šintó musó rjú

 


o škole osnovy semináře F.A.Q. texty
praktické učitelé odkazy galerie kontakty

Historie Šintó Musó rjú džódó

Šintó Musó rjú vzniklo téměř před čtyřmi sty lety, okolo roku 1605. Zakladatel školy, Gonnosuke Musó Kacukiči byl válečník, který nejprve cvičil Tenšin Šóden Katori šintó rjú, kterou založil Ienao Iiazasa Čoisai. V této škole Gonnosuke Musó obdržel stupeň Menkjó, tedy povolení vyučovat. Mimoto cvičil Kašima Džikišin Kage rjú, jejíž zakladatelem byl Bizen Macumoto no Kami. Tak získal tajemství a principy Iči no tači (jednoho meče) těchto tradic.

Podle legendy přišel Gonnosuke Musó do Eda v období Keičó (1596 - 1614). Tam zápasil svým mečem proti velmi proslulému šermíři, který dosud nebyl poražen. V ten den, bojoval s Mijamotem Musašim, zřejmě nejlepším válečníkem japonské historie. Gonnosuke skončil se soubojem, když zjistil, že nemůže uniknout z Musašiho techniky džudžidome. Tento pohyb byl tajemstvím Musašiho Niten iči rjú a byl vlastně uzavřením a zablokováním protivníkovi zbraně užitím kombinace krátkého i dlouhého samurajského meče ve tvaru "X".

Po své prohře Gonnosuke cestoval po celé zemi a studoval mnoho různých škol bojových umění, rozhodnutý stát se dostatečně silným, aby překonal Musašiho džudžidome. Po několika letech přijel do provincie Čikuzen a zastavil se ve městě Dazaifu (prefektura Fukuoka) na ostrově Kjúšú. Tam se uzavřel na 37 dní ve svatyni Kamano na hoře Hóman. Jedné noci měl sen, v němž se mu zjevil boží posel v podobě malého dítěte, které mu řeklo: "poznej solar plexus kulatou tyčí" (pozn. z jiných zdrojů: "maruki wo motte, suigecu wo šire" tedy "drže kulatou tyč, poznej suigecu". Literálně solar plexus, zde ale použité suigecu spíše znamená poznat svůj střed - hara, bojovou vzdálenost - maai a sebe sama). Gonnosuke přijal tuto zprávu z nebe do své mysli a vymyslel novou zbraň. Byla to jednoduchá hůl přibližně o 30 centimetrů delší než průměrný japonský meč. Musóova hůl byla 128 centimetrů dlouhá (4 šaku, 2 sun, 1 bu) s průměrem 26 milimetrů. Dnes ji nazýváme džó (nebo cue).

Gonnosuke pro vývoj technik této zbraně užil své předchozí zkušenosti s různými starými zbraněmi. Spojil pohyby bodání kopím (jari nebo sódžucu), smetající pohyby halapartny (naginata) a úderové pohyby tyče (bó) a meče (tači nebo ken). S touto novou zbraní a jejími technikami se zrodilo umění džó (džódžucu). Legenda říká, že Gonnosuke znovu vyzval Musašiho ke konfrontaci, z níž vyšel tentokrát vítězně, překonal džudžidome a způsobil tak jedinou porážku legendárnímu Musašimu. Zatímco rostla pověst Gonnosuke Musóa zvyšoval se i zájem klanu Kuroda ve Fukuoce získat tohoto bojovníka. Musó byl ustanoven instruktorem džódžucu válečníků pod kontrolou klanu.

Na konci své životní pouti Gonnosuke konečně předal licence k výuce více než deseti z těchto válečníků. Oni a jejich nástupci přenášeli tradici uvnitř území rodiny Kuroda, která starostlivě  ochraňovala umění jako tajnou rodinou tradici.

Ke konci období Tokugawa (1603 - 1868), bylo rozhodnuto, kde se budou nacházet dvě školy na území Kurodů. Jedno otevřela rodina Hirano pod vedením 15. hlavního představitele školy, další operovalo u rodiny Hamači, pod vedením muže obyčejně považovaného za 18. představitele tradice.

Po reformě Meidži bylo v roce 1872 povoleno vyučovat džódžucu mimo území klanu. Na začátku 20. století vyučoval v Tókiu toto umění Rjógoró Učida. Mezi jeho žáky byl Rjóhei Učida (jeho druhý syn), Hakudó Nakajama (výtečný mistr kendó a iaidó a admirál japonského císařského námořnictva) a herec divadla kabuki Kanja Morita.

V hlavním sídle ve Fukuoce byl jmenován Handžiró Širaiši Šigeaki vedoucím představitelem 24. generace školy, který pokračoval ve výuce džódžucu až do své smrti 1. 3. 1927. Potom učili džódžucu jeho žáci, držitelé nejvyšších technických stupňů: Kiroku Takajama, Takadži Šimizu a Ičizó Otofudži.

Šimizu přišel do Tókia v roce 1927 a začal učit džódžucu za finanční podpory dvou vlivných mužů, kterými byl Micuru Tojama a Secu Suenaga. Otevřel Tojama dódžó jako svou základnu, hodně cestoval a učil v takových seskupeních jako Metropolitní policejní úřad, Skupina pro výzkum kobudó při Kódókanu džúdó na doporučení Džigora Kanóa a další skupiny v mnohých lokalitách v celé zemi, včetně mořských základen. Dále vyučoval v Mandžusku po jeho připojení pod Japonskou správu na začátku 30. let. V době po smrti jeho učitele Širašiho, se stal hlavním představitelem Dai Nihon džódó kai (Velká japonská asociace džódó), která v roce 1940 oficiálně změnila Rjúmei (jméno tradice - školy) z džódžucu na džódó.

Porážka ve II. světové válce přinesla zákaz všech bojových aktivit, džódó následovalo další umění a na čas zmizelo, aby bylo později opět postupně kříšeno. Veřejné ukázky začaly v roce 1955. Celojaponská federace džódó byla založena v roce 1955 Izumim Tojamou. Od té doby byl Šimizu považován za 25. hlavního představitele školy. V šedesátých letech bylo džódó uznané Celojaponskou federací kendó, která stanovila odbornou komisi, kde měl hlavní vliv Šimizu sensei a Otofudži sensei. Cílem bylo rozprostřít odkaz džódó po Japonsku. Obrovská organizace hledala především nějakou formu umění s džó vhodnou pro poznávací studium cvičenců kendó. Nakonec v roce 1968 Celojaponská federace kendó, sekce džódó představila své "Seitei gata" formy. Dvanáct kat hole v systému kendó je převzato z prvních tří úrovní Šintó Musó rjú a jsou považovány za typické techniky této tradice. Nyní byly technicky nepatrně a nevýznamně změněny, nejzřetelnější je mnohem čelnější pozice.

Šimizu sensei zemřel v roce 1978 aniž jmenoval svého nástupce. Mnoho jeho studentů kolem Tokijské oblasti přenáší učení, jak je učil on. Kaminoda sensei pokračuje ve výuce ve velmi uzavřené skupině v domě Šimizu senseie v oblasti Šibuja stejně jako v Dai jon Kidótai v Jocua. Joneno sensei a Hiroi sensei společně pokračují v předvádění působivých ukázek, Kuroda sensei (zemřel v lednu 2000) přestal být v džódó aktivní po svém prvním srdečním záchvatu. Nišioka sensei vyučuje skupinu 15 až 20 studentů v Hino, v Micujama dódžó. Mimoto vyučují na Kjúšú také další starší studenti. Konečně Ičizo Otofudži převzal roli hlavního představitele pro svou silnou pozici nejstaršího žijícího žáka Hanžira Širaiši.

Historie Šintó Musó rjú se stala současností, avšak před uzavřením této kapitoly nesmíme zdůraznit, že díky výjimečně otevřené mysli Šimizu senseie a významné investici Donna F Draegera  jsou džódó a jeho extrémně bohatý systém výuky dnes dostupné nám všem.

Mezinárodní federace džódó
(International jodō federation - IJF).

Když v roce 1978 Šimizu sensei zemřel, dostala se IJF založená senseiem Donnem F. Draegerem do izolace. Situace v Japonsku byla dost nejasná díky skutečnosti, že Šimizu sensei nejmenoval žádného následovníka, a že generace aktivních učitelů nemohla později dosáhnout všeobecné dohody. Každý se snažil jít svou vlastní cestou, bez jakékoliv shody a vyrovnanosti, mnohdy s rivalitou. IJF a její snaha vytvořit kontakt se světem japonského džódó nebyla příliš žádoucí. Výběr učitele byl obtížný a mohl být důvodem pro další spory. Draeger sensei se senseiem Quintinem Chambersem a Philem Relnickem, se s pověřením IJF rozhodli zůstat mimo japonskou scénu. Charisma a čestnost Donna Draegera budili u IJF dostatečně spolehlivý a důvěryhodný dojem. Bohužel v roce 1982 Donn Draeger zemřel, na následky zhoubné rakoviny. Potom v IJF působilo pět zodpovědných osob (Quntin T. Chambers, Havaj, prezident technického výboru, Phil Relnick, USA, prezident IJF, Pascal Krieger, Evropa, starší viceprezident, Karunakaran, jihovýchodní Asie, druhý viceprezident a Paul Maloney, Austrálie, sekretář). Ti pokračovali v práci Donna F. Draegera senseie, jak jen mohli. Následkem potřeby technického růstu a absence stálého vedoucího, hrozilo zhoršení situace. V tomto kontextu Nišioka sensei se kterým úzce spolupracoval Phil Relnick, začal podporovat IJF. Na pozvání Phila Relnicka, se zúčastnil 6. mezinárodního džódó gaššuku na Havaji, v roce 1994 jako technický poradce, Nišioka sensei, který byl nadšeně přivítán většinou členů IJF. Jako jeden z prvních studentů Šimizu senseie, Nišioka sensei věděl o aspektech výuky Šimizu senseie, které jsme si neuvědomovali. Šlo například o úlohu učidačiho (strana meče), kde objevoval znovu všechny tyto myšlenky. Pro stranu šidačiho byla přijata mnohem šikmější pozice. Větší důraz je v jeho stylu kladen na ma-ai (vzdálenost) a ri-ai (usuzování, načasování), které mnozí z veteránů IJF nevědomě sledovali.

Povzbuzen naším nadšením, Nišioka sensei, v následujících letech pokračoval s pomocí IJF s veškerou svou energií a velkorysostí. Strávil několik měsíců v Evropě (1995, 1996, 1998), v Austrálii, v Malajsii a ve Spojených Státech, kde se snažil každému pomáhat. Nišioka sensei vycvičil 8 studentů v Japonsku, kteří získali Menkjó kaiden. Poslední dva Menkjó kaiden byly uděleny Philu Relnickovi a Pascalu Kriegerovi. Pro IJF to byl nový začátek. Legitimnější a s větší sebedůvěrou zaznamenala Federace ohromující nárůst členů. V současnosti čekají na členství nové oblasti, nejvíce v Jižní Americe, kde Nišioka sensei provedl základní práci. Dalek toho, aby se snažil o roli toho, který v IJF organizaci rozhoduje, je Nišioka sensei velmi striktní pokud jde o jeho pozici: poskytuje pouze technické rady, ale nechce mít nic do činění s administrativními záležitostmi. Musíme poznamenat, že Nišioka sensei věnoval mnoho energie IJF během posledních deseti let bez sebemenší finanční kompenzace za většinu cestovních výdajů a vyučoval zdarma. IJF je mu za to velmi vděčná a bude pokračovat v úsilí dát mu důvody k hrdosti na jeho zahraniční studenty.

o názvu tradice

Ve skutečnosti je název naší Tradice Šintó musó rjú nebo Šindó musó rjú. Šintó nebo Šindó znamená Boží Cesta. Znak pro Tó/ Dó může být vysloven oběma způsoby: Tó jako v Šintó, oficiálním náboženství Japonska, nebo Dó jako v džúdó. Ale význam Šintó/ Šindó nebyl vždy takový. V ranných svitcích (denšó), byly tyto dvě vlastnosti odlišné, přestože byly vyslovovány stejným způsobem, ale se změněným významem. Nejčastěji to byla "Pravá cesta" a také bylo užíváno "Právě nová". Od počátku historie naší Tradice existovalo několik větví. Některé pokračovaly, jiné zanikly. V období klanu Kuroda existovalo pět různých tradicí s džó. Ty byly známé jako Kuroda no džó ("Kurodova tyč").

podle Pascala Kriegera
(Jodô la voie du bâton - the way of the stick; Evropská federace džó)

překlad: Patrik Orth


webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek

webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz