|
16. evropská letní škola džódó
kde:
kdy:
kdo:
Na cestu dlouhou (tentokrát pouhých) 750 kilometrů se letos vydali čtyři zástupci české džódó skupiny. Jako vedoucí této skupiny předkládám reportáž z tohoto setkání. Podle avizovaného programu měly být hlavními tématy semináře tyto (často opomíjené) body: maai (vzdálenost), kakudo (úhly) a riai (logika). Toto jsou body, které nám postupně vštěpuje Nišioka sensei, které se snažíme pod jeho vedením lépe a lépe chápat i používat. Nišioka sensei se letošní školy neúčastnil, protože připravoval otevření nového dódžó v Japonsku (Zuši u Kamakury), o to víc účastníci ocenili výuku senseie Kriegera, který přes zdravotní problémy aktivně absolvoval všechna cvičení. Letošní motto školy bylo na první pohled složitější než to loňské nebo kterékoliv jiné během posledních let, kdy se letních škol účastním - "skutečný cíl budó je schopnost usmívat se v každé situaci" (miči wa cune bišó nari). Sensei vysvětlil, že bychom měli při cvičení zapomenout na jakékoliv problémy a určitým způsobem vyzařovat radost, mít příjemný pocit. To je cílem našeho cvičení. Částečně jsem pochopil, co tím mělo být řečeno, ale zcela jasné mi to začalo být až po návratu domů, kdy jsem se dozvěděl, jak se to má vlastně s tím senseiovým zdravím. Nezbývá než mu popřát vše nejlepší a držet pro příští rok palce.
Na
letní škole proběhly zkoušky na obvyklé technické stupně kjú a dan a
vedle toho byly uděleny i klasické technické stupně v rámci rjú (školy).
Zkoušky kjú a dan probíhaly večer a v noci a pro všechny zúčastněné
se staly jedním z nejsilnějších zážitků tohoto setkání. Tradiční stupně se udělovaly na konci semináře. Tyto stupně jsou předávány na základě dlouhodobého sledování technických i lidských kvalit osob, které je získají. Nejsou jen písemným a slovním ohodnocením, ale představují především přenos tradice dalším generacím. Pro nás je zajímavé a příjemné, že vedle pěti dalších učitelů získal vysoký stupeň Gomokuroku (ekvivalent 7. danu) i Fred Quant, který jezdí učit Šintó Musó rjú do Čech a na Moravu. Na letní škole každoročně cvičíme třikrát denně, po dobu jednoho týdne, z čehož je jeden den vyhrazen učitelům a vedoucím jednotlivých skupin. Z tohoto jednoho dne cvičily nejvyšší autority, tedy instruktoři čúden, šoden a budoucí šoden dva tréninky (první den stáže odpoledne a druhý den brzy ráno). Vedoucí skupin, kteří nemusí být vždy kvalifikovanými učiteli, pracovali pouze během posledního třetího učitelského tréninku, druhý den dopoledne. Poprvé se i mně podařilo na toto cvičení přijet včas. Po desetihodinové, celonoční cestě červenou fiestou a po patnáctiminutové zkoušce z angličtiny při přebírání instrukcí o pobytu v areálu pro 2000 lidí, byl tento trénink jako skok do příjemné, velmi čisté a osvěžující řeky informací. Říkal jsem si, že z téhle řeky jen tak nevylezu... Jak jsem psal výše, cvičilo se třikrát denně, od šesti hodin ráno, po snídani a obědě. Obvykle jsme s cvičením končili těsně před večeří a času k rekreování tedy moc nezbývalo. Vlastně nebýt zkoušek, díky nimž se jedno cvičení přesunulo z odpoledního času na večer a noc, nevěděl bych, jak chutná místní moře.
Cvičili
jsme venku, někdy na sluníčku, jindy ve stínu borovic, ráno před snídaní
na pláži, přes den obvykle na hřištích s umělou trávou, které
jsou sice o poznání rovnější než běžný terén na letních školách,
zato však tato syntetická tráva dokáže dokonale absorbovat sluneční žár.
Cvičební plocha se v okamžiku změní v unikátní pánev určenou
ke smažení stovky džódistů. To ucítíte i přes lehčí obutí
(tenisky, sandály…), protože gumová podrážka těchto bot propouští víc
tepla, než chodidla snesou. Byl jsem vděčný za každý trénink na nerovné,
prašné, ale přírodní a především chladnější ploše v některém
z borových hájků. Přes ukrutné vedro se téměř všichni účastnili všech tréninků a i když (jako obvykle) byly poslední cvičení samostatnou prací účastníků, nikdo neodjel dřív jenom proto, že by se mu nevěnoval některý z učitelů. Osobně jsem právě na těchto samostatných cvičeních uvítal možnost zopakovat si s pokročilými studenty i další katy a techniky mimo džódó. Chvíli mi to trvalo, ale dokázal jsem si vzpomenout i na čtyři kendžucu katy a devět kat tandžó (krátká hůl), které jsem se dosud učil. Součástí letošní školy byly obvyklé večerní aktivity jako je mondó (diskuze o rjú, jeho tradici a původu), přednáška a ukázka šódó (kaligrafie) a embu (ukázka cvičení). Ukázka byla tentokrát otevřená pro veřejnost, další krátkodobé uživatele areálu, kterými byli vedle handicapovaných rekreantů také křesťanští poutníci z Čech a Slovenska. Letos chyběl musei no hi, den bez mluvení, který bývá obvykle těžkou zkouškou pro italské účastníky, a tak tento rok, protože Italové byli našimi hostiteli, tichý den mělo nahradit speciální ranní tréninkové překvapení. Během tohoto ranního cvičení jsme používali bokken nejen k sekání, ale také jsme jím do písku psali znak "bi", tedy první znak slova lehký úsměv (bišó). Zafungovalo to, protože po tomto kaligrafickém kendžucu cvičení se usmívali snad úplně všicni. Vedle všeho, co jsem zmínil, uvnitř každého účastníka zůstává mnoho zážitků ať už z cvičení, pobytu nebo cesty, které doplňují studium tradičních bojových umění, protože součástí těchto pocitů jsou především lidé kolem těchto umění. Jak nedávno kdosi poznamenal, bišó bylo na tomto setkání asi důležitější než džódó. A proč ne, určitě je důležité, umět se usmát víc, než jen bouchat holí. Díky všem.
text:
fotky:
webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
