|
Podzim a džódó Úvodem Vloni v lednu, když jsem dokončil poslední katu čúdan waza, řekl můj učitel, že bych měl celý rok jezdit kam to jen jde, abych si čúdan procvičil. Maminku sice neposlouchám, ale svého učitele vždycky, stalo se a já v roce 2005 projel, co se dalo i nedalo. Průměrně každých 6 týdnů jsem cvičil na víkendovém a delším semináři s učiteli všech možných stupňů, kteří se mi věnovali, jak jen to šlo a jak jsem si zasloužil. Podzim 2005 byl obzvlášť nabitý, takže poznámky a postřehy právě z posledních akcí, kde jsem cvičil, přináším i všem těm čtenářům, kteří snesou má složitá souvětí a kostrbatý styl. Šintó Musó rjú džódó cvičení 1. – 3. října 2005, Drážďany, Německo učitelé: Vincent Zahnd, Matthias Wenderoth V Drážďanech zkouším být každých šest měsíců, protože to není daleko a protože tam každých šest měsíců probíhá trénink s Matthiasem, o kterém jsem už psal. Vedle něj (který sice není učitel, ale učí výborně) tu vede tréninky Jan Rose, který poslal poměrně narychlo informaci, že další cvičení bude vlastně prvním formálním seminářem, jenž povede Vincent Zahnd ze Švýcarska. Tentokrát se mi podařilo zmobilizovat dalších šest českých džódistů, kteří vyrazili na západ se mnou. Jelo se poměrně brzy a jako vždy bez mapy, takže jsme přijeli, když se ostatní "rozcvičovali". Tohle mně dost překvapilo, protože rozcvička v klasických školách obvykle neprobíhá. Tady, ale Vincent zařadil poměrně zajímavé cvičení bez džó, které mi vůbec nešlo, ale které mi připomnělo to, co se po mně chce na trénincích iaidó. Tedy, co mi opravuje každý, kdo mně vidí sekat mečem. Pohyb boků, nebo spíš pánve a břicha s uvolněnými rameny a pevným postojem. Přiznám se, že do tohoto cvičení na semináři s Vincentem jsem tuto informaci nijak výrazně nesledoval, myslel jsem si, že to dělám přesně tak, jak mám a jak mi říkají. Ale právě při téhle desetiminutovce mi došlo, že to zatím udělat nedokážu a od této desetiminutovky to sleduji poctivě poslední čtyři měsíce. A hlídám se. Vincent (povoláním fyzioterapeut) vždycky cvičí poměrně nízko, těžiště mívá dole a záda rovně. Zřetelně si hlídá opravy od Nišioky senseie a Pascala Kriegera. Na rozdíl od mnoha dalších učitelů v Evropě je Vincent "denně" v kontaktu s Pascalem seneiem, protože cvičí přímo v Shung Do Kwanu. Je také trochu mladší, než ostatní, takže opravy a změny přijímá lépe, než ti, kteří se nějaký pohyb učili dvacet let a ze dne na den by ho měli změnit. Stejně snadné (spíš snazší) je to pro mě, protože jsem začal cvičit mnohem později. V Drážďanech jsme trénovali (jako vždy) nejprve kihon (tandoku), potom učikomi geiko, katy a také trochu kendžucu (uke kaeši). Sešlo se tu asi 15 lidí, půl z Německa a půl od nás. Každý si nějaké znalosti přivezl a každý si nějaké odvezl. Jak jinak. Pro mě osobně byla nejvýraznější jednak ta zkušenost, kterou jsem udělal při ukázce kendžucu pro ostatní. Šlo o to, že hlava sice katy nezapomněla, ale ve chvíli, kdy je mělo tělo s jistotou zacvičit, zapomněla hlava informovat, která noha jde kam a co dělá meč. Nebo jinak. Celou sadu kendžucu jsem docvičil zjara, zopakoval si jí na letní škole, ale potom jsem jí neprocvičoval tak často, abych jí dostal do krve… a tak jsem (skoro) dostal na frak. Někteří sice tvrdili, že to zdálky vypadalo v pořádku, ale já a hlavně Vincent víme své. Druhá významná zkušenost se týkala jednoho poměrně zásadního pohybu, který se často opakuje v čúdan waza a používá v další sadě (ran ai waza). Je to vlastně drobná oprava, maličkost, těžko postřehnutelná, ale při cvičení se úplně mění myšlenka daného pohybu. Tahle oprava přišla během posledních deseti minut semináře, takříkajíc, za deset minut pět (neděle odpoledne) a já velebím Vincenta za to, že si všiml a já to na dalších seminářích už nedělal špatně. Nedokážu posoudit, kolik se toho v Drážďanech naučili ostatní, ať už přijeli s námi nebo ne. Možná toho bylo víc, možná méně. Nicméně všichni jsme dostali stejný prostor a odpovídající informace, takže opět záleží na nás, kolik z toho udržíme v hlavě a dokážeme oživit, až přijde vhodná doba. 17. podzimní seminář džódó 28. – 30. října 2005, Salvan, Švýcarsko učitelé: Pascal Krieger, Michel Colliard, Michel Ducret, Sylvain Creuzet, Yves Galley Do Švýcarska jezdím pravidelně, alespoň jednou ročně. Letos se zadařilo a já navštívil Ženevu třikrát, ačkoliv jsem to nijak zvlášť neplánoval. Po obvyklém lednovém kagamibiraki a srpnové letní škole, jsem v říjnu přijel zase. Byl to nápad, jenž jsem zrealizoval poměrně narychlo a dobře jsem udělal. Na 17. ročníku stage des vendanges se sešlo 40 studentů všech úrovní ze Švýcarska, Francie, Itálie, Rakouska, Holandska i Česka. Všichni se společně stravovali, spali i cvičili v tělocvičně a přilehlém prostoru (bunkr) malého městečka, nebo snad vesnice Salvan, nedaleko Martigny, asi 200 kilometrů od Ženevy. Zatímco u nás jsou na vesnicích obvykle zašlé a zatuchlé Sokolovny z třicátých až šedesátých let 20. století, kam se vejde pár ochotníků, schůze JZD nebo sokolské kozy a koně. Zde, podobně jako v Cartigny, kde bývá první cvičení v roce, najdete rozlehlou halu, prosklenou a vzdušnou s úplným příslušenstvím. Seminář v Salvanu (nebo v Montreux) probíhá vždy na podzim, v říjnu, a vedou ho společně Michel Colliard a Michel Ducret, přičemž první cvičení bývá tradičně v režii Pascala Kriegera. Tentokrát asistovali ještě dva učitelé, budoucí instruktoři IJF Šoden. Páteční trénink začal obvyklým kihon tandoku (základní techniky bez partnera) bez vysvětlování a oprav, potom jsem pokračovali několika novými formami učikomi geiko. Asi po hodině se k nám připojil Pascal sensei, který předtím procvičoval pokročilé techniky s učiteli z Itálie a Rakouska. Pascal Krieger nejprve vysvětlil rozdíly v provádění techniky kiri otoši (sražení) s džó v katách z čúdan waza. Ukázal dva různé způsoby pro dvě katy (midare dome a jokogiri dome), kde se toto srážení meče objevuje. Právě ten rozdíl jsme dalších několik minut studovali, stejně jako reakci a následující pohyby "protivníka" a jeho meče. Toto se týkalo jen těch, kteří už čúdan a vyšší wazy studují, a tak jsme později spolu s méně zkušenými účastníky zkoušeli hledat awase, harmonii, v jednotlivých pohybech a katách začátečnické omote waza. Sensei Krieger vysvětlil, že v omote je awase minimum a nelze nechat partnera s mečem, aby přerušil nebo změnil techniku. Je to zvláštní, ale vlastně to odpovídá tomu, jak se při střídání akcí v omote procvičuje správné načasování a vzdálenost. Nejzřetelnější je tento princip v monomi (7. kata, kterou na jaře 2004 učil Pascal Krieger v Praze). Na závěr pátečního tréninku ukázal Pascal sensei a Jean-Louis Martin sadu základních pohybů s bokutó ve dvojici, vycházející z happó giri, které cvičíme obvykle samostatně. Nejprve mi z tohoto cvičení šla hlava kolem, ale po nedělním zopakování a ustavičném zkoušení na zpáteční cestě jsem toto cvičení udržel v hlavě a propašoval do Čech. Kdybych měl během víkendu získat jenom tuhle dávku oprav a informací, nebyla účast zde a dvakrát dvacet hodin v autobuse zbytečná. Jenže během další dvou dní a asi patnácti hodin v dódžó s bokutó i džó v ruce přišla celá řada dalších informací a to i přestože jsem necvičil "žádný" nový pohyb. Nejen učitelé, ale i asistenti a partneři různých (tělesných) výšek a jiných proporcí mi umožnili nesčetněkrát zkusit a promyslet techniky, které cvičím, a které ještě nemohu mít zvládnuté. V průběhu těchto dnů jsem jako šidači, nebo učidači cvičil celou omote wazu i čúdan wazu, stejně jako kihon sótai. Poslední cvičení probíhalo pod vedením Sylvaina a Yvea, kteří věnovali výklad jednak technikám tokušu (speciální techniky) a potom také zmiňovanému happó giri ve dvojici. Jak už jsem napsal, cesta do Salvanu je otázkou dvaceti hodin a s různými zastávkami a čekáním jde vlastně o den pro cestu tam a den pro návrat. Díky pomoci organizátorů i přátel z Shung Do Kwanu nebylo těžké dopravit se z Ženevy a najít ubytování pro noc následující po semináři. Nepohodlí v autobuse jsou každopádně nutným zlem a nevlídnost většiny českých řidičů je bohužel obvyklým standardem a daní za možnost kvalitního cvičení i poskytnutého prostoru, který určitě není samozřejmý. Na druhou stranu je snazší vyspat se pár hodin v autobuse, ve vlaku nebo na zadním sedadle auta a přijet k hotovému, než takový seminář zorganizovat třeba tady. Myslím, že po každé stáži musí následovat upřímné poděkování nejen za cvičení učitelům, ale i organizátorům za pozvání a péči. Stejně tak je vhodné nabízet pomoc při přípravách i během semináře, každému, kdo si dal práci s jeho uspořádáním. Snad se to naučíme i u nás a přestaneme všechno považovat za samozřejmost. seminář džódó 5. – 6. listopadu 2005, Vídeň, Rakousko učitel: Alain Robert Ve Vídni jsem začal s džódó. Od vídeňské letní školy se datuje krátká historie cvičení v našem dódžó a v Čechách vůbec. Co o Vídni vím? Třeba, že vídeňská skupina je poměrně stará. V Rakousku se cvičí určitě přes dvacet let. Cvičení zde organizuje Brigitte Prasek, která mi poslala pozvánku na další seminář s Alainem Robertem. Alain je mimo jiné učitelem aikidó (Tamura sensei) a iaidó, věnuje se různým formám kendžucu a také čchi kungu. Stejně jako náš "patron" Fred Quant, cvičí Alain důkladně a přesně, ale vzhledem k rozdílným postavám působí jejich cvičení dost jinak. Když je ale postavíte "proti" sobě, vznikne z toho obvykle dokonalá ukázka Šintó Musó rjú. Techniky působí přirozeně a snadno, to asi vždycky, když sledujete džódó, ale tempo ve kterém pracují tito dva je obdivuhodné (vražedné?). Fred je mrštný a silný, ale popravdě on na to má postavu, zatímco silnější Alain, na první pohled vypadá, že se prostě nemůže pohnout rychleji, než jak většina lidí obvykle chodí. Tohle první zdání rozhodně klame. Zpátky k semináři. Odpustím si výklad neplánované dvouhodinnové okružní jízdy rakouskou metropolí a pokusím se popsat to, co se dělo v dódžó. Alain obvykle zahajuje svojí stáž důkladným (důkladným velmi zdůrazňuji) procvičením kihonu. Tři hodiny vysvětlování základních technik lidem, kteří je už znají několik let jsou úplně běžné, stejně jako "ponechání" začátečníků u toho, co dosud zvládli. I tak bývá problém vše stihnout. Pamatuji si, když jsem přijel do Vídně podruhé, nechal mně Alain cvičit kihon celý den, aniž by mi dal příležitost učit se něco nového. Tenkrát jsem to těžko chápal, ale dnes je mi to jasné, zvlášť potom, co mi došlo, že jsem tenkrát ještě neměl učitele. Jak už jsem napsal, Alain má bohaté budó zkušenosti a toto se odráží na způsobu, jakým učí. Takže často dává při vysvětlování technik džódó příklady z aikidó i jiných disciplín. Mimoto se Alain zabývá masážemi, rehabilitací, takže o fyziologii a pohybu ví zřejmě dost. Pro mě osobně je vždycky zajímavé srovnávat to, co učí Alain oproti tomu, co nás učí Fred, vzhledem k tomu, že mají oba stejný stupeň a podobné podmínky ke cvičení. Navíc je trochu pikantní to, že právě Alain byl první učitel, kterého jsem oslovil a pozval ho do Čech, aby tu vedl seminář. Tenkrát to nevyšlo, ale zajímalo by mně, kam by se posunulo české džódó, kdyby k nám jezdil právě on. Jednou je pozvu oba najednou. Zase odbočuji od programu stáže. Tedy po dopoledním kihon tandoku jsme se přesunuli do jiné části města, nedaleko stálého dódžó místního Ronin klubu, a věnovali se zde další tři hodiny katám. Po krátkém učikomi ("drill exercise"), které bylo opět trošku jiné, než známe my. Znovu se cvičilo s důrazem na přirozený pohyb celého těla, ale tentokrát bez kroků. Hodně zajímavé a hodně poučné… a hodně těžké. Když člověk ty kroky později přidá, na moment to snad i dělá dobře. Cvičení kat bylo, jak je běžné, rozdělováno na skupiny, ale s omote waza jsme začínali všichni společně. Nejvíc prostoru dostala (pokud vím) iči rei, třetí kata od konce omote. Všímám si i toho, jak džódisté v různých oblastech dokáží přizpůsobit techniku změnám, které probíhají pod vedením našich učitelů. Právě iči rei se učí dvěma různými způsoby, a toho "staršího" nebo spíš dříve naučeného se tady ve Vídni těžko zbavují. Tedy zdá se. Já sám se nedokážu zbavit chyb, které jsem se naučil dělat v této i jiných katách, ale to je asi normální a to je ten důvod, proč na semináře jezdím. Po rozdělení skupin jsem znovu procvičoval čúdan wazu a spolu s lidmi, pro které byla nová, jsem si zopakoval poslední katu seigan. Skvělé, že jsem na ní měl víc času a dvakrát skvělé, že jsem jí mohl cvičit přímo s Alainem. Alain byl trochu zklamaný, že odjíždíme hned po prvním dni. Říkal, že by nám dal trochu víc prostoru, ale tentokrát jsme odjet museli. Toho času je skutečně málo. 7. seminář Šintó Musó rjú džó 18. – 20. listopadu 2005, Praha, Česko učitel: Fred Quant Fred Quant k nám jezdí už čtyři roky. Motivuje nás a pomáhá nám s učením nových technik. Dělá nám to tady lehčí, ale není to jeho povinnost. Není to samozřejmost. Vlastně nestál na hranicích a nečekal na to, až ho sem kdosi pozve. Pamatuji si, jak přijel poprvé a já mu musel vysvětlit, proč bych chtěl, aby přijel znovu. Jak nechtěl obtěžovat a připravovat nás o peníze za jeho cestu a jak povídal, že měl strach, nebo spíš obavu z toho, co tu bude učit. Jsou to milé vzpomínky. Teď už se rozumí, tak nějak samo sebou, že bude v Česku učit vždy na podzim a na jaře a Fred tvrdí, že se mu tu líbí. On totiž Fred nezáří jako sluníčko, necení zuby pokaždé, když mu někdo podrží dveře nebo podá vodu k napití. Slušně poděkuje. Nikomu za to nic neslibuje, nikdo od toho nic neočekává. Podobné je to s cvičením. Fred dokáže vysvětlit pohyb, ukázat ho a taky říct, že je to dobře. Když není, vysvětlí, kde že je chyba. Fred má dobrého učitele a (znám je) má taky výborné žáky. Ti s ním cvičí pravidelně a věří mu. Je přirozené věřit tomu, kdo mně učí, a informace, které mi předává přijímat. Když mi něco nejde, těžko je to chyba toho, kdo mně učí nebo někoho, kdo cvičí na druhé straně dódžó, nebo země. Ani u Freda, ani u jiných učitelů džódó, které znám, se techniky nekupují. "Dám víc peněz, dostanu víc péče" tady nefunguje. Udělám víc práce, investuji víc úsilí a potom snad dokáži zacvičit lépe to, co se mi nabízí. Fred a jiní učitelé toto ví a podle toho jednají. Zkouším to stejně, jen ne tak dlouho a s takovou jistotou. Na druhou stranu fakt, že sem Fred stále jezdí a že on i mi můj učitel Pascal Krieger důvěřují svědčí o tom, že to dělám dobře, nebo alespoň tak dobře, aby mi oba nadále pomáhali. Semináře v Praze se zúčastnilo 25 lidí. Někteří poprvé, jiní znovu. Někteří, kteří se účastní pravidelně poslední roky, prostě nemohli a omluvili se. Jiní už odešli a další říkají, že taky odejdou. Zvláštní. Chci se něco naučit, ale jen, když budete učit podle mně. Napadá mně, že asi vím, jaká by byla odpověď na otázku: "Hej Frede Quante, ty mně sice neznáš, ale já chci cvičit, tak když budeš cvičit tak, aby se mi to líbilo, můžeš přijet a učit mně. Tak co, přijedeš?" No nic. Díky za ty, kteří zůstávají. Co jsme (tentokrát v Praze) cvičili? V pátek kendžucu, v sobotu a neděli džódó. Už jste to tu četli mnohokrát. Každý cvičil to, co cvičit má. Podmínky byly ideální, cvičení skvělé. Já se věnoval přípravám semináře a jeho organizování. Překvapuje mně, kolik lidí si myslí, že seminář prostě vznikne. Učitel přijde do dódžó a odejde z něj. Mezitím cosi učí. Žádná práce, žádná odpovědnost. Jen pro informaci: připravíte, domluvíte, přivezete, odvezete, zajistíte, zaplatíte, vytisknete, zašlete, několikrát připomenete… a za toto doplňte: učitele, dódžó, ubytování, stravování, účastníky, letenku, pozvánky, přihlášky. Jak chcete, co se kam hodí. A učitel? Zajistí, zaplatí letenku, nechá doma rodinu, nejde do práce, spí, kde se mu ukáže, jí, co se mu dá… připraví si program, předem, dle seznamu účastníků, který nemá, protože tito se neumí včas přihlásit. Už jsem se zmiňoval, že se u nás pomoc při organizování semináře moc nenosí, ale nedá mi to a napíšu to znovu a jinak. Když si to tak probírám v hlavě, takovou pomoc nabízí nejčastěji lidé, kteří už nějaký seminář zorganizovali. Jo, je to snazší, jet na výlet a aktivně odpočívat. Jaké myslíte, že je to jinde? (Laskavý čtenář si všiml, že část článku, kterou si právě přečetl není stejná, jako ty předcházející, ale tuto část nepsal host, ale organizátor semináře. A pohled organizátora bývá jiný, než pohled návštěvníka.) Pod čarou A kam letos? Tak za slabé čtyři hodinky vyrážím do Ženevy na letošní první cvičení Evropské federace džódó. A potom? Zbývá mnoho zemí a míst, kde jsem ještě nebyl (Maďarsko, Rusko, Brazílie, Japonsko) a kde se cvičí. No a taky tam, kde už jsem byl, bych se rád vrátil, aspoň na chvíli (Holandsko, Německo, Švýcarsko, Francie)… Tak uvidíme. Hezký nový rok všem. text:
Patrik Orth webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
