šintó musó rjú

Nišioka Cuneo a čistý tok džó

Co si přeje Nišioka Cuneo Jasunori sensei předat vybrané skupině amerických studentů, kteří studují umění džódžucu (umění hole)?

Vedoucí organizace Seiryukai (dále Seirjúkai), který strávil velkou část svého života zlepšováním svých technik džó, říká: "Waza (techniky) nemůžou zůstávat osamoceny. Musíte jít mimo waza až k seišin (duchovnu)."

Nišioka právě končil svou cestu po Spojených Státech, kde navštívil různé kluby džó, včetně těch v Atlantě a Baltimoru a seznamoval žáky s pokročilými technikami. Tento rozhovor byl pořízen po večeři v korejské restauraci a na tréninku se členy Havajské organizace Šintó Musó rjú vedené Quintinem Chambersem.

Sedmdesátiletý Nišioka začal se svým tréninkem budó zcela náhodou před 56 lety ve věku 14 let. V předválečném Japonsku většina tělovýchovných tříd na státních školách vyučovala džúdó nebo kendó, ale střední škola "Jakan Gakko" byla tak malá, že žádnou takovou třídu neměla. Z tohoto důvodu hledal nějakou školu budó, až ho starší student seznámil s Šimizu Takadžim, který vedl tokijskou školu Šintó Musó rjú.

"Byl to japonský učitel číslo jedna," dodává Nišioka.

Nišioka s nadšením uvítal Šimuzův trénink džó. Trénoval ráno, pak šel do školy nebo (když dostudoval) do práce, potom se vracel do dódžó mistra Šimizu v 5 hodin odpoledne a trénoval až do 10 v noci. Tento režim pravidelně dodržoval po dobu pěti let.

Nišioka říká: "Nemyslím si, že by to bylo nějak náročné…" a na jeho tváři hraje lehký úsměv, když vzpomíná na svá mladá léta. "Sensei Šimizu byl dobrý učitel, byly to šťastné roky."

"Většina lidí po škole s tréninky skončila, ale já ne. Oženil jsem se, změnil zaměstnání, ale stále jsem (každodenně) studoval se Šimizu senseiem dalších pět let, a i potom jsem cvičil třikrát týdně."

Mezitím, v únoru 1945, byl Nišioka povolán do armády. Požehnáním bylo, že válka skončila brzy, v srpnu toho roku a on se vrátil nezraněný domů.

"Více než polovina mých přátel a studentů, kteří odešli do války přede mnou, se nevrátila, zahynuli," říká Nišioka, "já jsem měl štěstí."

Po válce bylo Okupačními silami (GHQ) americké armády, pod velením generála Douglese MacArthura, praktikování většiny budó zakázáno. Nicméně džó se tento zákaz netýkal. Šimizu sensei měl povolení vyučovat členy Tokijské policie a také  se připojilo mnoho učitelů kendó, aby pokračovali alespoň v nějakém cvičení budó.

"Trénink před válkou a po ní byl téměř stejný," poznamenává Nišioka, "ale společnost se změnila a tím i smysl cvičení. Mí vrstevníci a starší cvičenci budó brali cvičení jako otázku života a smrti. Nyní to však už neplatí."

Nišioka pokračoval ve studiu s mistry Šimizuem a Otofudžim, posléze obdržel mistrovský stupeň (Menkjó kaiden) a založil Seirjúkai. Toto jméno zvolil na mistrovu počest. "Sei" znamená "jasný" či "čistý", ale je také prvním čínským znakem použitým ve jméně Šimizu senseie (které se vyslovuje "ši"). "Rjú" označuje "tok" nebo "počátek" a "kai" je "organizace". To znamená, že Seirjúkai může znamenat "Škola vycházející z učení mistra Šimizu", ale třeba také "Škola čistého stylu".

Džó, které Seirjúkai cvičí je Šintó Musó rjú džó Šimizu-ha (Šintó Musó rjú umění ze stylu Šimizua). Nišioka vyučuje v různých pronajatých a vypůjčených prostorách ve velkém Tokiu, ale nemá vlastní ústřední dódžó speciálně určené pro Seirjúkai džó.

"Cena pozemků v Tokiu je neuvěřitelná, je to až směšné," komentuje to Nišioka. "Nemohu si dovolit zřídit dódžó za takovou cenu."

Nišioka sensei během cvičení s havajskými studenty poskytoval a šířil některé zajímavé myšlenky a informace především o džó a budó.

Nišiokovy myšlenky

Je těžší začínat s budó po dosažení dvaceti let. Mysl a tělo ztvrdne. Samozřejmě, že můžete začít, ale je mnohem obtížnější zažít si nové techniky. Technika musí jako první vstoupit do mysli. Nejlepší je, když se tělo naučí určitou techniku bezmyšlenkovitě. Pak si jí zapamatuje (karada de motte). Je to stejné, jako se třeba učí hře na piáno a podobně. To znamená, že věk mezi střední a vysokou školou je nejvýznamnějším obdobím pro učení.

Nišioka sensei neustále zdůrazňuje, že džó není vojenské umění, ale bojové umění. Mezi těmito pojmy je veliký rozdíl. Quintin Chambers sensei dodává, že bojové umění je spojeno se "smyslem pro rytířskost".

Každý student musí studovat techniky džó sám pro sebe a ne slepě imitovat svého učitele. "Šimizu sensei byl malého vzrůstu," říká Nišioka "a občas se stávalo, že se v určitých postojích jeho džó dotýkalo země - právě kvůli jeho menší postavě. Někteří studenti, pak z vlastní neznalosti slepě kopírovali senseie a tak vlastně dělali věci nevhodné pro jejich výšku."

Nišioka poznamenává, že i když Američané mají o budó veliký zájem, mají o něm velmi zvláštní smýšlení… "(Někteří) si myslí, že je to něco jako nindžucu, popřípadě že hlavním smyslem je porážet jiné lidi. Ale to je chyba."

Moderní džó, vzhledem k tomu, že je včleněno do Celojaponské federace kendó (sekce džó), je značně poznamenáno sportovní verzí budó. Má to své klady i zápory. Nišioka upozorňuje své studenty: "Musíte si uvědomit smysl starých technik, jejich význam." Například, podle Nišioky senseie jsou džódan (postoj v kterém je meč držen nad hlavou), přímý men (sek shora na oponentovu hlavu) a vysoký postoj zřejmě ovlivněny přenosem z kendó. Za starých časů, kdy samurajové nosili brnění, bylo mnoho útoků kesa (šikmý) a kamae bylo často hassó (meč je držen svisle, blízko hrudi). Džódó provozované na Kjúšú, které bylo doménou klanu Kuroda, si stále zachovalo mnoho starých prvků. "Ale je potřeba studovat obě školy jak moderní, tak historickou," uzavírá Nišioka.

Skutečná bitva, v klasickém smyslu, začíná dříve než se zkříží meče. Kdyby jste byli dost dobří, mohli byste vytušit zlé úmysly a vyhnout se střetnutí, nebo vymyslet plán, jak zvítězit ještě před tím, než začne samotný útok. Tomu se říká schopnost vycítit oponentova "ducha zabíjení" (sakki). Měli byste být také schopni realisticky posoudit vaši vlastní sílu a oponentovi schopnosti. V tréninku váš partner nevytváří sakki, protože se jedná pouze o trénink. Ale pokud by jste v reálném životě narazili na životu nebezpečnou situaci, pak, v případě, že dlouhodobě a pravidelně praktikujete budó, lehce vycítíte sakki. Dříve, pokud se jednalo o šinken šóbu (souboj s opravdovými meči na život a na smrt), by se sakki utkalo jako první (před meči).

"Je jasné, že nemůžete zvítězit nad vyzyvatelem jen tím, že řeknete ‛jémine, ty jsi na mě fakt moc dobrý’ a tak se vyhnete zápasu…" směje se Nišioka. "Strategie je i to, jak se vyhnout porážce."

Zbraně by se v rukou měly držet lehce, ale pevně. V případě velmi lehkého sevření zbraň vypadne. Příliš pevné sevření - a dógu (nástroj) se stává "mrtvým". To je důvod proč je například v iaidó velmi důležité lehké držení meče. "Když sekáte, musíte být schopni využít pohyb vašeho zápěstí," říká Nišioka.

Příjezd do Ameriky

Nišioka poprvé přicestoval do Ameriky za obchodem. Pracoval tvrdě a usilovně v zaměstnání, stejně jako v budó. V nezvykle individualistickém chování pro Japonce jeho generace, pracoval na vývoji programu pro zpracování textu dávno před dalšími velkými společnostmi. Před třiceti lety Nišioka přicestoval do Phoenixu v Arizoně, aby zde dokončil jednání s americkou softwarovou společností, která vyvíjela jeden z prvních japonských textových editorů. I nadále neutuchal jeho pozitivní vztah k novým technologiím. Jedna z jeho milých vzpomínek na cesty po Americe se týká i návštěvy laboratoří Apple Computers, kde byla zajímavá výstava počítačových inovací a prototypů. Cítil se zde jako dítě v továrně na bonbóny.

Nišiokova společnost byla první, která uvedla na japonský trh textový editor. Díky tomu si vydobyli výsadní postavení na japonském trhu… "Posléze začala konkurovat Toshiba a další velké společnosti" vzpomíná Nišioka s úsměvem jak se do toho vložili "velcí hoši" a zisky se stále zmenšovaly.

Ještě nyní, v polo-důchodu, se Nišioka zabývá dohledem nad obchody své rodiny v Kokubundži, poblíž Tačikawy v Tokiu. Je jasné, že Nišioka má rád obchod, stejně tak jako cvičení budó. V jeho očích se zableskne vždy, když se hovor stočí na moderní technologie nebo techniky budó.

Nišioka sensei poznamenává, že není mnoho známo o zakladateli rjú, Musóovi Gonnosuke. Vše co o něm víme je to, že se narodil, že žil, že meditoval v horách Homan, že se utkal s Mijamoto Musašim, a že někde zemřel. Nišioka říká, že všechno ostatní jsou pravděpodobně dohady. Gonnosukeho barvitý charakter je stále zahalen tajemstvím. "Část toho byla patrně vymyšlena," říká Nišioka.

Na konci vojenského šogunátu, v pozdním období 19. století, byl ustanoven mistrem (soke) rjú Hirano Kičizo Noei, který se stal velmi slavným v celém klanu Kuroda. Jeho syn, Kumiomi, také studoval džódžucu, ale podle Nišioky nedosáhl stupně Menkjó. Kumiomi napsal v 31 letech "Džóbó kodžicu" (Staré umění džó a bó). A také Kumiomi první vymyslel historky o vychloubačném Gonnosukovi.

Nišioka věří, že: "Tyto příběhy jsou fantastické a přehnané."

Nišiokova nedávná cesta do Států mu dala celkový přehled o praktikování džódžucu mimo Japonsko. Navštívil Spojené státy třikrát za poslední dva roky. Z toho co viděl usoudil, že i nerodilý Japonec, který přímo studuje se Šimizu senseiem, jako třeba Quintin Chambers a Phil Relnick, může být velmi, velmi dobrý. A dokonce u nich nepostrádal ani nedostatek nadšení a ani dobrého úsilí.

Poté co přešel do částečného důchodu, zvýšil snahu o rozšíření džó mimo Japonsko, tím, že začal poskytovat semináře. "Chci předávat ducha a myšlenky Šimizu senseie tak často, jak je to jen bude možné."

Jako součást tohoto programu, Nišioka plánuje v srpnu tohoto roku návrat na Havaj, aby se zde zúčastnil tréninkového kempu Mezinárodní federace džódó (IJF) se členy Seirjúkai. Je to poprvé, kdy se japonská skupina oficiálně zúčastní aktivit IJF. Nišioka to uzavírá slovy: "Beru každého, kdo cvičí se Šimizu senseiem jako člena rodiny a nejen v obyčejném vztahu učitel-žák."

"…chci předávat čisté metody Šimizu senseie, včetně gidžucu (metod), denšó (tradic) a seišin (ducha)."

text: Wayne Muromoto (1994)
překlad: Martin Jadrníček, Patrik Orth

Článek je použit s laskavým svolením jeho autora. Další použití a šíření tohoto překladu nebo originální verze je možné pouze s písemným svolením autora. Wayne Muromoto je vydavatelem Furyu: the Budo Journal a www.furyu.com.

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek