|
Devátý seminář
Šintó musó rjú džó
Ve dnech 18. - 19. listopadu proběhl ve Zlíně už 9. víkendový seminář Šintó musó rjú v ČR, který vedl Fred Quant z Holandska. Fred je vedoucím holandské skupiny cvičící pod dohledem Evropské federace džódó a nám s cvičením pomáhá už pět let. Když srovnám první tři roky pořádání seminářů s těmi posledními, změnilo se hodně věcí. Posledních seminářů se účastní stále víc lidí od nás, ale také zahraničních účastníků. Tentokrát nás bylo 35 (a stále tu jsou rezervy - marodi, pracanti) z Česka, Maďarska, Polska a nově i ze Slovenska a Ruska. Poprvé se semináře neúčastnil nikdo s nulovou zkušenosti s džódó. Všichni znali alespoň kihon tandoku, a tak nebylo třeba vysvětlovat první techniky. Všichni příchozí věděli, kam se dostali a proč tu jsou. Znali více či méně Šintó musó rjú především díky tomu, že ho tady šíříme poměrně systematicky už pár roků. Musím říct, že poslední semináře s Fredem Quantem si už vážně užívám. Připravuji je tak, abych "přišel k hotovému" a nehonil čas, protože musím vybírat peníze na místě nebo dávat informace těm, kteří si je nemají kde přečíst. Uzávěrky přihlášek i plateb jsou vyhlášeny s dostatečným předstihem proto, aby nebylo nutné do poslední chvíle počítat každou korunu, nebo měnit místo konání a tím komplikovat životy všech kolem. Účastníkům posílám všechna důležitá sdělení včas a na místě řešíme jen to nejnutnější, co se vlastně předem připravit nedá. S tím mi pomáhají i mí studenti, takže je to znovu snazší. Prostě méně a méně stresu.
Jak cvičení probíhá obvykle a také jak to bylo tentokrát? Připomněl bych, že v Šintó musó rjú, v korjú budó obecně, se cvičí zásadně dle pokynů učitele a osnov dané školou. Tedy zde se postupně učíme kihon tandoku, kihon sótai, a katy dle pořadí od omote waza po okuden waza. Tak jak Fred vysvětlil na konci, necvičíme trochu toho a trochu něčeho jiného. Pořadí věcí (džundžó) je zachováno. Teprve když vím a ví to i můj učitel, že jsem zvládl předchozí techniku a neváhám, může mně naučit další. Obvykle se učení nové techniky nebo katy konzultuje a předem připraví, mimoto je třeba vidět přímo na místě, že je člověk na novou katu/ techniku připravený. Není ani časový ani jiný standard, ale záleží čistě na schopnostech a možnostech každého jedince. Nikdo nemá jakýsi nárok na rychlejší postup, když to, co má zvládat, prostě ještě nezvládl. Fred nám přímo na místě vysvětlil, že někdo totéž dokáže za rok, jiný za mnohem kratší dobu.
Tedy, cvičení bývá rozděleno do skupin, podle
úrovní, kde je ten či onen účastník. Jestliže znám jednu katu z omote waza a můj
partner jich zná 12 (všechny), neučí mně je, ale cvičí se mnou tu jedinou,
kterou umím já… I on, až postoupí k čúdan, začne s jednou katou a tu bude cvičit
stále dokola, zatímco jeho partner bude často mnohem dál. Tohle je realita
starých škol, takhle to funguje a takhle to má být. Bez ohledu na úroveň, kde
zrovna cvičíte. Jestliže si někdo cvičí, co
ho napadne a kdy ho napadne, měl by se zamyslet a snad i Později jsme se s Fredem shodli na tom, že už (na rozdíl od minula) nikdo z nižší skupiny nepozoruje trénink v té vyšší. Nenakukuje, aniž by sám cvičil, co atraktivnějšího by mohl zkoušet. Mělo by to fungovat tak, že každý cvičí jen to svoje, nikoho neopravuje, nikomu neradí a nikoho nepoučuje, jen protože si myslí, že to umí sám lépe… Ani když je jeho partner bezradný - potom je třeba vrátit se zpátky, začít znovu. A pochopitelně, je-li k tomu vhodná příležitost, zeptá se toho, kdo učí. (Nejen) Fred sám k tomu vyzývá prakticky neustále "zeptejte se mně, jestliže chcete něco vědět". Tentokrát jsme cvičili ve třech skupinách. Začátečníci, kteří teprve studují kihon sótai a začínají s omote waza procvičovali katy tači otoši a cuki zue. Pokročilejší s několikaletou zkušeností (2 - 3 roky) s aktivním cvičením, kteří už předtím zvládli více kat z omote waza, anebo už omote docvičili. Ti cvičili fragmenty a potom i celou katu tači otoši, cuba wari a ukan. V této skupině byli i naši polští přátelé cvičící seiteigata, kteří byť mají zkušenost s džódó mnohem delší, pracovali na tomtéž. A nakonec poslední skupina těch, kteří jsou dál. Ti procvičovali celý víkend to, co už znají. To znamená nejprve také tači otoši a cuba wari a teprve později techniky čúdan waza. Bez ohledu na to, zda jsou ještě dál (ran ai, nebo kage waza) měli cvičit společně čúdan. Pokud vím, necvičil nikdo v této skupině žádnou novou katu - společným tématem cvičení ve Zlíně bylo kime a jojú. A na to se měli všichni soustředit.
V sobotu odpoledne jsme zorganizovali zkoušky a
ukázku. Zkoušky byly stoprocentně úspěšné a ukázka byla velice živá. Spolu
s Fredem jsme předvedli 5 kat z omote, 5 čúdan, odači ran ai pomalu s vysvětlením a
velmi rychle, tak jak má být. Vedle toho jsme ukázali techniky tandžó džucu (celkem
6) a kendžucu (6). Rozhodně jsem si je rád připomněl, vzhledem k tomu, že
naposledy jsem je cvičil s partnerem v květnu. Ukázka dopadla dobře - nic jsme
výrazně nepopletli, katy jsme nezapomněli a nikdo nikoho nezranil (modřiny se
nepočítají). Jen mně mrzel nezájem lidí zvenku, kteří Freda znají a které jsem
zvlášť pozval. Škoda... jejich škoda. Zkoušky a ukázku nakonec sledovali jen účastníci semináře a mohli sami posoudit, kam se naše cvičení za ty roky posunulo a zda někam vede. Já jsem byl, s tím, co ukázali moji žáci na zkouškách spokojený. Fred sám zhodnotil zkoušky jako velmi dobré. Nedělní trénink a jeho skladba navázala na práci ze soboty. Na závěr semináře jsme někteří mohli procvičit s Fredem některé vybrané techniky (to byl čas pro pokročilejší) a já se (po půl roce) učil dvě nové katy. Potom se Fred věnoval ostatním a já mu pomohl se začátečníky a ostatními v dódžó, kteří mezitím pracovali samostatně.
Vždycky se něco semele, takže i tady se nakonec
semináře řešil "problém" s dalšími uživateli tělocvičny. Přišli, nárokovali si
místo, ustoupil jsem a naše cvičení skončilo přesně dle pozvánky a programu v 15.00. Opustili jsme dódžó,
tedy vypadli jak cukráři a nájemníci najednou nikde. Prostě to sami
popletli a já se Já tu ale nejsem proto, aby někoho učil říkat "prosím" nebo "promiňte" a jiného, jak se chovat na návštěvě. To už jsem hodně odbočil, i když možná ani moc ne. Možná i toto s naším cvičením trochu souvisí. V neděli večer po semináři jsme s Fredem stihli udělat ještě spoustu věcí, které z Holandska asi nezná, ale o obvyklém kuchyňském požáru, nebo o vařeném koleně a výborném pivním sýru asi už psát nemusím. V pondělí jsem Freda Quanta v pořádku odvezl tam, kde jsem si ho v pátek vyzvedl a odpoledne hlásil, že je v už zase v práci, takže seminář číslo 9 byl definitivně pryč. Mně teď nezbývá, než si začít stavět program pro ten další, jubilejní. text: Patrik
Orth Zlín, 21. listopadu 2006 webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
Odměnou
za toto je vedle bezproblémového průběhu akce, Fredova spokojenost a konstatování, že to
bylo připraveno bez chyb. Aby ne, dělám to hlavně kvůli sobě.
stydět, bez ohledu na to, jak si to vysvětlí a zdůvodní.
Pochopitelně
byla podstatná část tréninku věnovaná kihonu a učikomi, ale to už je takový
standard a je na každém, zda se v tomto dokáže sám opravovat a někam posunout.
Tato část se procvičuje společně a zřejmě bez výjimky na každém semináři. To
napovídá dost o významu kihonu.
tentokrát nehádal. Už to víckrát neudělám a prostě se příště budu hádat do krve.
Kdyby aspoň řekli, že si to rozmysleli a že tedy máme zůstat déle, ale jak se
zdá, slušné vychování někdy bolí.