|
Letos v Cartigny… Zpráva nejen o mé druhé cestě na Kagamibiraki, oslavu nového roku Evropské federace džódó (FEJ), která proběhla ve dnech 2. – 4. ledna 2004 znovu v Cartigny, asi deset kilometrů od Ženevy. Hjaku šaku kantó ni ippó wo susumu – Když můžeš dosáhnout svého cíle, udělej ještě jeden krok! Kaligrafie s tímto mottem zdobila kamizu na prvním letošním semináři evropské Seirjúkai. Prvního cvičení v roce se zúčastnilo asi osm desítek cvičenců ze všech členských států Federace. Třídenní seminář Šintó Musó rjú vedl Pascal Krieger se svými nejpokročilejšími žáky (instruktoři Šoden a Čúden). Já, jako jeden z účastníků, předkládám čtenáři několik postřehů z této stáže stejně jako z mého dalšího pobytu v Ženevě. Stejně jako v loňském roce, i letos jsem do Ženevy vyrazil autobusem, který i přes výrazné zvýšení cen jízdného nadále zůstává nejlevnějším dopravním prostředkem pro cestu do Švýcarska. Spočítám-li desítky hodin strávených na cestě tam i zpátky vychází mi, že na každou odcvičenou hodinu na semináři i po něm připadá více než jedna hodina kodrcání v autobuse… přesto mi to za tu cestu stálo. Seminář začínal v pátek ráno (instruktoři), ale až večerní trénink od 18.00 byl otevřený pro všechny účastníky. Právě v šest hodin večer začal společný trénink technik kihon sótai (sótai dosa – 12 základních technik cvičených ve dvojici). Jednotlivé techniky vysvětlovali instruktoři pod dohledem a za komentáře Pascala senseie. Sensei na závěr tohoto dvouhodinového cvičení vysvětlil význam cvičení kihon sótai, které podle něj vyjadřuje tři neoddělitelné části každého japonského budó. Těmito složkami jsou jednoduchost, elegance a síla. Druhý den ráno, stejně jako v neděli, jsme cvičili nejprve kihon tandoku (tandoku dosa – základní techniky bez partnera). Potom všichni pracovali s bokkenem. Procvičovali jsme první dvě katy Šintó rjú kendžucu (ai suri sa, ai suri ju) spojené s několikanásobným procvičením kiri awase a kiri otoši v jednu dlouhou "kumi-katu". Cvičení s mečem je v džódó důležité, protože učidači (přijímá techniku, v džódó používá meč) umožňuje šidačimu (provádí techniku a v džódó používá džó) svojí kvalitní prací a šikovností pochopit a naučit se katy. Tedy roli učidačiho obvykle provádí ten zkušenější. Mimoto je meč jednou z paralelně vyučovaných zbraní -v osnovách rjú figuruje 12 kat kendžucu. Potom, zatímco začátečníci šli studovat základní techniky do druhé tělocvičny, jsme spolu s ostatními (bez ohledu na stupeň či senioritu) cvičili katy džódó z první série - omote waza. Prvních dvanáct kat, které se vyznačují zvláštním rytmem, se nacvičuje dva až tři roky. V omote waza se věnujeme správnému postoji, zpřesňujeme a kontrolujeme kime a kiai, učíme se použít správnou vzdálenost a schopnost soustředění (zanšin). Začátečník pracuje pod vedením zkušenějšího (vztah šidači/ učidači), není nutné, aby vše přesně chápal. Bojová složka tu není tak podstatná. Stejně jako v případě kihon sótai i při opakování těchto kat byla každá předvedena někým z instruktorů, zatímco další zdůraznil jednu významnou část pro stranu meče (učidači) a pro stranu džó (šidači). Pascal sensei případně přidal další komentář, nebo jen upřesnil nějaký detail. V sobotu odpoledne jsme se věnovali katám z druhé série – čúdan. Čúdan waza je mnohem plynulejší, řekl bych dynamičtější pro oba cvičící. Stupňuje se rytmus, nabývá síla technik, rozvíjí se intuice. Častěji si jdou oba "protivníci" vstříc a kata pokračuje bez zastavení, mnohdy se mění směr a základní techniky jsou složitější. Já sám se poprvé setkal s touto sérií na letní škole ve Francii a podruhé na semináři v Praze. Během těchto dvou stáží jsem cvičil první tři katy (v podstatě jen část šidačiho) a netušil jsem jak rychle "spadnu" k dalším. Tedy díky otevřenosti a pružnosti Freda Quanta, rychlosti s jakou jsem si ho v dódžó našel, se má účast na kagamibiraki neomezila jen na opakování. Cvičil jsem s ním kromě strany šidačiho v těch prvních katách i stranu druhou a hlavně další tři katy. Klobouk dolů před Fredovou trpělivostí. Je těžké popsat, co znamená kata někomu, kdo nikdy neviděl a necvičil žádné staré bojové umění (kobudó). Připomínám, že zde jde o cvičení ve dvojici na rozdíl od karate, iaidó nebo okinawských zbraňových systémů. Pravda je, že katy jsou secvičenými sadami pohybů, nicméně jejich fungování není zdaleka závislé jen na schopnosti zapamatovat si dané pohyby … Tedy v první řadě se učíme ovládat hůl (či jinou zbraň), potom se dostaneme k pamatování, ale kata funguje až když ji zacvičím s kýmkoliv (kdo ji zná) za jakýchkoliv okolností. Kata rozhodně není konfrontací, nicméně každá její část je funkčním a logickým prostředkem – řešením situace. Čím více technik džódó (chcete-li džódžucu) poznávám, tím více jsem překvapený funkčností a promyšleností japonských zbraňových škol. Mojí disciplínou a zbraní je džó, tedy měl bych (a chci) zvýraznit možnosti tohoto nástroje. Každý útok a pohyb který je v Šintó Musó rjú používán má své místo a svůj cíl. Džó, podobně jako meč, používá "monouči" /džó nebo cuesaki), které zasahuje nebo kontroluje ta správná místa, obvykle velmi citlivé body (kořen nosu, spánky, vrchol hlavy, solar plexus, kotníky či nárty…). Je neuvěřitelné, jak přesně dokáže třeba Pascal Krieger najít během pohybu pomocí hole s průměrem 2,4 cm solar plexus (suigecu). Dost mě i tentokrát udivilo, s jakým přehledem a klidem mě během katy Fred Quant na moment paralyzoval tlakem na bod inazuma (játra, respektive žlučník – cítil jsem to ještě další dva dny). V některých katách je meč holí úplně "odstaven", zatímco v jiných zůstává do poslední chvíle nebezpečným protivníkem a džó ho pouze ve správnou chvíli zachytí. V dalších katách ke kontaktu s mečem vůbec nedojde, jinde ho správným úderem odrazíte (…v reálu přerazíte). Čtyři hodiny tohoto tréninku a vlastně celá sobota utekly příliš rychle, nicméně vše s čím jsem se tu potýkal pro mě má nevyčíslitelnou hodnotu stejně jako pozdější trénink s Pascalem Kriegerem v Shung Do Kwanu, o němž se zmíním níže. Sobotní večer začal obvyklým "novoročním" přípitkem v kruhu členů evropské džódó rodiny, pokračoval generálním shromážděním Federace (tentokrát úplně ve francouzštině) a skončil večeří a posezením s přáteli. Pro vás, čtenáře a české vyznavače cesty džó, bych rád připomněl všechny akce, které se budou v roce 2004 konat. Jednak pokračují semináře v Čechách, které dvakrát do roka vede Fred Quant, potom je tu letní škola v Itálii (pravděpodobně první srpnový týden) se senseiem Nišiokou, neoficiální jarní stáž Pascala Kriegera v Praze, semináře ve Vídni a Drážďanech, stejně jako plánovaná letní škola s Alainem Robertem na Moravě… V neděli pak pokročilí cvičili další sérii džódó (ran-ai), které je vlastně spojením několika kat z čúdan waza do jedné dlouhé a velmi dynamické, která vznikla v devatenáctém století. Ran-ai se necvičí dříve než po pěti letech praxe a nechybí na žádné ukázce džódó stejně jako na zkouškách od 1. danu výše. My ostatní, méně zkušení studenti, jsme cvičili dvě katy Šintó rjú kendžucu (čibarai a suri komi), v nichž je zřetelné použití meče podobně jako džó. Předtím jsme ale znovu procvičili kiri awase (také aiuči, tedy společné nebo vzájemné sekání), stejně jako kiri otoši ("dominantní" sek). Ke konci tréninku jsme si mohli tyto kendžucu katy vyzkoušet s někým z pokročilých, kteří nám byli poskytnuti jako učidači (přijímá techniku)… Yves Galley, kterého jsem si vybral, svým bokkenem několikrát minul mou hlavu o pověstný vlásek, nicméně pokynul, že jsem to zacvičil dobře a to docela potěší. V neděli odpoledne jsem si začal uvědomovat, že je už skoro konec semináře, nicméně jsem se snažil maximálně vychutnat každý moment v dódžó. Pascal sensei se věnoval nejprve těm nejpokročilejším, kteří cvičili kusarigamu a džutte, potom i úplným začátečníkům v druhé tělocvičně. My jsme mezitím dostali prostor k samostatnému opakování s kýmkoliv z dódžó a vzhledem k prostorovým možnostem mohu s hrdostí říci, že jsem bitvu o místo neprohrál. Posledních čtyřicet minut probíhala začátečnická volenka, tedy každý z nás mohl požádat někoho z učitelů, aby se mu 5 – 10 minut věnoval. Vzal jsem to od Keese Brugginka z Holandska (nepatrná pochvala), přes Serge Dieciho (totální propad) a skončil jsem u Daniela Leclerca (zdvořilý nezájem). Přes smíšené pocity z výsledku (viz závorky) jsem byl rád, že jsem si mohl znovu vyzkoušet jak mi to nejde, když by už mělo… Ukázka džódó po cvičení byla v režii držitelů vyšší technických stupňů a kandidátů licence Šoden, zatímco kusarigamu předvedl Michel Coliard a Michel Ducret. Ti dva předvedli několik technik ze série okuden, které se příliš často neprezentují a znovu bylo na co koukat. Stejný komentář si zaslouží Pascal sensei, spolu se Sergem, kteří předvedli džutte (kovový obušek s hrotem), další paralelně vyučovanou zbraní v osnovách rjú. K jejich ukázce bych dodal tři slova – jistota, přesnost, přesvědčivost. Na závěr, po úplném uzavření semináře, proběhly zkoušky jejichž kandidáti byli až na jednoho úspěšní. Nejsem tu k tomu abych vysvětloval proč a jak, pravda ale je, že verdikt byl velmi přísný, stejně jako požadavky zkušební komise. Zkoušky necelých dvou desítek kandidátů trvaly dvě hodiny. …i v Ženevě Po stáži jsem stejně jako všichni ostatní sbalil své věci, ale narozdíl od mnoha z nich jsem ve Švýcarsku zůstal. Ubytoval mě ve svém bytě jeden z Pascalových dlouholetých žáků, Daniel Luscher, kterému bych rád i tady poděkoval. S ním (a s několika dalšími) jsem povečeřel ve středu města a domluvil se na programu pro další den. Abyste tomu rozuměli, v dódžó P. Kriegera se cvičí mnoho bojových umění, ale džó je na programu velice zřídka (na můj vkus). Tedy pondělní trénink džódó začíná v 9 večer a končí o hodinu později. Předtím bývá jeden trénink iaidó… Obou cvičení jsem se mohl zúčastnit, nicméně využil jsem ještě Danielovu nabídku zacvičit si i ráno, mezi šestou a sedmou hodinou. Už dávno jsem si zvykl na ranní vstávání, ale co je pro mě těžko snesitelné a co jsem nečekal byl způsob, jakým jsme se z 15 kilometrů vzdáleného Chancy do města dostali… Jestli se nepletu, byla to postarší Honda, velmi silná cestovní motorka, kterou přes námrazu všude kolem Daniel ráno připravil. Džó a keikogi jsem naštěstí den předtím nechal v dódžó, takže jsem se musel držet pouze řidiče. Přes teplé oblečení, dostatečné množstvím i kvalitou k procházkám a snad i cestování hromadnou dopravou jsem na sobě pocítil nepřipravenost organizmu na podobné projížďky v minus deseti. Když jsem po příjezdu k tělocvičně ztěžka sesedl, a uvnitř i trochu rozmrzl, uvědomil jsem si, že jsem v úplně běžné školní tělocvičně, kde je ve speciální skříňce umístěna kaligrafie, která z ní dělá dódžó. Vyhřívaná podlaha potěšila, ale časový pres mě překvapil. "Ve čtvrt na osm tu probíhá školní výuka, to už musíme být pryč," řekl Daniel a s opovržením dodal "jsou tu takové… blé, prostě učitelky." Ještě že neumím francouzsky, řekl jsem si a dali jsme se do našeho privátního tréninku. Bez dlouhých komentářů s nepatrnými opravami pomocí pohybu jsme si procvičili všechny "moje" katy, tedy katy, které už mohu cvičit. Je fajn, že jsou Pascalovi žáci vedeni k tomu, že mají pomáhat nám začátečníkům… Myslím, že začínám rozumět tomu, co bych měl doma dělat já. Po tréninku jsem měl víc než dvanáct hodin na procházení po Ženevě… Vybaven několika mapami a dostatkem rad i zkušeností (byl jsem tam podruhé), vypravil jsem se pěšky do centra města podél autobusových zastávek. V první řadě jsem hledal Boutique Japonaise ve čtvrti Carouge, kde jsem hodlal nakoupit pásky pro iaidó stejně jako další drobnosti, na něž jsem měl dost prostředků. Butik jsem našel a napodruhé jsem se do něj i dostal (nejdřív bylo zavřeno… bez udání důvodu… bylo přece pondělí) a vše nakoupil. Pro příště vím kde, co a za kolik – a japonských předmětů chtivé čtenáře potěším informací, že toho mají za rozumný peníz dost (iaitó, šinaie, bílé bokkeny a džó… oblečení ke cvičení i odpočinku, tedy zdobná kimona i tradiční obutí; dekorační předměty i ty užitkové; knihy o cvičení a zdálky na mě koukal krásný, dlouhatánský luk…). Po služebním nákupu a odeslání elektronické pošty do Čech i na Moravu jsem se věnoval turistice a očumování. Ženeva je menší než Praha, má něco kolem 400 tisíc obyvatel, a ani se nepyšní tolika gotickými a barokními mostr-budovami, nicméně pár objektů (divadlo, muzeum… sochy a kostely, nebo třeba sbírka děl) za koukání stojí. Mimoto je tu mnoho hezkých moderních budov (hotely a obchodní domy) a hlavně jezero, kolem nějž jsem několikrát prošel a pokaždé se zastavil a posadil. Přes mráz byl letos funkční i vodotrysk, který stoupá do výšky 130 metrů. Jet d´Eau připomíná havárku na vodovodním potrubí, protože se zdá jakoby tryskal z ničeho. Ženeva je čistá, nebo spíš stále uklízená, ale není pravda, že byste se nemuseli bát nějakého toho exkrementu na botě, nebo že se odpadky nepovalují na zemi. Pravda je, že jinak vypadá centrum města a jinak okolí rodinných domků na okraji (Cartigny, Chancy…). Potěšující byly, vzhledem k nastávajícímu nachlazení, veřejné záchodky (zdarma), které jsem nacházel na mnohém náměstí, respektive v jeho podzemí. Za pozornost stojí ženevská doprava. Za těch několik dnů jsem neviděl jedinou zácpu. Všechno tu funguje velmi plynule, lidé jsou schopni a ochotni používat mopedy, skútry, silné motorky a bicykly i v těch největších mrazech a třeba i v obleku, v němž budou celý den pracovat. Odměnou za to je jim rychlost a plynulost dopravy. Autobusy a tramvaje hromadné dopravy jezdí tak často, že se i vyplatí počkat na další, když vám zrovna jeden ujíždí. Za ten den jsem prochodil snad třicet nebo čtyřicet kilometrů křížem krážem a jako správný turista z velmi středního Východu jsem se stravoval v parcích z dovezených zásob, popíjel "levnou" kávu v MacDó, nakupoval dárkové čokolády a okukoval ceny krásných hodinek a jiné. K večeru jsem vyrazil k dódžó a doufal, že se neztratím a nepropásnu trénink… Zvládl jsem to a dokonce jsem stihl pozorovat trénink kendó, který zrovna končil. Chystal jsem se na iaidó i džódó a nestačil se divit. Pacsal sensei řekl, že mám-li mít ze své krátké návštěvy co největší užitek, bude se mi následující dvě hodiny věnovat… a věnoval se. Sensei nejprve se mnou a s Johanem z Holandska (také tu zůstal po Kagamibiraki) probral kihon tandoku, který v podstatě dělám úplně špatně, nicméně vzhledem k možnostem to není až tak zlé. Potom, už jen se mnou cvičil sótai a (k mému velikááánskému překvapení) další katu z čúdan waza. Jaké bylo toto "soukromé" cvičení s mým učitelem? Dalo mi moc. Pascal sensei mi vysvětlil podstatné části jednotlivých technik, detaily o nichž mluvím s lidmi z našeho dódžó, ale které ještě neuhlídám při svém pohybu. Ujistil mě, že cvičím pořádně, že i když je co opravovat, práce, kterou tu dělám, je vidět. Přesto mi přísně vysvětlil, že nesmím provádět techniky silně jak to provádím, ale trochu promyšleněji, ve výsledku spíš pevně… což přesně vystihuje to, s čím při svém tréninku zápolím. Navíc si musím hlídat svůj postoj. Mimo tyto obecnější věci mě seznámil s novou katou (kengome), která poprvé používá džó proti dvěma mečům (kodači a odači, neboli nitó… případně daišó). Po tréninku jsem poděkoval, za čas, který mi sensei a vlastně i jeho žáci věnovali a slíbil jsem, že se budu víc snažit. Poslední noc v Ženevě byla ta nejvyspalejší. Protože jsem s díky odmítl ranní motocyklový převoz do Ženevy, mohla mi Danielova žena uvařit kávu a připravit snídani, zatímco já si sbalil věci do velmi úhledného zavazadla. Promasíroval jsem si nohy a dopoledne jsem se nechal odvézt autem. Tato zvrhlost je snad omluvitelná vzhledem k rozšiřujícímu se viru a únavě. Z nádraží jsem už jen jednou vyrazil na japonský nákup (posledních 25 franků za dva tenuguie na kendó) a doufal, že můj autobus, který měl odjíždět v půl čtvrté, otevřou co nejdřív. V útulném MANu jsem usnul brzy po odjezdu z Ženevy a těšil se, že tentokrát cesta uteče co nejrychleji… Až na prudící německé celníky (šacovali mě v jednu ráno kvůli končící platnosti mého pasu a vizáži gangstera na deset let staré fotce v něm) proběhlo vše bez problému. Protože jsem potřeboval víc než cokoliv jiného postel a paralen, prodloužil jsem svou jízdenku až do Brna, kde na mě čekal zlínský courák… Domů jsem dorazil
Jestliže cvičíte Šintó Musó rjú a mohu-li vám do toho mluvit, přidejte se napřesrok ke mně, pojedu znovu a čekají tam na nás. text: Patrik Orth webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
