|
Jeden pražský víkend Už v létě 2003 mi můj učitel Šintó Musó rjú, sensei Pascal Krieger řekl, že by rád přijel začátkem příštího roku do Prahy. Mělo by prý jít o soukromou návštěvu, ale budeme-li chtít, může se nám během tohoto svého pobytu několik hodin věnovat. O tom, že budeme chtít, nebylo pochyb. Toto setkání proběhlo během víkendu 12. – 14. března 2004. Kdo je Pascal Krieger Pascal Krieger (1945) cvičil a nadále cvičí džúdó (od roku 1963), iaidó a džódó (1969). Jeho učitelem klasického džó byl například Donn F. Draeger, který nejprve Pascala uvedl k Šimizu senseiovi, 25. hlavnímu představiteli Šintó Musó rjú. Tuto starou školu Pascal cvičil také se senseiem Kaminodou, Kurodou a dalšími učiteli i staršími studenty Šimizu senseie (Hiroi sensei, Joneno sensei, pánové Osato, Furikawa, Kobajaši a Macumura). Sensei
Krieger studoval v Japonsku do roku 1976. Mezitím (v roce 1971) představil
džódó v ženevském "Shung Dô Kwan" (SDK), což odstartovalo
šíření tohoto umění v Evropě. Nejprve založil Helvétskou asociaci
džódó, později Evropskou federaci džódó (FEJ). Dnes se Šintó Musó rjú
cvičí v dvanácti evropských zemích včetně České republiky. V roce 1994 se stal hlavním učitelem Mezinárodní federace džódó (IJF) a FEJ sensei Cuneo Nišioka, pravděpodobně nejzkušenější žijící učitel klasického džódó, který pod vedením Šimizu senseie studoval čtyřicet let. Pascal Krieger se, stejně jako třeba Phil Relnick a Quintin Chambers, stal žákem Nišioky senseie a přijal jeho systém cvičení. V roce 1998 obdržel Pascal certifikát Menkjó kaiden (úplný přenos) Šintó Musó rjú. Spolu s Philem Relnickem jsou jedinými dvěma nejaponskými držiteli tohoto nejvyššího tradičního stupně v Šintó Musó rjú. Není úplně obvyklé, aby učitel Šintó Musó rjú ovládal všechny další paralelně vyučované zbraně, nicméně sensei Krieger cvičí a ovládá výborně i tyto školy a zbraně – Učida rjú tandžódžucu, Šintó rjú kendžucu, Iššin rjú kusarigamadžucu a Ikkaku rjú džuttedžucu. Sensei Krieger je autorem jedné z pouhých dvou knih, které o tradičním džó vyšly. Jodô - la voie du bâton/ the way of stick byla vydaná v angličtině a francouzštině a vedle myšlenek japonského kobudó (klasické budó) představuje podrobně základní techniky džó a první tři sady kat Šintó Musó rjú. Mimo bojová umění se Pascal sensei věnuje šódó (umění kaligrafie), v němž obdržel v roce 1996 nejvyšší, 10. dan a v loňském roce i titul Džun-Šihan. S jeho kaligrafiemi se můžete setkávat na čestných místech mnoha klubů bojových umění po celé České republice (nejčastěji aikidó) a příležitostně na stránkách časopisů s tématikou bojových umění. Cvičební i necvičební program Pascal Krieger přiletěl do Prahy v pátek 12. března a strávil tu celý víkend. Procházel se po městě, užíval si krás Prahy spolu se dvěma ze svých pěti dětí a těšil se z volného víkendu. Pokuřujíc dýmku odpovídal na naše otázky a zajímal se o město i o nás. Zdaleka se nemluvilo jen o cvičení. Já už z několika předcházejících setkání znám tuto Pascalovu "civilní" stránku docela dobře a líbí se mi. V sobotu odpoledne byl naplánován čtyřhodinový trénink, který jsem organizoval částečně já (jako student P.K.) a velmi výrazně Mirek Kodym, dlouholetý senseiův přítel a také zástupce oddílu, který poskytl cvičební prostory. Mirek a jeho žáci, studenti aikidó, se postarali o všechny organizační náležitosti, díky nimž jsem se mohl já a všichni ostatní věnovat bezstarostně svému cvičení. Samotný
trénink probíhal ve dvou skupinách. Menší část účastníků se věnovala
nácviku technik Šintó Musó rjú džó, zatímco vedle cvičila jednou tak početná
skupina kendžucu, respektive aikiken. Mezi námi, kteří cvičí pravidelně
Šintó Musó rjú bylo vedle nemnoha aikidistů, jednoho šermíře (iaidó)
také několik studentů Seitei džó, která z tohoto klasického rjú
vznikla v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Po čtyřech hodinách práce zbyl také čas na krátkou ukázku i povídání o budó i "funkčnosti" klasických škol. Sensei už na začátku vysvětlil princip "sacudžintó" a "kacudžinken", tedy "meč beroucí život" a "meč, který život dává", jenž měl být ústřední mottem tohoto setkání. Jeho slova byla určena účastníkům semináře, proto bych je nerad interpretoval po svém a chybně, nicméně výraznou ukázkou této myšlenky byl dar, který dostal Michal Kolísek, jeden z reprezentantů moderního Seitei džó. Ten si vyzkoušel jednu z hlavních kat (ran-ai) Šintó Musó rjú i Seitei džó, přičemž mu učidačiho dělal právě Pascal Krieger. Celkový dojem z cvičení je především věcí učících se účastníků, nicméně sensei Krieger nám vzkázal, že ho cvičení s námi potěšilo a rozhodně neodmítl možnost další podobné akce. Subjektivní hodnocení a mé dojmy Pro mě (a studenty z mého dódžó) bylo toto cvičení další vítanou zkušeností při tréninku tradičního džódó nikoliv atrakcí, nebo zpestřením jiného studia. Pro mnoho dalších bylo toto setkání jednou z mála příležitostí vidět nějakou starou japonskou školu (korjú). Snad byli všichni alespoň částečně zaujati trochu jiným přístupem ke cvičení, který zahrnuje odlišný pohled nejen na techniku a pohyb, ale také na filosofii nebo i etiketu, která je v dódžó běžně používána. Myslím, že byli i takoví, kteří nedokázali rozdíl zpozorovat anebo byly jejich pocity vzhledem k myšlence cvičení jiné, než ty moje, případně než celkový záměr tohoto setkání. Snad jim to nepokazilo prožitek z cvičení. Někteří z nás určitě dokázali postřehnout víc než jen rychlost pohybu, který dokáže sensei vyvinout nebo účinnost technik, které zde byly předváděny. Oproti moderním disciplínám (šinbudó nebo gendaibudó) je tu kladen větší důraz na formu a její zvládnutí a neexistuje tu potřeba vítězení mimo tuto formu. (Podobné snahy by zcela jistě skončily vážným zraněním nebo smrtí, některého z účastníků.) Jedním z důkazů tohoto tvrzení a zároveň zajímavou odlišností je skutečnost, že při nácviku, výkladu i ukázkách je to ten zkušenější, kdo přijímá roli poraženého, aby umožnil méně zkušenému studovat techniku. "Poražený" tak přijímá roli učitele nebo otce ve vztahu ke svému žáku, synovi, tedy partnerovi, který ho překonává.
V těchto disciplínách je rozvíjena schopnost chápat a ovládat správnou vzdálenost (maai), načasování (riai) a soustředění (zanšin) více než cokoliv jiného. Každý určitě postřehl, že technika začíná daleko dříve, než ve chvíli, kdy na sebe protivníci dosáhnou svými zbraněmi. Podobné je to s "dosahem boje" na konci formy. Výrazná je estetika pohybu, přirozenost a plynulost vedle síly a dynamiky. V moderních budó (bez snahy kohokoliv se dotknout) je vzorec často mnohem prostší. Jeden z dvojice je útočník, druhý se brání. Jeden vítězí, druhý je poražen. Obvykle poráží silnější, rychlejší a chytřejší toho druhého. I v případě nácviku pomocí formy (katy) bývá pohyb omezován nutností "rychle" zvítězit, zatímco forma ve starých budó může být "nastavována" nad rámec obyčejného boje. Paradoxně právě tyto staré formy byly primárně vytvořeny s cílem porazit protivníka, zvítězit nad nebezpečným stejně kvalitním a zkušeným soupeřem, zranit ho a zabít. Moderní budó, které má sloužit rozvoji pohybových i mentální kvalit jedince je tedy posouváno více a více k agresivní účinnosti. Nicméně snahou ve starých školách je dovést techniku (i osobní kvality) k dokonalosti dodržováním formy a odkazu rjú. Obvykle to trvá déle. Já sám jsem měl během tohoto setkání možnost znovu zkusit svou techniku proti někomu, kdo jí sám dokonale ovládá a s radostí jsem se nechával opravit. Těší mě, že i další z nás měli podobnou možnost a doufám, že se jim všechny opravy vryjí hluboko do paměti i těla. Potkávám Pascala Kriegera několik let na různých seminářích a můžu s jistotou říci, že jeho chápání a výklad bojových umění, stejně jako lidský přístup, všeobecný rozhled a zkušenosti jsou tím, co je vhodné následovat. Děkuji mu za to, že mi otevírá tu možnost.
text: Patrik Orth (Zlín, jaro 2004) foto: Pavel Družba a Stanislav Doležal webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
