šintó musó rjú

Mé letošní kagamibiraki

Seminář džódó v Cartigny, 6. – 8. ledna ´06 a další dva dny cvičení v Ženevě
učitelé: Pascal Krieger a instruktoři Šoden a Čúden Evropské federace džó

Do Ženevy jsme jeli tentokrát dva, nicméně jako obvykle popíšu jen své vlastní zážitky a budu se těšit i na komentáře svého společníka k tomu, co si z prvního letošního semináře odvezl. Jak také jinak. Každý jsme cvičili "své" techniky a viděli vše každý svýma očima. Popravdě neuvědomuji si, že bych měl čas sledovat, co se cvičilo na druhé straně tělocvičny, mimo chvíle, kdy jsem čekal na partnera… ale o tom až za chvíli.

Tématem letošního kagamibiraki bylo awase (spojení, harmonie) a také vysvětlení tohoto pomocí ki awase kara ki hazuši, nejprve studujeme spojení a harmonii, potom teprve oddělení nebo rozbití. Princip gaššuku, jako je toto, je awase už jen pro setkání tolika lidí z tolika míst v jeden moment, kvůli stejnému cíli. Tentokrát nešlo jen o společné cvičení se stovkou (130) evropských džódistů, ale o způsob, jakým se v průběhu celého cvičení pracovalo na technikách. Awase se zdůrazňovalo během kihon tandoku, kdy sice cvičíme samostatně, ale každý "stejně", i při sótai, kde začínáme pracovat spolu s partnerem, který nám usnadní provést techniku správně. Při cvičení kihonu (základy) to až tak nepřekvapí, ale tady jsme cvičili totéž i v omote waza, první sadě kat. Co to znamená? Prostě awase jsme hledali nejen na začátku, ale v průběhu i na konci každé katy. Začínali jsme spolu s partnerem, když jsme zaujímali kamae a končili s ním v momentě osame i potom. Omote waza je waza pro začátečníky, další způsob procvičení kihonu se specifickým rytmem a zvláštním střídáním pohybů. Nejde o "aplikaci" nebo skutečné bojování. Je to kihon trochu jinak, teprve první stupeň při studiu Šintó Musó rjú.

Pascal sensei vysvětlil, že při awase musíme provést tai sabaki, pohyb těla tak, abychom sice udělali techniku současně (na poslední chvíli), ale aby zároveň nedošlo k aiuči (vzájemný zásah, nebo také vzájemné zničení). Bylo řečeno, že se učidači pohybuje první, nicméně není to vidět. Nesmí to být zřetelné.

Kdo cvičil a poslouchal pečlivě, mohl mít potřebu, hledat awase i v dalších wazách i jednotlivých technikách.

Viditelné bylo awase při cvičení s mečem. Pascal Krieger říkal že v Japonsku v šedesátých letech, jak si pamatuje, nikdy necvičil s mečem. Nikdy se od nikoho neočekávalo, že by se musel učit sekat mečem. Prostě se řeklo "tady je šómen a tady kesagiri" a všichni (Japonci) věděli, jak to správně udělat. Používání meče u lidí z budó bylo přirozené. Dnes ani tam a ani zde nemůžeme obejít vysvětlení všech věcí patrných až na druhý pohled, jako je tenouči, kime, hasudži apod. Cvičili jsme happó giri, samostatně i s partnerem, který vytvářel cíl (makiwaru) svým mečem a také "ai suri no ken", řadu pohybů, které spojují kiri awase a kiri otoši spolu s fragmenty prvních dvou kat Šintó rjú kendžucu.

S mečem jsme cvičili průběžně. Něco v pátek, něco v sobotu, v neděli. Džódó kihon a omote waza jsme procvičovali v pátek večer a v sobotu dopoledne. Ti z nás, kteří mají dokončené další katy pokračovali postupně v procvičování čúdan a ran-ai (sobota odpoledne a neděle), zatímco ti nejzkušenější pracovali ještě na katách kage a samidare waza. Učitelé (všichni, kdo mají dokončenou poslední sadu, okuden waza) navíc v neděli odpoledne cvičili Ikkaku rjú džutte džucu.

Letošní kagamibiraki zažilo jednu "novou" věc. Šlo o cvičení ve skupinách, vždy s jedním ze zkušenějších držitelů stupně dan (júdanša). Vyšší stupně a učitelé byly k dispozici všem ostatním. To znamená, že nám dělali učidačiho, zatímco my s nimi procvičovali stranu džó (šidači). Po třech katách, každou z každé série jednou a potom zpět na konec řady. Celou sobotu. Nic zvláštního, řeknete si. Jenže koukněte na to očima těch, kteří dělali učidačiho. Celý den, téměř půl semináře s výjimkou kihonu, nesáhli na džó. Nemohli si okamžitě vyzkoušet opravy, které přicházely během výkladu. Byli k dispozici ostatním. Díky.

Během tohoto cvičení "ve skupinách", kdy pět minut čekáte a minutu cvičíte, můžete mít pocit, že není co dělat. Ale právě tady je ten okamžik, kdy se věnujete pozorování, procvičujete tak, že hledáte chyby a necháváte se inspirovat pohyby ostatních v dódžó. Máte příležitost opravit se pomocí tohoto pozorování. To je mitori geiko. Potom, když přijdete na řadu, máte svůj prostor a ten chcete pořádně využít. Dáte si záležet.

Cvičil jsem (poctivě) kihon, omote i čúdan waza a tak, po dalším roce této práce přišla na řadu nová sada, na kterou jsem se opravdu těšil. Poslední katu jsem se učil přesně před rokem, právě den po kagamibiraki a novou katu ran-ai mi vysvětlil Fred Quant těsně před sobotním tréninkem na tom letošním kagamibiraki. Tato kata je čímsi výjimečná. Jednak svým názvem (ran = chaos nebo nesoulad, ai = harmonie), potom dalším stupňováním rytmu a dynamiky předcházející sady, svou délkou a spoustou dalších věcí. Spojuje techniky z předešlých waza a jak říkal Nišioka sensei, ukazuje kvalitu džódó toho, kdo jí cvičí. Ran-ai bývá součástí každých zkoušek od 1. danu výš, stejně jako každé ukázky Šintó Musó rjú.

Teď už z vlastní zkušenosti můžu říct, že při ran-ai snadno poznáte špatnou práci s dechem. Obvyklé kiai začne překážet, protože během této jedné katy můžete udělat kiai víc než desetkrát (až 14). Nejen nohy, ruce a džó, ale všechno ostatní se plete, díky neustálému měnění směru. Na druhou stranu, při ran-ai se nemusíte bát, že byste se nudili.

Většina lidí, kteří sledují ran-ai řekne, že je hezká. Ocení estetiku pohybu, nicméně, každá část této dlouhé katy má své vysvětlení. Nic tam není na víc. Jsou to logické akce a protiakce. Mění se směry, ale také iniciativa obou účastníků. O kvalitě, nebo úspěchu techniky rozhodují centimetry.

V sobotu jsme tedy cvičili po ran-ai. V neděli jsme vše opakovali, teď už bez účasti júdanša, kteří měli vlastní práci. Během celého víkendu bylo dost času na intenzivní trénink na malém prostoru - kihon, učikomi, nebo suburi s mečem vždy hodinku na úvod nebo jako uzavření tréninku. Řeknu vám, hodinové tandoku renšú na místě, spolu s ostatními, ve společném rytmu a kendistické misógi mají mnoho společného.

Po dobu celého semináře probíhaly ukázky první poloviny osnov Rjú. Viděli jsme omote waza, naprosto dokonale předvedené Fredem Quantem a Alainem Robertem. Trošku přeházené techniky čúdan waza (i mistr tesař…) Keese Brugginga a Vincenta Zahnda a také ran-ai waza, kterou předvedl Alain spolu se Sergem Dieci. Pascal sensei a Serge ukázali Šintó rjú kendžucu, z nějž jsme ještě zvládli zopakovat katu sarin.

Tolik a víc se probralo během celého semináře, kde si každý hlídal nejen awase, ale také správné ma-ai (ma = prostor, čas). Získali jsme další zkušenosti a mnoho nových informací. Osobně jsem se naučil novou katu, ale také dost o těch starých. Dozvěděli jsme se o tlaku meče při kihonu i katách (seme) a zopakovali si kihon pro meč. To vše jsme si ze semináře odvezli a to vše budeme odteď procvičovat.

Seminář byl skvěle zorganizovaný, a přestože se ho zúčastnilo tolik lidí, cvičení bylo víc než dost. Mimo dódžó bylo perfektně připravené zázemí – ubytování i strava, která se rok od roku zlepšuje (zvláštní výpočet, čím více účastníků, tím víc jídla pro jednoho).

Jako každý rok i letos bylo v plánu generální shromáždění federace. Kromě představení nově přijatých skupin (Maďarsko, La Réunion a vlastně i Řecko) a informací o činnosti a plánech předchozího a tohoto roku, jsem za Českou republiku nabídl uspořádání evropské letní školy 2007 u nás. Jen stručně jsem vysvětlil naše možnosti a díky výborně položené otázce Pascala Kriegera ("máte někdo něco proti Česku") všichni můj návrh přijali. Tedy v létě 2007 se do Čech sjede evropská Šintó Musó rjú džó rodina. Někteří aktivnější účastníci semináře se sice chtěli přihlásit na naši letní školu už v Ženevě, ale tahle fáze příprav je ještě daleko. Nejde sice o Olympiádu, ale myslím si, že taková důvěra, po pěti letech cvičení u nás, s gratulaci zaslouží.

V pondělí po semináři, jsem se jako obvykle ocitl sám v Ženevě, kterou už začínám znát jako své boty. Kolega spoluúčastník z Čech odjel zpět k domovu a já zahájil svou obvyklou exkurzi po městě. Toulal jsem se ulicemi a dělal si poznámky ke cvičení. Vzpomínal jsem na opravy a informace, které jsem získal během těch posledních dnů a hlavně jsem se těšil na večerní trénink. Jako vždy jsem před Shung Do Kwan dódžó přišel o hodinu (a víc) dříve, a tak jsem si začal cvičit na hřišti před tělocvičnou. V kulichu a bagančatech to sice nebylo ono, ale příjemně jsem si zopakoval probranou látku a taky trochu rozmrzl.

Nejprve jsem se zúčastnil tréninku iaidó, ale protože cvičím jinak (seitei iai) než se cvičí v SDK (Musó Šinden rjú), umožnil mi Pascal sensei, abych si procvičil happó giri. Cvičení, při kterém na místě protínáte vzduch osmi různými způsoby, mně nechal dělat dobrých čtyřicet minut. Dvakrát mně přerušil a opravil a bylo. Cítil jsem se rozcvičený. Tutéž práci jsem si ještě (20 minut) opakoval ve dvojici s Jean-Luisem Martinem a šel jsem si pro džó.

Džódó trénink, který začíná po hodině iaidó, jsem měl absolvovat s pokročilými, kteří mi měli pomáhat opakovat vše od tači otoši (první kata) až po ran-ai, ale jako lepší řešení pro mě se ukázalo dokončení ran-ai na straně učidačiho. To znamená, že jsem si odnesl džó a přinesl znovu bokutó. Další hodinu jsem se učil a naučil sled pohybů s mečem pro odači ran-ai a přísahám, že jsem měl pocit, že ta hodina skončila po patnácti minutách. Ještě ukázka s Pascalem Kriegerem pro jeho žáky a pondělní trénink byl pryč.

Jak minule slíbil, dovedl mě Jean-Luis s mým ubytovatelem Danielem Luscherem, a dalšími přáteli, do oblíbené ženevské pivnice, kde se pivo roznáší v "tubusech". Probrali jsme Japonce (všechny), Francouze (Napoleona) i Čechy (Karla IV.) a za chvíli byla půlnoc. Začal jsem se těšit na "dnešní" večerní trénink.

V úterý je v SDK také iaidó, ale řekl bych, že tentokrát celý trénink přizpůsobili hostu z Čech. Cvičili jsme téměř pořád s bokkenem pohyby, které potřebuji i pro své džódó. Po obvyklém rozcvičení jsme se věnovali nácviku různých forem nuki uči (tasení). Na rozdíl od toho, co znám ze svého iaidó, se tady používá mnohem víc přenášení váhy a postoje v hanmi (čúmoku). Tedy totéž, co známe z Šintó Musó rjú džó. Bylo skvělé, že jsem si mohl prostě zacvičit na svém konci dódžó (šimoseki), kam patří začátečníci s dalšími začátečníky a nemusel za nic nebo nikoho odpovídat. Tedy kromě sebe a toho, jak cvičím. Nemyslím, že bych si dělal ostudu.

Na středeční ráno jsme si s Danielem naplánovali hodinový trénink. Poměrně intenzivně jsem si zopakoval všechny "své" katy, spočítal modřiny a začal se loučit s Ženevou. Ještě na nádraží jsem otevřel biografii Mijamota Musašiho a konečně ji začal číst. Nemyslím si, že se takové cestování podobá tehdejšímu muša šugjó, ale během zpáteční cesty jsem v té knize našel spoustu věcí, které jsem tento týden slyšel, viděl a zažil. Jsem rád, že jsem mohl jet někam, kde si takové věci můžu uvědomit a prožít.

Přeji všem, kdo o to stojí, pěkné džódó.

text: Patrik Orth
Zlín, 18.1.´06

webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek

webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz