kde cvičím právě s tímto imaginárním protivníkem. Ale kata je forma, tedy předem připravená forma cvičení, a tak není tak podstatné, zda se cvičí samostatně nebo s partnerem. Důležité je, že kata není volným zápasem, tedy bojem "na život a na smrt", ale způsobem, jak provádět techniky v určitých, jasně daných situacích. V katách Šintó Musó rjú (podobně jako v jiných klasických školách) jsou akce střídány protiakcemi, které dávají smysl. Poražený (učidači… uke) přijímá prohru, ale dělá svou techniku naplno (100 %), zatímco vítěz (šidači… tori) se mnohdy musí krotit a svou techniku včas zastavit (sundome). Je třeba si uvědomit, že sice katy v korjú (klasických školách) nemůžeme chápat jako skutečný boj, nicméně je v nich využíván jenom skutečný pohyb. Tedy, kdo by při cvičení bojových umění očekával akce, které zná z Matrixu a Kill Billa, musí si včas uvědomit, že tyto starobylé školy nebyly upraveny ani počítačem ani prováděny odlehčeným a tupým mečem a protivníci nebyli placení kaskadéři, ale velmi, velmi nepříjemní lidé vzhledem k situaci a okolnostem. Tedy jak už jsem napsal dříve – v katách jsou fungující techniky, které byly vyzkoušeny v boji. Pro mnohé jsou tyto katy ve dvojici jenom nácvikem snadno zapamatovatelných pohybů, nicméně já vám rád potvrdím, že zacvičit pohyb ve dvojici není jen o pamatování pořadí pohybů, ale o jejich skutečném používání jednou s tím, jindy s jiným partnerem… Na různém povrchu a v různých podmínkách. Proč je trochu jiná etiketa? Japonská bojová umění cvičím dvanáct let, což je zlomek času, po který je možné tyto disciplíny cvičit, nicméně je to mnohem déle, než cvičí většina běžné populace. Tedy ti, kdo přestali cvičit po měsíci, dvou, po roce nebo pěti, zjistili, že je budó už dál nezajímá. Ti ostatní, kteří ve cvičení pokračují, poznávají něco víc, než jen techniky a způsoby, jak bojovat. Obvykle je jim od první chvíle vštěpováno, že se mají uklonit, vstupují-li do dódžó stejně jako, že mají na začátku a konci cvičení provádět nějaký ceremoniál. Pravidla pro různé disciplíny stejně jako pro různá dódžó se mohou lišit, podobně jako hranice toho, co je dovoleno a co se nedoporučuje. Důležité ale je, že zná-li někdo víc a opraví naše chování a jednání, měli bychom tuto opravu přijmout. Nelze totiž trvat na tom, že si v hodině džó vystačíte s pravidly získanými například během cvičení karate. Tedy dispozice dódžó (postavení stěn), oblékání (nejen co, ale i jak), nošení a odkládání zbraní (kam?), stejně jako vztah k učiteli je předmětem studia stejně jako třeba silný a rychlý úder. Nejde o "vojenský" řád nebo o šikanu, je to jen věc přenosu tradice a kulturně-společenského obsahu disciplíny. Mimoto se učíte ovládat právě ten silný a rychlý úder. Tedy, i když to tak může vypadat, nosit učiteli jeho tašky a kupovat mu cigarety není úplně to pravé vyjádření rei (úcty). Krom všech formálních pravidel, je třeba vědět, že mnohem zdvořilejší je nezapomenout se pozdravit se všemi v dódžó (učitele nevyjímaje) při vašem příjezdu i odjezdu, stejně jako poděkovat za možnost zúčastnit se společného cvičení. Toto se tady budeme ještě nějakou dobu učit. Proč se neokukují učitelé při nácviku? Součástí disciplíny a etikety je jedno pravidlo, něco jako "neokukovat ostatní". Tedy na svém tréninku studuji to své a trénují-li starší, učí-li se něco nového, co se mě zatím netýká, nezajímám se o to. Já sám podobné faux pais udělal při prvním semináři, kterého jsem se účastnil. Tehdy jsem chtěl vidět, jak vypadají další techniky, jak se cvičí na hodině učitelů. Nedošlo mi, že podobný trénink probíhá "za zavřenými dveřmi" a stejně tak nedochází našim začátečníkům, že cvičí-li základy, nemohou zároveň pozorovat něco jiného… I na tomto semináři probíhal trénink (po tréninku) pro pokročilejší, kteří se zde učili své nové techniky. I zde se věnovali svým tématům a dělali své chyby… I v šinbudó je něco jako trénink pro judanša. Netřeba vysvětlovat, proč se zkušenější učí něco jiného než začátečníci, mají-li k tomu příležitost. Budu-li toto chápat jako začátečník, budou mi moci ti starší pomáhat při mém studiu, opraví mě a já se naučím víc. A pokročilé techniky uvidím až k tomu bude čas – třeba během enbu (ukázky). Trpělivost. Příště snad další otázky a odpovědi, zápisky ze stáží nebo i nějaká jiná témata o tradičních japonských školách. text:
Patrik Orth webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
