|
Hole v Nizozemsku Na přelomu července a srpna (29. 7. - 4. 8. 2002) jsem se zúčastnil už podruhé letní školy Šintó Musó rjú, jejímž organizátorem byla Evropská federace džodó. Letošní ročník, který byl v pořadí už patnáctým, se konal v Nizozemsku, poblíž Venlo v městečku Sevenum. Cvičení se zúčastnilo téměř osm desítek cvičenců z celé Evropy (Švýcarsko, Nizozemsko, Německo, Francie, Rakousko, Itálie, Švédsko, Velká Británie a díky mně i Česko), mimoto jeden z účastníků přicestoval až ze Spojených států. Hlavním učitelem byl opět Pascal Krieger, asistovalo mu osm učitelů Evropské federace (Michel Colliard, Michel Ducret, Laurent Subilia, Fred Quant, Sergio Dieci, Kees Bruggink, Vincent Zahnd a Daniel Leclerc) a zvláštním hostem byl především Cuneo Nišioka sensei, který je pokračovatelem čtyřsetleté tradice a zároveň jednou z nejdůležitějších osobností současného džodó. Zatímco v loňském roce jsem se účastnil tohoto cvičení ve Vídni jako úplný laik, letos jsem měl nejen představu o technikách a formách této školy, ale také roční zkušenost s nácvikem základních pohybů, kterou jsem chtěl letos zúročit při cvičení ve dvojici. Abyste tomu rozuměli, to, co se běžně vyučuje jako kihon (základ), se zde dělí na kihon tandoku (bez protivníka) a kihon sótai (s ním) a právě s cvičením sótai jsem se chtěl seznámit, protože právě toto cvičení je považováno za nejdůležitější a nejužitečnější cvičení v džodó. Je to nejlepší způsob, jak se naučit používat základní techniky, procvičovat správnou vzdálenost a načasování a v neposlední řadě zlepšuje fyzickou odolnost či kondici. Navíc jsem ve skrytu duše doufal, že si zacvičím nějakou tu katu... Mimoto jsem chtěl získat ještě lepší kontakty než v loňském roce a hlavně domluvit pravidelnou spolupráci s někým z evropských učitelů a vytvořit tak prostor pro cvičení Šintó Musó rjú v našem dódžó. Cíle byly tedy jasné. Už po příjezdu jsem byl příjemně překvapen zjištěním, že většina účastníků školy mi nebyla neznámá, proto jsem se i přes své omezené jazykové schopnosti cítil téměř jako doma. Tento pocit, zdání domácího prostředí stovky kilometrů od domova, byl, díky vřelosti většiny účastníků, den ode dne silnější. Sedm hodin cvičení denně (od 6.00, od 9.00 a od 15.00) pod vedením těch nejlepších evropských učitelů Šintó Musó rjú a zároveň za aktivní účasti jedné z legend této školy bylo dostatečným zdůvodněním, proč stálo za to cestu absolvovat. Na začátku týdne si všichni společně zopakovali základní techniky s komentářem Nišioka senseie a s obdivuhodným překladem Pascala Kriegra (zároveň překládal z japonštiny do francouzštiny i angličtiny). A po tomto opakování základů byli účastníci rozděleni podle stupně dosažených znalostí stejně jako v loňském roce. Každý tedy, ať začátečník, nebo pokročilý, mohl cvičit s pocitem, že se učí něco nového. Já sám se ve skupině začátečníků učil vytoužený kihon sótai a ve druhé polovině týdne i několik základních kat. Katy (o kterých mluvím) jsou v tradičních budó cvičením předem připravených forem, ne vždy nebo spíše málokdy samostatně (tak jak to známe z karate či iaidó). Je to nejpoužívanější výukový prostředek v klasických školách, skutečně jediný způsob, jak přenášet bojové techniky bez rizika vážného zranění při cvičení. Katy zaručují spolehlivý přenos technik, proto se na rozdíl od západních škol boje mnoho pohybů zachovalo v původní formě. Nejlepším příkladem tohoto přenosu je Katori Šintó rjú. V Šintó Musó rjú se vyučují katy v následujícím pořadí – omote, čúdan, ran-ai, kage, samidare, gohon no midare a okuden. Existují i speciální moderní katy (tokušu waza) vytvořené jako součást seiteigata (soubor dvanácti oficiálních džodó kat Celojaponské federace kendó), které nefigurují v rámci Šintó Musó rjú, nicméně se v začátečnické úrovni vyučují. Takže já osobně jsem měl možnost cvičit tači otoši a cuki zue (omote) a suigecu (tokušu waza). Mimo své plány jsem si vyzkoušel první dvě katy Šintó rjú kendžucu (ai sure) a tradiční pozdrav kazari (jeho správné provádění je mnohem obtížnější než mnohé katy a techniky). Pokročilejší a odvážnější účastníci mohli cvičit také něco z tandžodžucu a ti vůbec nejpokročilejší se dostali i ke kusarigamě. Mohl bych popisovat dál všechno, co jsem si v Nizozemsku prožil a zapamatoval. Mohl bych čtenářům sdělit něco o kaligrafiích Pascala Kriegera a Keese Brugginka nebo o večerních lekcích teorie džodó senseie Nišioky. O cvičení venku v přírodě i o neplánovaných přesunech do haly kvůli dešti. O zkouškách, které trvaly téměř pět hodin, či o dni bez mluvení (musei no hi). O společném sdílení skromných prostor vesnického penzionu (palandy...) nebo o obsluhování a pomoci v kuchyni při přípravě jídla pro všechny... Jenže v tom případě bych se připravil o své zážitky, zatímco vy byste si to jenom tak četli, a přitom si to můžete vyzkoušet. Například napřesrok ve Francii (na 16. letní škole) nebo v zimě v Ženevě (kagamibiraki) a nebo ještě lépe koncem října u nás ve Zlíně, na našem prvním semináři Šintó Musó rjú pod vedením nizozemských učitelů. text:
Patrik Orth webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
