šintó musó rjú

Musó Gonnosuke a Šintó musó rjú džó

  Pokud bychom věřili legendě – a v případě těchto dvou bojových expertů existuje více legend než faktů – pak jedinou osobou, která porazila Mijamota Musašiho v souboji, byl někdo stejně podivný a excentrický jako on sám. A abychom tomu nasadili korunu, dokázal to dřevěnou tyčí. Toto dokázav, dal Gonnosuke Musó Kacujoši zrodu systému bojového umění, které povýšilo skromnou dřevěnou tyč na jednu z výborných zbraní bugei v Japonsku.

Známe velice málo z toho, co může být o skutečném životě Gonnosukeho Musóa doloženo fakty. A to málo, co opravdu známe, musí být bráno se zřetelem na fakt, že mnoho pozdějších pisatelů si skutečnost přibarvilo a naleštilo do vysokého lesku z důvodu lepší čitelnosti. Cuneo Nišioka, hlava organizace Seirjúkai, poukazuje na skutečnost, že mnohé z legend o Gonnosukem jsou jen barvitým brakem, vzniknuvším dlouho po jeho smrti. "Prostě o něm příliš mnoho nevíme," říká Nišioka.

V každém případě záznamy říkají, že Gonnosukeho původní rodové jméno bylo Hirano, a že v ranném období svého života obdržel jméno Gonbei. Předpokládá se, že byl vzdáleným potomkem Kisó Kandža no Taijú Kakumeiho, vazala známého generála Jošinaky Kisóa.¹

Gonnosuke studoval Tenšin Šóden Katori Šintó rjú pod vedením Sakuraie Ohsumi no Kami Jošikacua, poté studoval Kašima Džikišinkage rjú a naučil se tajné techniky "iči no tači".² Podle legend se poté Gonnosuke účastnil řady soubojů po celém Japonsku, aby si vyzkoušel své dovednosti, a nikdy neprohrál, dokud nepotkal Mijamota Musašiho.

Abychom si to ujasnili, bojové umění s dřevěnou tyčí tu bylo před Gonnosukeho dobou. Tenšin Šóden Katori Šintó rjú obsahovalo prvky bódžucu užívající rokušaku bó (6 stop dlouho tyč), stejně jako Sekiguči rjú, Bokuden rjú a Takeuči rjú (nebo jak se také nazývá Take-no-uči rjú). Pokud sledujeme historickou časovou linii v Bugei rjúha Daidžiten, pak byl Gonnosuke studentem učitele Tenšin Šóden Katori Šintó rjú, z tohoto důvodu jeho styl, Šintó Musó (nebo Šindó Musó) rjú obsahuje označení Šintó (Cesta bohů).

Souboj s Musašim a hora Hóman

    První souboj s Musašim byl v Keičó 10 (1605), právě 5 let poté, co ukončila většinu vnitřních občanských válek bitva u Sekigahary, která předznamenala začátek období dvou století Tokugawského míru. Předpokládá se, že tato událost se stala v Akaši, provincii Harima. Existují rozdílné verze prvního souboje. Trošku hloupou, ale vcelku zábavnou si vymyslel Jošikawa Eidži v románu Mijamoto Musaši. První záznamy tohoto souboje můžeme nalézt v Kaidžo Monogatari, napsané v roce 1629. Základ této verze byl následně publikován v Džódó Kjóši. Tady je stručný popis této epizody:

Byl jeden heihoša (praktikant bojových umění), který se jmenoval Mijamoto Musaši. Podstupoval souboje od věku 16 let a prošel okolo 60 zápasů. V šestém měsíci, v Akaši, provincii Harima, potkal Gonnosukeho Musóa, který byl 6 stop vysokým mohutným bojovníkem. Gonnosuke byl ozbrojen svým odači (dlouhým mečem), oblečený v dvouřadém vrchním kabátě s rukávci a haori s dlouhým hi no maru (vycházejícím sluncem). Na klopách měl napsáno: "Nejlepší bojovník v zemi" (heiho tenka iči) a "Nihon Kaizan Musó Gonnosuke."

...Gonnosuke byl obklopen zhruba šesti deši (následovníky), kteří ho doprovázeli na jeho cestě na Kjúšú. Vychloubal se Musašimu, že se mu nikdo nevyrovná. Na svých cestách zřejmě potkal Musašiho otce, Munisaie Šinmena, mistra džutte (obušek).

"Viděl jsem techniku tvého otce, ale neviděl jsem tvoji," řekl, aby popíchnul Musašiho.

(Šinmen) Mijamoto Genšin Musaši byl celkem rozčilený. Právě byl uprostřed vyřezávání vrbového prutu a řekl: "Pokud jsi viděl techniku mého otce, moje je stejná."

Gonnosuke si stál za svým a snažil se pozlobit Musašiho, aby předvedl vlastní bojové dovednosti jako ukázku svým studentům.

"Moje heiho není na předvádění," odsekl Musaši. "Jakkoli zaútočíš, já tě zastavím. To je vše k mému heiho. Udělej co chceš, libovolnou technikou."

Gonnosuke vytáhl 4 šaku (šaku je zhruba rovný jedné anglické stopě) dlouhý dřevěný meč z brokátového pytle. (Abychom si to trochu přiblížili, normální cvičný meč je o něco málo delší než 2 šaku.) Bez otálení zaútočil na Musašiho. Musaši se zvednul z kleku. S pohybem, který se zdál být proveden bez přílišného úsilí, zatlačil Gonnosukeho přes místnost pokrytou tatami právě tou vrbovou větví. Tlačíc ho proti stěně, udeřil jej lehce mezi obočí.

Jiná mírně odlišná verze tohoto souboje se objevuje v Hončo Bugei Kóden.³ Kniha byla původně sestavena v Šotoku 4 (1714). Watatani ve své autorské a doplněné verzi Hončo Bugei Kóden zmiňuje, že Nitenki, soubor Musašiho činů sepsaných jeho následovníky, umísťuje událost do Edo, ale zdá se, že je to pozdější úprava. Starší záznamy tohoto souboje se objevily v Kaijdžó Monogatari, až 26 let po Musašiho smrti, a souboj je tam umístěn do Akaši.

Popis souboje v Hončo Bugei Kóden je více méně stejný jako v Kaidžó Monogatari, s některými menšími odlišnostmi. V této verzi Musaši ohýbal vrbovou větev pro výrobu luku na hraní. Byl to tenký kus dřeva ne delší než dvě šaku. Musaši pozval Gonnosukeho do místnosti velké sedm a půl rohože.

Ve skutečnosti je pravděpodobné, že Musaši porazil Gonnosukeho pomocí speciální techniky dvou mečů (nitó). Zachytil Gonnosukeho zbraň "x-blokem", nebo džudžidome, za použití dlouhého a krátkého meče…⁴ Musaši dokázal zablokovat soupeřovu zbraň, a tak donutil útočníka buď se vzdát nebo ustoupit a čelit okamžitému protiútoku.

Gonnosuke musel být veliký, mohutný válečník, pokud používal tak dlouhý bokken nebo bó. Dřevěný meč, připisovaný Gonnosukemu  v chrámu Čikuwa je delší než 4 šaku, devět sun a dvě bu (přes 4 stopy). Gonnosukeho džó, pokud bychom měřili délku na napjatých pažích (s držením na koncích), by muselo být mírně delší než dnešní standardní džó.

Ať už ta událost proběhla jakkoli, Gonnosuke svůj první zápas prohrál. Zahanbený prchnul do Homangu, části chrámu Kamado Šintó na vrcholu hory Hóman, v provincii Čikuzen (dnešní Dazaifu, prefektura Fukuoka), Kjúšú. Tady 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci, když se modlil před oltářem, upadl do bezvědomí a měl božské vnuknutí.

V jedné verzi se mu zjevil andílek (božské robě) a řekl: "Držíce kulatou tyč, poznej suigecu (zasahovaný bod na těle)."

Tajemnou vizi Gonnosuke převedl do vyřezávané krátké hole zhruba o délce 4 šaku, dvou sun a jednoho bu (128 cm.). Byla delší než běžně používané meče tači této doby, jejichž délka byla tři šaku, dva sun a jedno bu, ale kratší než dlouhé rokušaku bó.⁵

S výhodou schopností krátké tyče, která v rukou zkušeného uživatele rychle mění polohy, byl Gonnosuke schopen porazit Musašiho ve druhém souboji. Není jisté, jak to Gonnosuke provedl, ale současné používání džó v současném Šintó Musó rjú nám může poskytnout nápovědu. Pokud džó zablokujeme pomocí džudžidome, je celkem jednoduché rychle přetočit džó mimo blok a stejným pohybem udeřit na kjúšo (slabý bod) šermířova těla.

Gonnosuke také vytvořil systém pěti tajných metod (hiden gjó-i), které zahrnovaly všechny techniky z jeho nového stylu džó.⁶

Gonnosuke měl v plánu porazit Musašiho, aniž by mu způsobil velké zranění. Gonnosuke se stal instruktorem zbraní klanu Kuroda, umístěného v severním Kjúšú. Gonnosuke Musó, řádně změněný setkáním s Musašim a božským vnuknutím na vrcholku hory Homan, vytvořil výborné bojové umění s tyčí, Šintó (nebo Šindó) Musó rjú džódžucu. Nebeská cesta Musóovi hole.

Šintó Musó rjú

Rjú se zachovalo jako výhradní umění (oteme-waza) samurajů klanu Kuroda po mnoho generací. Třetí hlavní učitel po Gonnosukem, Kinueumon Macuzaki Cunekacu, k osnově školy přidal Ittacu rjú hodžódžucu (svazování) a Ikkaku rjú džuttedžucu. Byly přiřazeny se další prvky, včetně Šintó rjú kendžucu (boj mečem) a Iššin rjú kusarigama (řetěz a srp). Po období Edo a zrušení třídy válečníků bylo připojeno tandžódžucu (krátká hůl).

Rodová linie procházela různými cestami, až dosáhla k Handžirovi Širaišimu Šigeaki.⁷ Po jeho smrti 1. března 1927 pokračovali v umění jeho studenti.

Mezi Širaišiho nejlepšími studenty byli Rjóhei Učida, Hakudo Nakajama, Kanja Morita, Kiroku Takajama, Takadži Šimizu a Ičizo Otofudži.

Na krátkou dobu kolem roku 1900 se Učida přestěhoval do Tokia a vyučoval džó několik studentů v Námořním armádním důstojnickém klubu. Později vyučoval v parku Šiba Koen. Jedním z jeho studentů byl Komita Takajoši, jeden ze zakladatelů Dai Nippon Butokukai. Další student byl výborný kendó a iai mistr Hakudo Nakajama.

Hakudo, geniální šermíř, se pokusil obnovit staré katy Šintó Musó rjú džó stejným způsobem, jakým přepracoval starý iai systém, kterému se naučil od šermíře bývalé provincie Tosa. Iai systém, který později vyhlásil, se stal známým pod názvem Šinden Musó rjú iai. Hakudův pokus na přepracování džó byl méně úspěšný. Rjógoro (Učida) se po krátké době vyučování v Tokiu vrátil na Kjúšú, kde ve výuce pokračoval.

Takadži Šimizu, další student, byl určitě největší zastánce rjú v druhé části 20. století. Šimizu studoval pod vedením Handžira Širaišiho.⁸

Šimizu se narodil 29 roku Meidži, pouze 29 let po zkolabování samurajského šogunátu v roce 1868. Rodina Šimizu byla většinou rodinou vedoucích představitelů vesnice a menších klanových zástupců. Takadžiho otec vedl obchod se smíšeným zbožím. Takadži byl druhým synem ze tří bratrů a tří sester. Jeho matka zemřela, když mu bylo pouhých 10 let.

Když ukončil základní školu, pracoval Šimizu v manufaktuře v Hakatě. Ve věku 17 let vstoupil do džódžucu dódžó, jako student Handžira Širaišiho.

Podle Kendžiho Macuie cvičil Šimizu džódžucu brzy po ránu s Otofudžim.⁹ Po cvičení oba plavali v zálivu Hakata a relaxovali před nástupem do práce. Cvičení také probíhalo pod Takajamou ve Fukuoka dódžó, kde byl Šimizu asistentem instruktora.¹⁰

V roce 1921 Šimizu a jiní starší členové prováděli ukázku džódžucu na Květnovém festivalu Dai Nippon Butokukai. Jedním z diváků byl Džigoro Kano, zakladatel Kodókan džúdó. Kano, dobrý pozorovatel a aktivní podporovatel bojových umění, požádal o další ukázku. Takajama a Šimizu mu předvedli soukromou ukázku. Kano požádal, zda by mohl někdo jet do Tokia a učit džó v Kodokanu. Širaiši již byl velice starý a další mistři – učitelé měli důležitější poslání, takže byl jako osoba vhodná pro odstěhování do Tokia a vyučování džó vybrán Šimizu.

V roce 1927 Šimizu prováděl ukázku džódžucu pro Národní policejní agenturu.¹¹ V roce 1931 Šimizu, Ičizo Otofudži a Kiroku Takajama předvedli džó při příležitosti desátého výročí založení chrámu Meidži Džingu. Ve stejném roce byl Šimizu požádán, aby se stal instruktorem speciální jednotky tokijské policie. Šimizu zanechal ženu a dítě v péči příbuzných ve Fukuoce a odstěhoval se do Tokia. Neloučil se s rodinou bez pocitu smutku a obav, ale cítil, že je důležité aby někdo šířil umění džó za hranice Kjúšú.

Za pomoci sponzorů otevřel Šimizu školu nazvanou Mumon ("Bez bran") dódžó, kde vyučoval držitele vysokých stupňů džúdó, námořní a policejní důstojníky. Všichni jeho studenti pocházeli z nejvyšších sociálních skupin, byli to osoby výborných charakterů. A tak, jak rostl počet jeho studentů, musel Šimizu čelit určitému dilema.

Starý způsob výuky kat džó byl vyvinut pro trénink malé skupiny vybraných samurajů. Šimizu zjistil, že pro moderní japonské studenty musí v tréninkovém režimu provést určité změny. Po diskusi s dalšími mistry džódžucu Šimizu zformuloval 12 základních technik kihon. Když je pak Šimizu předvedl v Tokiu, byly přijaty i ve Fukuoka dódžó na Kjúšú.

Zatímco Šimizu šířil džó v Tokiu i v domovině džódžucu na Kjúšú zůstal jeho odkaz. Trénink džódžucu se stal částí režimu tréninku bojových umění na zemědělské škole ve Fukuoce. Takajama také pomohl šířit džódžucu v prefekturách Ehime, Hjogo a Šikoku. Smrtí Takajamy v roce 1929 se stal Otofudži hlavou Fukuoka dódžó.

Šimizu učil vybrané studenty ve svém Mumon dódžó a na policejní akademii, zatímco ostatní mistři učili umění na Kjúšú a ve Fukuoka dódžó. V roce 1940 se Šimizu odvážil do Japonskem okupovaného Mandžuska, kde chtěl vyučovat. I když počet studentů narostl přímo obrovsky, stále bylo umění více méně exotické v porovnání s populárnějším kendó a džúdó. (Jako zajímavost můžeme zmínit, že velký mistr džúdó Kjúzó Mifune byl také jednu dobu Šimizuovým studentem.) Šimizu se stal v roce 1940 hlavou Dai Nihon džódókai, což byla událost, která oficiálně dopomohla změně systému z džódžucu na džódó.

Stále spíše exkluzivní forma členství pokračovala až do doby kolem roku 1955, kdy se džódžucu aktivně otevřelo široké veřejnosti.¹² Podle Patricka Linebergera padlo toto rozhodnutí vzhledem k Šimizuovu kontaktu s Džigorem Kanem, zakladatelem Kodókan džúdó, který ho povzbudil k přeměně tajemného umění na disciplínu dostupnější lidem jako prostředek fyzického, mentálního a duševního tréninku.

Fakt že po 2. světové válce bylo džódžucu jedním z nemnoha bojových umění, která byla povolena Okupačními silami, jelikož sloužilo civilním policejním jednotkám, byl dalším impulsem pro rozšíření jeho výuky. To je podle Cunea Nišioky důvod, proč se celá řada nadšených kendistů v policejních složkách věnovala cvičení s džó v poválečném období. Džó bylo také součástí tréninku speciálních policejních jednotek zvaných Kidótai. Šimizu vyučoval policejní důstojníky mírně odlišný styl džó, založený na praktické aplikaci zbraně.

Kolem roku 1965 Šimizu otevřel Honbu (hlavní) dodžó Renbukan. Cunemori Kaminoda se stal odpovědným za učení policejních jednotek, zatímco Šimizu se soustředil na šíření džó mezi veřejnost.

Aby se přidržel změn v orientaci, rozhodl se Šimizu změnit termín džódžucu na džódó – "cestu džó". Šimizu stejně jako jiní zakladatelé forem "dó" chtěl, aby nejprve bojové umění sloužilo i vyššímu filosofickému a duchovnímu účelu. Je ovšem důležité poznamenat, že džódó, pokud je řádně cvičeno, dokáže své staré bojové kořeny odhalit.

Koncem roku 1960 Šimizu pomohl při budování chrámu Musó Gonnosuke Džindža na pozemcích chrámu Homan šintó na hoře Homan. Sémě Šimizuova internacionalismu přineslo své ovoce při zformování International Jodo Federation (Mezinárodní federace džódó) v roce 1960, s pobočkami v Evropě, Spojených státech a Jihovýchodní Asii. Začátkem roku 1970 cestoval do Spojených států a Malajsie, se záměrem šířit umění džó po celém světě.

Když byl v roce 1971 vydán román o Mijamoto Musašim (ze souboru seriálových kapitol z novin), umění džódžucu dosáhlo značného posunu v popularitě. I když kniha sestávala většinou z fikce, představila přátelství mezi Gonnosukem a Musašim.

V roce 1975 Šimizuova žena zesnula a v roce 1978 ji následoval i sám velký šiřitel (Šówa 53, 22. června).

Šintó Musó rjú je cvičeno různými organizacemi, včetně Šindó Musó rjú Hozonkai, jednou z větví tréninku džódó. Další organizace byly založené po Šimizuově smrti, každá si vyvinula vlastní směr. Máme tedy také Zen Nihon kendó renmei (Celojaponská federace kendó) džódó-bu (sekce džódó).

Džódó kendó federace je mírně odlišná, kvůli vlivu moderních technik kendó.

Techniky džó

 Jaké jsou charakteristiky Šintó (nebo Šindó) Musó rjú? Letmé prozkoumání přiložených fotografií nám ukáže esenci rjú. Je to mocné umění, ve kterém se džó používá proti šermíři.

Džó může být použito k úderu jako s mečem, švihu jako s naginatou, bodnutí jako s kopím. Mohou být použity oba konce, na rozdíl od jednoho hrotu meče, a ma-ai (bojová vzdálenost) se může měnit vzhledem k momentálnímu úchopu. Pro jeho rychlost a měnitelnou ma-ai je to v rukou zkušeného mistra impozantní zbraň.

Máme 12 kihon, které formují také základ moderní ZNKR džódó-bu. Máme také 12 omote waza ("vnějších" forem), 12 čúdan, 2 ran-ai, 12 kage, 6 samidare, 5 gohon no midare a 12 okuden ("tajných" forem).

Studenti začínají s tandoku renšu (samostatným cvičením), ve kterém provádějí základy nebo kihon samostatně. Poté následuje sótai renšu, cvičení ve dvojicích, ve kterém jeden přijímá roli šermíře proti osobě užívající džódžucu.

Meik Skoss při popisu správného přístupu pro cvičení kata píše, že "...všechny útoky jsou charakterizovány uvolněnými pohyby a postoji – maximální soustředění energie se aplikuje pouze v aktuálním okamžiku úderu. To umožňuje maximální účinnost pohybu a zachování energie a také poskytuje žákovi kritickou hranici (joju), kterou může využít v případě, kdy se stane něco nepředvídaného".¹³

Mimo techniku existuje báseň z ústní tradice, která nabádá studenty: "…soustřeďte se na to, abyste se stali osobou, která nezpůsobí zranění jinému. Naše učení je: V srdci džó je šíp."

Jinak řečeno, Šimizu sensei sám učil studenty, že: "Džódó by mělo být prováděno tak, že upevní lidský charakter a džódó má být jako volant. Život je cesta. Je celá řada druhů cest, kterými se člověk může ubírat. Používejte džódó, abyste udrželi nejpřímější možný kurz celým životem".¹⁴

¹ Hiden Koryu Bujutsu, "Muso Gonnosuke Katsuyoshi," by Osano Jun. Vol. 6, 1994. Tokyo, Japan. Page 44.

² Bugei Ryuha Daijiten, by Watatani Kiyoshi and Yamada Tadashi, Tokyo Koppi Shuppanbu, Tokyo, Japan, 1979 edition. Page 426.

³ Nihon Bugei Koden, edited, annotated and rewritten (into modern Japanese) by Watatani Kiyoshi, Jinbutsu Ohraisha, Tokyo, Japan, 1963. Page 278.

⁴ Hoplos, "Shindo Muso Ryu Jodo An Emic Description," by Meik Skoss, August 1985, Vol. 4, #4, Tokyo, Japan. Page 12.

⁵ Hiden Koryu Bujutsu, "Muso Gonnosuke Katsuyoshi," by Osano Jun. Vol. 6, 1994. Tokyo, Japan. Page 45.

⁶ The Pugilist, "Jodo, the Art of Stick-Fighting," by Pat Lineberger, Vol. 1, #4, August 1984, Singapore. Page 45.

⁷ Hiden Koryu Bujutsu, "Hisareta Jo No Waza," by Matsui Kenichi, Volume 21, 1993, Tokyo, Japan. Page 81.

⁸ Bugei Ryuha Daijiten, by Watatani Kiyoshi and Yamada Tadashi, Tokyo Koppi Shuppanbu, Tokyo, Japan, 1979 edition. Page 427.

⁹ Hiden Koryu Bujutsu, "Shindo Muso-ryu Jojutsu No Zenbo," by Matsui Kenji. #1, 1990, Tokyo. Page 83.

¹⁰ Hiden Koryu Bujutsu, "Hisareta Jo No Waza," by Matsui Kenichi, Volume 21, 1993, Tokyo, Japan. Page 81.

¹¹ Hoplos, "Shindo Muso Ryu Jodo An Emic Description," by Meik Skoss, August 1985, Vol. 4, #4, Tokyo, Japan. Page 14.

¹² The Pugilist, "Jodo, the Art of Stick-Fighting," by Pat Lineberger, Vol. 1, #4, August 1984, Singapore. Page 45.

¹³ Hoplos, "Shindo Muso Ryu Jodo An Emic Description," by Meik Skoss, August 1985, Vol. 4, #4, Tokyo, Japan. Page 16.

¹⁴ The Pugilist, "Jodo, the Art of Stick-Fighting," by Pat Lineberger, Vol. 1, #4, August 1984, Singapore. Page 47.

Also, the JMAS Newsletter, Vol. 4, #3, January 1987, Tokyo, Japan, contains invaluable information.

text: Wayne Muromoto (1994)
překlad: Michal Kolísek

Článek je použit s laskavým svolením jeho autora. Další použití a šíření tohoto překladu nebo originální verze je možné pouze s písemným svolením autora. Wayne Muromoto je vydavatelem Furyu: the Budo Journal a www.furyu.com.

Pozn. překladatele a redakce: I přes komplikovanost anglické verze jsme se snažili u japonských slov použít jejich co možná nejsprávnější přepis do češtiny (skloňování a diakritika). V případě chyb se omlouváme a oceníme vaše komentáře a opravy. Stejně tak jsme pro zjednodušení u jmen učitelů použili český způsob, tedy pořadí (nejprve křestní jméno potom příjmení) oproti originálu. Seznam použité literatury jsme ponechali v původní, anglické verzi.

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek