|
Reportáž z evropského
Letošní vrcholné setkání evropských džódistů proběhlo ve dnech 2. – 10. srpna 2008 nedaleko Madridu v městečku Guadarrama ve středisku Fray Luis de León. Tradiční týdenní letní školu organizoval Vicente Borondo, vedoucí španělské Seirjúkai a zároveň nový zástupce Evropské federace džó (FEJ) pro tuto zemi. Cvičení, které probíhalo třikrát denně, vedl především Pascal Krieger, za významného přispění Cunea Nišioky (oba menkjo kaiden ŠMR) a učitelů čúden a šoden Mezinárodní federace džódó (IJF). Akce se zúčastnilo asi 130 džódistů především z Evropy z toho tři Češi. Mottem celé stáže bylo hjakuren džitoku tedy něco jako stálé opracovávání ke vlastnímu prospěchu.
Nišioka sensei se do Evropy vrátil po třech letech a ačkoliv je mu už 84 let, zdá se být stále poměrně čilý. Jeho sedmdesátiletá zkušenost s cvičením tradičního džódó a dlouholetý kontakt s legendárními učiteli této disciplíny se promítá v pestrém výkladu a ukázkách v docela nečekaných souvislostech. Během stáže několikrát ukázal a vysvětlil svojí pro nás těžko dosažitelnou formu učikomi geiko (prosté údery v základních pozicích honte a gjakute), doplňoval výklad Pascalu Kriegerovi (spíše na dotaz, než z vlastní iniciativy), ukazoval různé varianty základních kat či jejich změny a běžně opravoval začátečníky, pokročilé i učitele během jejich vlastního cvičení. Sensei často opakoval, že existuje mnoho variant vyústění katy nebo jejího přerušení a ukazoval to na příkladech. Říká ale, že ačkoliv je dobré je znát a zkoušet, musíme se shodnout na té jedné, na které budeme od začátku pracovat a kterou máme dál vyučovat. Nišioka sensei sám připouští, že u některých technik teprve hledá správné řešení a tím potvrzuje, že studovat se dá opravdu celý život. Například přechod z hissage no kamae do gjakute no kamae je pro něj "příliš těžký a stále neví, jak přesně by ho měl dělat", a tak nám ukázal dva nebo tři způsoby, přičemž každý z nich má další možná řešení nebo pokračování vedle toho základního, které známe z katy. Podobně vysvětluje i další katy, techniky a situace, v nichž se změnou načasování, vzdálenosti či logiky vzniká prostor pro další ještě pečlivější zkoumání. Sensei nám také řekl, že katu se sice učíme vždycky stejně, ale na každého může mít úplně jiný dopad, v každém vytvoří nějakou jinou reakci.
Nišioka sensei na semináři vysvětlil, že jeho učitel Takadži Šimizu říkával, že každý, kdo pochopí cuki zue (omote), pochopí všechno ostatní z osnov školy. A to přesto, že cuki zue je obvykle považována za "nejsnazší techniku". Dlužno dodat, že během stáže ukázal alespoň tři různé způsoby provádění této techniky, stejně jako i dalších z omote waza jako je ukan, nebo monomi, které se studují téměř jako úvodní. Tyto rozdíly spojoval se jmény učitelů, kteří je tak či onak cvičili jako Kuroda sensei nebo Otofudži sensei. Nišioka často zdůrazňuje, že hiden, tajné učení školy, je vlastně úplně základní technika jako hiki otoši, kterou se člověk učí od úplného začátku. Podobně popisoval i případný šinken šóbu (boj skutečnými meči), který by byl otázkou právě takové jediné techniky. Bylo toho mnohem víc, co jsme se od něj dozvěděli, ale vhodnější prostor k předání podobných informací je dódžó a tam si jistě budeme většinu z těchto věcí zkoušet. Samozřejmě je Nišioka sensei už starší pán, který necvičí 7 hodin denně v tempu třicátníků a čtyřicátníků, kteří se na stáži vedro nevedro prohánějí a otloukají od rána do večera. Sensei spíše stál či seděl a sledoval, jak ostatní cvičí. Když jsem ho viděl na židličce během ukázek a výkladu technik, říkal jsem si, že ten pán spíš podřimuje anebo si brouká nějakou písničku z mládí, na kterou si právě vzpomněl zatímco si nezúčastněně podupává do rytmu... Jenže on se najednou zvedl a opravil jen těžko viditelný detail, na kterém celá technika stojí a který ten, či onen učitel prostě přehlédl. Když drží (velmi jistě) džó a cvičí katu, chvílemi jakoby zapomněl, co je další pohyb, ale potom zacvičí naprosto bezchybně kodači ranai (jako učidači), což je jedna z nejdelších kat, které v osnovách máme, aniž by jakkoliv ohrozil svého partnera chybným, nepřesným nebo nějak násilným pohybem. Sensei cvičí úsporně a lehce, jeho technika je prováděna bez jakýchkoliv zbytečných pohybů. Pamatuji si, že jsem během svých prvních setkání se ním sledoval trošku jiné věci, protože mi zatím nebyl jasný výklad mnoha technik, které popisoval, ale teď, jak procházím osnovami jsou jeho instrukce mnohem jasnější. Techniky, které ukazuje znám a umím si představit i jejich pokračování a další souvislosti. Těším se, co mi ukáže příště. Tvůrcem programu a garantem kvality cvičení na letní škole je ale Pascal Krieger, který za ten týden odučil asi vše, co se v rámci jednoho týdne odučit dá. Postupně nám naordinoval vše z osnov džódó (od kihonu po okuden, dle možností a znalostí každého z nás), techniky tandžó a kendžucu. Samozřejmě na to nebyl sám a většinu času se cvičilo ve třech až pěti skupinách pod vedením dvou učitelů pro každou ze skupin. Každý z deseti dalších učitelů do výkladu vložil část své zkušenosti, interpretace a vnímání technik, zatímco Pascal sensei obcházel celý prostor a odpovídal na otázky, nebo opravoval chyby, kterých si všímal. Tréninky zpravidla začínaly ukázkou některé ze sad džódó, kterou předvedl někdo z učitelů, načež jsme je šli cvičit. Na konci jednotlivých bloků dal Pascal sensei prostor pro konkrétní dotazy k jednotlivým technikám. Odpověděl, názorně vše ukázal a obrátil se k Nišiokovi, zda je to správně. Patrně nejvíc dotazů se týkalo technik kage waza, což je vlastně forma ura a na trénincích se jim nevěnuje příliš prostoru. Pascal sensei řekl, že kage waza dává odpověď na techniky omote, ale už nedodal, že kage vytváří úplně nové otázky. Každopádně zdůraznil, že i on sám měl problém s tím, jak kage cvičit. Údajně se ani v Renbukan dódžó moc nevysvětlovalo, anebo "tomu moc tehdy nerozuměl". Kage se prostě musí zažít, protože je náročná na načasování, rytmus a cítění vzdálenosti. Ačkoliv byly první dva dny cvičení (jako obvykle) určené pro učitele, trávil Pascal sensei hodně času se začátečníky, kteří se postupně přidávali. Jak už řekl dříve, právě základy by měli učit ti nejvíce zkušení učitelé. Oproti tomu ranní párové procvičení technik kihon sótai nechával zcela v "režii" svých žáků, zatímco on věnoval čas učitelům při tréninku kusarigamy a džutte. Oba učitelé často mluvili o důležitosti cvičení s mečem a technice kiri otoši, která je pro kendžucu i džódó zásadní a velmi náročná. Pascal sensei znovu zdůrazňoval společný pohyb (awase), zatímco Nišioka sensei často mluvil o důležitosti učidačiho jako učitele. Oba stále připomínali správné držení džó... Jak jsem už napsal, bylo toho opravdu hodně. Cvičili jsme denně (s jednodenní přestávkou uprostřed) od 6.30 hodin do snídaně, potom od půl desáté do 12.30 a nakonec od půl páté odpoledne téměř až do večeře, která byla po osmé hodině. Cílem bylo cvičit za světla a zároveň se vyhnout největšímu parnu, které touto dobou kolem Madridu bývá. Jestli to mělo nějaký efekt nevím, protože teplota kolem oběda a v pět odpoledne mi přišla stejná, možná 40° C a přes velké množství stromků a keříků nebylo snadné po desáté hodině dopoledne najít jakýkoliv stín či chladnější místo. Nicméně i tak se cvičilo venku, v tmavém keikogi a hakamě, přičemž většina účastníků využila výdobytků moderní doby jakými jsou opalovací krémy s vysokým UV faktorem a sluneční brýle, což mimo jiné znesnadňovalo správné mecuke. V tomto horkém a suchém počasí probíhala i sobotní závěrečná ukázka pro účastníky semináře a také zkoušky v sobotu před koncem školy. Asi hodinovou ukázku zahájil Nišioka sensei spolu s Pascalem technikami z okuden waza, zatímco my jsme pokračovali postupně průřezem Šintó musó rjú. Na mě připadly tři katy z kage waza, které jsem cvičil spolu s jedním z učitelů Jean-Claudem Hammelem. Po džódó a přidružených zbraních přišla na řadu ukázka kumitači Džigen rjú, kat iaidó a technik aikidó. Zkoušky byly letos rozdělené mezi dvě zkušební komise. Učitelé s nižšími stupni (šóden) měli na starosti stupně kjú, zatímco Nišioka sensei, Pascal Krieger a vyšší stupně (čúden) zkoušeli zájemce o stupně dan. Díky tomu byly zkoušky podstatně kratší než vloni což se týkalo hlavně danů, kterých bývá vždycky méně. Techniky na zkoušky bývají vybírány tak, aby se jejich části pokud možno co nejvíce podobaly a tak pletly. Pascal sensei jako obvykle před zkouškami vysvětlil, co od nás očekává a proč zkoušky děláme... Dvoutřetinová účast české výpravy na zkopuškách byla stoprocentně úspěšná. Po zkouškách zbýval čas na závěrečný nedělní trénink a uzavření celého semináře. Mimo cvičení byl každý večer věnován nějaké další aktivitě spojené více nebo méně s budó a džódó. Jeden večer věnoval Nišioka sensei výkladu tématu semináře, další večer Pascal Krieger ukazoval své jedinečné kaligrafie a jindy jsme měli příležitost ptát se na věci kolem historie a techniky školy (mondó). Organizátor semináře připravil pro účastníky výlet do Toleda a také vystoupení tanečníků Flamenco s jejich kytarovým (a hlasovým) doprovodem. Co dodat? Letní džódó gaššuku v Guadarramě bylo skvěle zorganizovaným seminářem, kde krom samotného cvičení bylo o čem povídat a také hodně zajímavého k vidění i mimo tréninky. Akce proběhla na krásném místě a nevěřím tomu, že by měl kdokoliv důvod si stěžovat. Po dvou letech evropských džó gaššuku pokračuje tento pravidelný cyklus v roce 2009 světovém džódó gaššuku (IJF) v japonském Macumotu, v prefektuře Nagano. P.S. Na závěr bych rád poděkoval vídeňské galerce i měststké policii, že celých deset dní nechala moje auto bez povšimnutí až do mého návratu ze Španělska :) text a foto: Patrik
Orth Zlín, srpna 2008 webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
