šintó musó rjú

Seminář tradičního džódó číslo 6

Jenom stručně, o co šlo… Naše šesté, prozatím poslední setkání s holandským učitelem Šintó Musó rjú džó, Fredem Quantem, proběhlo ve Zlíně, ve dnech 9. – 10. dubna 2005. Dvoudenního semináře se zúčastnili pravidelní studenti této klasické japonské školy, více či méně aktivní, dále cvičenci moderního seitei džódó, a také několik úplných začátečníků, kteří s džó ani bokkenem vlastně nikdy předtím necvičili. Jinak řečeno, sešlo se nás třicet džódistů (alespoň pro tento víkend) z Česka, Maďarska, Polska, Rumunska, Holandska a Francie, abychom se věnovali zdokonalování základních technik a kat původní japonské školy ovládání hole džó.

Cvičení bylo inspirativní a rozhodně přínosné pro každého z účastníků a podle toho, jak se vyjadřovali o probíraných tématech, učiteli i organizaci stáže, odjížděli všichni spokojeni.

Postupem času cvičíme stále pokročilejší techniky, roste i kvalita pohybu a rozsah znalostí účastníků, vzhledem k jejich pravidelné účasti na podobných cvičeních. Stejně tak je v dódžó stále příjemnější atmosféra, každý lépe ví, co se od něj očekává, co má zrovna dělat a co není žádoucí.

Pokusím se popsat nejen události tohoto víkendu, ale připojím pár dalších informací o této málo známé a přesto velmi zajímavé klasické škole.

 Něco málo o učiteli… Fred Quant (*1962) je zástupcem Evropské federace džódó pro Nizozemsko. Cvičení Šintó Musó rjú se věnuje 25 let a je držitelem vysokého tradičního stupně, svitku Gomokuroku (srpen 2004). Fred vyučuje v Amsterodamu, skupinku asi deseti svých žáků. Je blízkým studentem Pascala Kriegera a Cunea Nišioky, s nimiž se pravidelně setkává na seminářích Mezinárodní a Evropské federace džódó. V České republice byl Fred poprvé koncem října 2002, když vedl spolu s Peterem van Amersfoortem první seminář Šintó Musó rjú ve Zlíně. Od té doby nás navštěvuje dvakrát ročně, vždy na jaře a na podzim.

Jeho cvičení je přesné, dynamické a dostatečně přesvědčivé. Neustále zdokonaluje svůj pohyb a piluje vlastní techniku. Jako učitel je přátelský, snaží se spolu s ostatními najít odpovědi na položené otázky a nechává všem dostatek prostoru při jejich hledání. Zajímá se o pohled studentů i dalších učitelů. Jako partner při cvičení je jednoduše skvělý, jako učidači (přijímá techniku) trpělivě vede obvykle méně zkušeného šidačiho, správným směrem k úspěšnému dokončení techniky. Pokročilejším, jako útočník, umožní vyzkoušet nový pohyb přesně tak, aby se ho naučili a necítili se podvedeni nepřesným nebo nedokončeným útokem.

Máme ohromné štěstí, že před lety přijal naše pozvání a rád se k nám vrací i dnes.

A jak takový seminář probíhá? 

Kihon… Seminář klasického džódó může někomu připadat zvláštní, obzvlášť těm z vás, kteří cvičí jiné, modernější bojové umění, sportovní disciplíny nebo sebeobranu. Nenajdete zde obvyklou "gymnastickou" rozcvičku. Kdo se potřebuje před tréninkem zahřát a protáhnout, měl by to udělat dříve, než společné cvičení začne. Mimoto by si měl každý včas připravit zbraně, zkontrolovat je a uložit na správné místo.

Začátečníci se rozhodně nemusí bát na cokoliv zeptat. Neví-li, kam se mají postavit, kde mohou odložit zbraně, jak probíhá společný nástup a pozdrav, mohou se zeptat pokročilejších, nebo to od nich prostě okoukají. Určitě je to lepší než to dělat po svém. Vzhledem k významu etikety v dódžó (reihó nebo sahó), vlastní bezpečnosti i ostatním v místnosti je to nanejvýš vhodné.

Po nezbytném pozdravu, začíná hodina Šintó Musó rjú nácvikem nebo opakováním základních technik (kihon). Jsou-li na tréninku začátečníci bez velkých předchozích zkušenosti s džódó, nebo takoví, kteří neznají dostatečně tyto techniky, je obvyklé, že se jim věnuje někdo z pokročilejších a pohyby jim postupně vysvětluje. Ostatní cvičí kihon společně, bez ohledu na technický stupeň, nebo úroveň dalších znalostí. Je důležité vědět že kihon, 12 základních technik, necvičí pouze začátečníci, ale všichni bez rozdílu a stále se k němu vrací. Náš učitel, Nišioka sensei říká, že první tři techniky jsou skutečným tajemstvím Šintó Musó rjú.

 Meč… Po nácviku, opakování nebo důkladnějším vysvětlení základních technik se může cvičit s bokkenem, protože jeho správné ovládnutí je stejně důležité jako ovládnutí džó. Kromě držení (tenouči), schopnosti ovládat nejen čepel (hasudži), ale také její správnou část (monouči a kissaki), musí každý umět několik základních pohybů, které meč může provádět. Později, stejně jako v případě jiných zbraní v tomto budó, přichází na řadu třeba správné načasování a odhad vzdálenosti.

V Šintó Musó rjú, jak se ho učíme my, používáme postoj hanmi, totožný s postojem při držení džó, na rozdíl od moderního kendó, iaidó nebo třeba seitei džó. Vertikální seky jsou často nahrazeny diagonálními, podobně jako nápřahy (furikaburi), které mnohdy nedosahují výšky hlavy, jak to vidíme v moderních uměních. Každá stará japonská škola používající meč má svůj výklad a své pohyby i svá tajemství. Neexistuje žádné univerzální kendžucu. Pohyby meče jsou relativně omezené, ale stejně jako v jiných šermířských disciplínách a starých školách musí odpovídat vlastnostem této zbraně. Není vhodné točit s mečem kolem hlavy, držet ho v prazvláštních filmových postojích a jednoduše si vymýšlet.. Zapomeňte na Kill Billa, Nathana Algerna a víte co, zapomeňte radši i na Zatoičiho. Není tématem tohoto krátkého textu vysvětlit, jak meč v Šintó Musó rjú používáme, ale rozhodně toto použití odpovídá možnostem této zbraně, jde o historickou zbraň a pohyby s touto historickou zbraní odpovídají historické skutečnosti.

Ken džó iči gotoši, tedy meč a džó jsou jedno. Takže mimo shora uvedeného platí ještě jedna důležitá věc. Odložíte-li meč a začnete pracovat s džó, hledáte společné pohyby. Protože mnoho pohybů s džó odpovídá technikám meče.

 Katy… Jako poslední přichází na řadu katy. A stejně jako v případě kihonu i tady cvičí každý jenom katy, které cvičit může, přesněji které cvičit dokáže.

Kata je vnější forma, viditelná část tradičního bojového umění.

 Pár dalších rad pro začátek… Důležité také je, aby začátečníci věděli, že cvičí-li oni několik hodin stejné pohyby, má to svůj důvod. Učí-li se tedy jak držet džó nebo meč ve správném postoji, jak správně svírat zbraň dlaní a prsty, zatímco ostatní cvičí nové, atraktivnější a zajímavější pohyby, rychleji a s jistotou, je to proto, že tito pokročilí už ví jak na to, první informace dostali a znají vše, co k tomuto "atraktivnějšímu" cvičení potřebují. Nemá smysl pokukovat po ostatních, cože to dělají a ptát se, proč to nedělám já a kdy budu.

Toto platí stále, bez ohledu na úroveň cvičení. Takže rozdělení do skupin podle technické úrovně a dosažených znalostí je běžné. Stejně jako samostatná práce. Není to tak, že bychom se učili pokaždé nové techniky, pohyby a formy. Procvičujeme ty staré, učíme se lépe je chápat a hledáme v nich nové informace. Osnovy starých škol jsou odkrývány postupně, stejně jako dokážeme postupně porozumět souvislostem mezi nimi. Není to otázka nějakých tajů a skrývání, je to věcí možností jednotlivce. Prostě se nemůžete naučit všechno najednou. Je to otázka času a zkušeností. Také je důležité mít učitele, kterému můžete důvěřovat a který vás osnovami provádí. On sám vidí a ví, kdy je čas na další techniku, kdy jste připraveni, učit se nový pohyb a je-li to správný učitel, udělá to a nový pohyb vysvětlí. Při studiu starých škol je důležité být trpělivý. Není kam spěchat.

 Něco o starých školách, jako je tato… Nebudu vysvětlovat, proč cvičíme 400 let starou disciplínu, jejíž podstata spočívá ve studiu sice dokonalé obrany, ale obrany relativně dlouhou dřevěnou holí, tedy historickou zbraní, proti meči, proti jiné historické zbrani. V naší disciplíně, která je v kategorii kobudó (staré bojové umění) nebo korjú budžucu (stará škola bojových umění) není žádoucí ani vlastní invence či přizpůsobování si techniky, upravování kat. Nenechte se zmást, nemluvím o potlačování přirozenosti pohybu a osobitosti každého jednotlivce, nejsme roboti a roboty nevytváříme.

Součástí starých škol jako je tato není podbízení se polopatickými ukázkami pro laickou veřejnost. Nedostrkáme soupeře holí či čepelí meče (!) na podlahu, aby i ten největší truhlík pochopil, kdo zvítězil. Učíme se provést dokonalou techniku, je-li k tomu vhodná doba, provádíme předepsané pohyby a "rituály", oblékáme se do zvláštního oblečení a učíme se japonská slova, tedy nikoliv japonský jazyk, ale jeho pouhé fragmenty. Nemáme soutěže, kde bychom získali tituly a medaile, nevystupujeme na velkých ukázkách mnoha bojových umění, neuplatníme se jako osobní strážci a nepěstujeme si žádné zabijácké instinkty, naše bojové umění není ani cool ani in…

Cvičíme Šintó Musó rjú ze stejného důvodu, jako se dnes cvičí kjúdó (lukostřelba), sódžucu (umění ovládat kopí) nebo třeba různé staré školy meče. Zájem o kulturu, tradici, stejně jako radost nebo uspokojení z účinné techniky provedené v pravý okamžik po mnoha hodinách a letech jejího zkoumání, to jsou asi ty důvody, proč se dá tato škola studovat.

Mimoto nás to prostě baví.

A přestože se v případě jakékoliv staré formy bojových umění nedá mluvit o praktičnosti pro dnešní pouliční střet, není od věci si uvědomit, že tyto disciplíny byly ověřovány v boji na život a na smrt. Každá část katy, nebo pohybu byla původně určená k úplnému ovládnutí protivníka a jsou-li tyto formy vyučovány správně, to znamená co možná nejpůvodněji, jde o tytéž bojové techniky s možností stejného smrtícího účinku jako před mnoha sty let. Tedy, ačkoliv se učíme katy, předepsané formy, jde v našem cvičení a těchto formách o správné rozhodnutí, kontrolu a techniku stejně jako v okamžiku skutečného boje, který si dnes v případě použití starých zbraní jen těžko dokážeme představit.

 Studuj minulé k pochopení současného… Není mnoho možností, jak se setkat se starými japonskými školami a nemylte se, učitelé těchto škol nečekají na nadšené davy studentů. Cvičit nějakou starou školu je privilegium, těžko popsatelná odměna za jisté vynaložené úsilí. Rozhodně stojí za to, něco se o těchto školách dozvědět, protože právě tyto školy byly základem pro vznik všech těch moderních disciplín jako je aikidó, džúdó, kendó nebo iaidó. Nemluvím o zaniklých a legendárních uměních, pohybech založených na představě nadšených laiků. Většina lidí, popisujících tyto školy v knížkách a "odborných" článcích pouze přepisuje texty a studie jiných lidí a ne vždy ví, jak vlastně taková škola, takové bojové umění vypadá. Podobné je to často s těmi, kteří "cosi vyučují". Někteří další si jednoduše vymýšlí…

Jsem rád, že nic z toho dělat nemusím a, chápu-li to správně, nemusíte ani vy.

text: Patrik Orth (Zlín, jaro 2005)
foto: Stanislav Doležal

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek