Kagamibiraki 2003 - Cartigny, Ženeva

Oslava příchodu nového roku, seminář Šintó Musó rjú a výroční shromáždění FEJ… postřehy jednoho z účastníků.

Text byl připraven pro Fighter´s magazín.

O co šlo…
  První víkend měsíce ledna (letos 3. - 5. 1.´02) organizuje každoročně Evropská federace džódó (Fédération européene de jodo - FEJ) třídenní seminář Šintó Musó rjú, který vede především Pascal Krieger, hlavní autorita tradičního džódó v Evropě. Cvičení se účastní jeho žáci, začátečníci i pokročilí vyznavači "cesty hole" z celé Evropy. Tento rok se cvičilo nedaleko Ženevy v deset kilometrů vzdálené vesnici Cartigny, kde byla pro stovku hostů připravena sportovní hala s příslušenstvím a budova místního úřadu pro ubytování a stravování.

Píši-li o hostech z celé Evropy, mám tím na mysli členy FEJ, džódó skupiny ze Švýcarska, Francie, Německa, Itálie, Holandska, Rakouska, Lucemburska, Švédska, Velké Británie a (nového regulérního člena) Česka. Navíc se ke cvičení i oslavám přidali hosté z Mezinárodní federace džódó z kanadského Quebecku a Venezuely.

Cvičilo se v pátek dopoledne (Čúden), odpoledne (Čúden a Šoden) i večer (všichni společně) a po celou sobotu i neděli.

Cesta…

Na Kagamibiraki jsem se chystal velmi dlouho a pečlivě, nicméně skutečná příprava nakonec trvala pouhých 48 hodin. Hlavním důvodem byla skutečnost, že společnost, která mě měla vézt do Ženevy naplnila autobus i beze mě… tedy v den, kdy jsem se rozhodl udělat rezervaci (30.12.) mi bylo oznámeno, že s nimi rozhodně nepojedu. Všechny své plány (den a hodinu odjezdu, příjezdu, nocleh i ostatní) jsem rychle roztrhal a spláchl a našel společnost jinou, která vyjížděla o den dřív (1.1.) a o něco dříve se vracela… Jejich autobus byl poloprázdný, nicméně bez toalet, zato však jel z Brna místo Prahy a docela levně.

Po 16 či 17 hodinách cesty "moderní" Karosou jsem vystoupil s batohem plným levného jídla z Čech a Moravy (nevěděl jsem, jak dlouho se zdržím) na Ženevském nádraží na náměstí Dorsière. Díky kamarádovi z předchozích letních škol (Raphäel) jsem měl zajištěné ubytování už den před akcí, takže jsem se mohl bezstarostně věnovat turistické prohlídce krás Ženevy.

Ženeva…

Ženeva a hlavně její jezero mě naprosto dostaly. Ač obtěžkán mnohými kilogramy, se zbraněmi v rukou a přestože jsem obvykle málo nadšený z hradů, zámků, soch i jiných staveb minulosti, tady se mi opravdu líbilo. Skutečně tam bylo čisto (na zemi jsem nerozšlápl nic, co by pocházelo ze psa) a prý se tam ani moc nekrade… Mrzí mě jenom, že jsem neviděl ohromný vodotrysk (který na Japonce prý působí jako bidet pro Gottzilu), protože ten v zimních měsících nefunguje.

Lidé…

Už od první chvíle v Ženevě jsem se cítil jako doma, protože nejen milovníci džódó, ale také jejich přátelé (Jasna z Čech a Sohtó z Kanady) se o mě starali jako o vlastního. Nabídli mi lože i místo u stolu a nebýt (pro změnu) plného zpátečního autobusu, jel bych z Ženevy o dva dny později, protože program i zázemí byly zajištěny.

V Cartigny, kde se cvičilo, jsem byl přijímán všemi, které jsem potkal už dříve, jako součást toho všeho, jako součást rodiny evropského džódó. Zřejmě to bylo naposledy, kdy jsem tam jel s obavami.

Samozřejmě že i na těchto akcích si někteří účastníci rozumí víc a jiní méně (nejen z pohledu rozdílných jazyků), ale zcela určitě tu neexistuje česká nevraživost, kterou znám z některých seminářů, či snaha přeceňovat své znalosti nebo styl cvičení. Mimochodem, kdo se chce učit francouzsky, tomu doporučuji účast na akcích FEJ… tento jazyk je zde při komunikaci používán téměř všemi (včetně Francouzů).

Učitelé…

Krom Pascala Kriegera (IJF Kuden, ŠMR Menkjó kaiden) se cvičení a výuky účastnili jeho žáci, učitelé úrovně Šoden a Čúden. Byli to Laurent Subilia, Sergio Dieci, krátce Alain Robert, Michel Ducret, Fred Quant a Kees Bruggink. Všichni cvičili už od pátku společně a někteří z nich se o víkendu věnovali nám začátečníkům. Tentokrát bych ve vztahu k těmto jménům zmínil jejich nadšený a vážný (tedy seriózní) přístup ke cvičení, snahu respektovat pravidla a autority (Pascal sensei a Nišioka sensei). Mnozí z nich mají předchozí zkušenost s dalšími budó (iaidó, aikidó, džúdó, karate, ale také kjúdó, kempo nebo džúdžucu) i jinými disciplínami (nejčastěji šodó - kaligrafie). Nikdo z nich se vyučováním nezabývá profesionálně a jejich věkový průměr se pohybuje někde mezi čtyřiceti a padesáti lety. Myslím, že setkání s nimi bylo jednou z největších výher mého dosavadního budó života.

Moje tréninky - tedy co jsem cvičil…

Jak už jsem několikrát popisoval, cvičení v osnovách Šintó Musó rjú bývá rozděleno podle znalostí účastníků, takže každý procvičuje a studuje pouze to, co je schopen se učit a pochopit. Proto, i když máte nějaký zdroj informací (knihu, videokazetu… podobné bojové umění) neměli byste cvičit něco, co vám někdo dostatečně zasvěcený a zkušený nevysvětlil. Potřebujete učitele. Nejde jen o to mávat holí nad hlavou, nebo se rychle vyhnout seku mečem, ale jde o důkladně prováděné formy a pochopení jejich významu... Je to skutečný přenos tradice z učitele na žáka, z generace na generaci. Čím lépe se seznámíte s jedním pohybem nebo katou tím lépe pochopíte další, obtížnější. Nicméně i v dalších úrovních či pokročilejších oblastech cvičení se nepřestáváte věnovat těm základním věcem, které dál zdokonalujete a lépe chápete. To je způsob výuky ve starých školách.

Proto, mám-li popisovat program cvičení, musím se omezit na témata, jimž jsem se věnoval já sám, ve skupině, kterou lze označit za začátečníky. Byla to moje volba - učit se znovu základní techniky, ačkoliv jsem byl před nedávnem seznámen s několika katami omote waza (1. série kat v Šintó Musó rjú). Chtěl jsem lépe porozumět vzdálenosti a načasování, které jsou rozvíjeny v technikách sótai, a které v současné době probíráme se svými přáteli v našem dódžó, než se motat při nových katách.

Tedy první den semináře (pátek) jsem stejně jako všichni ostatní, cvičil kihon sótai techniku po technice (všech 12). V sobotu jsem po několika cvičení s mečem ("čím lépe ovládáte meč, tím lépe porozumíte džó" -P.K.-) přidal ke skupince asi 15 lidí začátečníků, abych pod vedením Pascala senseie a potom Freda Quanta cvičil postupně každou techniku zvlášť. Pokročilí se mezitím věnovali změnám a detailům série omote a čúdan.

V neděli jsem pokračoval v tomtéž cvičení, tentokrát se Sergiem. Jeho způsob vysvětlování je neobyčejně přesný, věnuje se každému detailu, který je v technice obsažený. Ukázal mi jak mnoho chyb můžu dělat.

Techniky džódó… (žádný extra objev - jen všední realita)

Většina z těch, kdo džódó nezná a někde ho vidí, konstatuje že jsou to "jenom" katy, techniky předem připravené a tudíž málo funkční. Kupodivu je skutečnost úplně jiná. (Ono totiž, když se točí s klackem kolem hlavy a ještě u toho hraje moderní hudba a dýmí dýmovnice, vypadá to atraktivně a "funkčně" - a o to jistě každému, kdo se věnuje budó jde.) Když ale poprvé začnete cvičit ve dvojici, rychle zjistíte, že každá z těch technik (vyzkoušená v boji) funguje naprosto dokonale. Úder bude vždycky úderem, bude záviset na přesnosti, dynamice a síle, ale takové zachycení meče koncem hole na jeho rukojeti, přesně mezi oběma rukama a následné vychýlení či zablokování těla tyčí jako v technikách kuri cuke či kuri hanaši prostě fungovat musí. Stejně jako bodnutí na solar plexus (suigecu) technikou kaeši nebo gjakute cuki, protože ta plocha, kterou zasahujete je opravdu malá. Proto to nacvičujete hodiny a dny a brousíte to k dokonalosti. Jenže na to nejste většinou dost trpěliví. Potom jdete a vymyslíte nějaký nový styl boje s holí…

Katy jsou něčím, co je tradiční, dynamické, funkční a navíc krásné cvičení. Nišioka sensei (potkal jsem ho zatím jen jednou) nám říkal - první byly techniky, boj a z nich, z těch které fungovaly, vítězily a tak přežily, vznikly katy, takže v katách je to, co opravdu funguje.

Pascal sensei po 35 letech cvičení s džó dokáže zacvičit techniku pro začátečníky a navíc vysvětlit jak funguje - jak se dá použít. Vy (i já) vidíte jak džó srazí meč, ale už si neuvědomíte, že džó ve skutečnosti rozbilo hlavu (to se nedá nacvičovat) nebo přelomilo meč. Aby se toto povedlo, nezáleží na tom, jak před úderem zatočíte holí kolem těla, ale na tom, jak zvládáte právě tu základní techniku.

Neodvažuji se psát tu o principech, o budó a všem, co se při cvičení rozvíjí… ale něco uvnitř toho všeho bouchání a křičení asi bude.

Zázemí v Cartigny…

Zpátky k semináři… Když už popisuji svůj pobyt, nesmím zapomenout na kvalitní organizaci, protože hlavní organizátor celé akce Jean-Pierre Pahudd se zajímal o to, zda jsem byl spokojený… Zmínil se, že nejvíc nespokojení jsou obvykle ti, kde bydlí nejblíže a nejskromnější požadavky mají naopak ti, kteří cestovali přes celou Evropu (tohle přece znám). Tedy k té spokojenosti. Cena semináře byla značně neevropská, myslím, že někde kolem úrovně cen českých (!). Platili jsme jenom 65 Euro (aktuálně kolem 2000,- Kč) za dva dny cvičení (+ jeden páteční trénink, tedy další dvě hodiny) s Pascalem Kriegerem a dalšími učiteli, které jsem už zmínil. V této ceně byly dvě noci spokojeného spánku na palandách v podzemním krytu a krom jedné (páteční) večeře plná penze… včetně sobotního dezertu, kávy i čaje. Svou menáž jsem si tak vezl zpátky do Čech (věřte tomu nebo ne). Myslím, že bych to nezorganizoval lépe.

Saké párty…

Ne že bychom popíjeli saké celou noc, tak dokonalé to nebylo, nicméně jsme absolvovali tradiční přípitek teplým saké v dódžó, v kruhu přátel (nalévali učitelé), třikrát banzai nikoliv císaři ale jako symbol a přání úspěchu ("všichni jsme pili na zdraví Nišioky senseie, stejně jako na budoucnost FEJ" -P.K.-). To a  mnoho úsměvů kolem, mi jako uvítání v novém roce docela stačilo. Zažil jsem to poprvé a bylo to opravdu příjemné. Jsem si jistý, že se příště zúčastním znovu…

Džuzan Fukkai - hora bohatství a oceán štěstí… bylo motto letošního kagamibiraki.

P.S.
  Poslední částí akce bylo výroční shromáždění, jehož součástí byla mimo jiné příprava letošního International jōdō federation Jamboree, které proběhne ve Francii (Vesc) na přelomu července a srpna…