šintó musó rjú

Letní škola džódó - Vídeň 2001
(29. července - 4.srpna ´01)

Jako každý rok i letos jsem pečlivě vybíral, kam se v létě vydám do zahraničí. Loni to byla Praha, předloni Lučenec. Letos to mělo být něco většího. Neboť jsem líný, nechtěl jsem to přehánět, a tak jsem vybral Vídeň. Konec humoru, Vídeň za mě vybraly okolnosti. Rok co rok pořádá Evropská federace džódó Letní školu Šintó musó rjú s Pascalem Kriegrem a rok co rok je tato škola jinde. A já, neboť jsem byl lačný vyučování senseie Kriegera, jehož cvičení znám od dob památné ukázky na Folimance (1992 - aikidó prezentovali osobnosti jako Krumphanzl, Kodym, Kotasová, Malina, Švadlenka, Švadlenková, Novotný…), ho požádal o nějakou tu informaci o jeho stážích. Nasměroval mě a pozval. A já si psal podrobné poznámky, které teď předávám vám (prosím, pochopte, že jsem málo zcestovalý, chudý a lakomý a do ciziny jezdím s řízkem a slovníkem).

Cesta z Valašska probíhala klidně, český vlak byl špinavý, vlak zahraniční byl čistý. V Břeclavi, kde jsem přestupoval, mne pobavil Japonec, který se na informacích o odjezdech vlaků lámanou angličtinou dožadoval vrácení peněz z automatu na jídlo nebo vydání objednaného oplatku. Paní za okénkem se ho jadrnou moravštinou (slovácké nářečí) ptala, kam chce jet a on, pomalu přecházejíc do japonštiny trval na svém pamlsku či vrácení peněz. Poslal jsem ho do bufetu a vysvětlil mu, že si má kýženou pochutinu koupit radši u lidí, neboť ti jsou v naší zemi spolehlivější. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ho znovu potkal u okénka s odjezdy, neboť, jak mi zmateně vysvětlil, z bufetu ho poslali na informace…

Rakouský celník se, před mým vstupem do drahého a čistého vlaku, podezřívavě dožadoval důkazu, že jsem solventní, protože u nich je turista nucen vlastnit dostatečný a úřadem pečlivě vypočítaný obnos. Nevím, proč se ptal zrovna mě. Patrně ho zmátl můj oděv (zimní boty a svetr, neboť v Rakousku jsou přece Alpy), zavazadlo č. I (batoh plný paštik a instantních polévek, z něhož trčela šňůra varné konvice, protože v cizině je draho), zavazadlo č. II (igelitka s utrhanými uchy, plná darů pro autoritu) a konečně zavazadlo č. III (pytel s klacky, které budí podezření i u nás). Povýšeně jsem mu řekl, že mám na týden dva tisíce. Vychutnal si jeho překvapenou otázku: "Schillings?" přitakal a zamlčel, že šestnáct stovek utratím ihned po příjezdu za cvičení a nocleh

Ve vlaku jsem minul dalšího Japonce-turistu (poznáte je podle zmateného výrazu ve tváři a kvalitního sportovního oblečení) a sedl si naproti nafoukané Američance. Že je nafoukaná, jsem poznal hned, když neopětovala mé tradičně vilné pohledy, ale emancipovaně se začetla do brožury s anglickým názvem "Vlakem střední Evropou" a podle toho jsem poznal, že je Američanka. V tom mě utvrdil její pas (se zlatým orlem bělohlavým, americkým a chráněným), a tak jsem si jí přestal radši všímat… Takových v Rakousku bude.

Když jsem vystoupil z vlaku (a minul dalšího Japonce, tentokrát s blond přelivem a náušnicí), začal jsem hledat cestu. Nejdřív z nádraží, potom k "dráze" a jistě k místu cvičení. Mezitím jsem vyprázdnil kapsy, kde byla rozmačkaná rajčata z domova (zavzpomínal jsem na Koudelku) a v plánech města hledal rozdíly mezi Schnellbahnem, S bahnem, Bundesbahnem a Lockalbahnem… tomu říkám bahno velkoměsta, scheisse. Něco jsem našel, ale automat na lístky po mě chtěl 42 ATS, což je pro mě, protřelého černého pasažéra, příliš vysoká oběť na oltář dopravních podniků a vzdělání. Bohužel to jinak nešlo. Tedy tři stanice k přestupu do vlaku nižší třídy. Chyba. Zlákal mě vlak rychlý, kvalitní a hezký, navíc i podobnost názvů cílových stanic. Vlak vyjel stejným směrem, do stejné městské části, ale zastavil asi 6 km od místa, kde jsem měl vystoupit… Čekala na mě příjemná procházka "vídeňským venkovem", kolem krásných domků a vzdělaných lidí. Všichni (na rozdíl od Čech, Francie a prý i Japonska) mluvili anglicky, a tak jsem po devadesáti minutách dorazil před Bundessport und Freizeitzentrum Südstadt na Johann-Steinböck Strasse 5.

"To je správné místo," aniž bych se ptal, ujistil mě jeden sympaťák ze skupinky lidí, kteří evidentně cvičí bojová umění (poznáte je podle triček s japonskými znaky a názvy různých DÓÓÓ). Jsem poslední na seznamu přihlášených, zjistil jsem při zápisu u Brigitte Prasek, organizátorky této akce. Brigitte mi nabídla pokoj na první tři dny a společnou stravu. Odmítl jsem, neboť jsem byl už dříve ujištěn, že mohu spát v dódžó a že nejsem solventní. Ohledně stravy, kterou nemám objednanou "jsem připraven jíst ze svého…" vysvětloval jsem a ukazoval na zbylá (bývalá) rajčata. Ne, že by s tím byl problém, ale moc odvázaná z toho nebyla. Jo, jo, v Unii to nebudeme mít lehké. Pro týden, který bude následovat, se tedy ubytuji v odpočívárně vedle sauny na "spartakiádním" lehátku. Klidně nás mohlo přijet víc, neboť lehátek je tu ještě 6.

Dalších 24 hodin jsem mohl pozorovat cvrkot, odpočívat, hledat cedule, že nesmím to, nebo ono (nebyly tam) a popíjet plechovkový Gambrinus… Přijel jsem totiž v den, kdy cvičili pouze instruktoři (úroveň šoden a čúden), jejichž trénink není divákům přístupný. Myslel jsem si to, ale věřil jsem, že je zlomím. "Jejich cvičení by tě zmátlo," omlouvala se mi Brigitte. Pochopil jsem a nenaléhal.

V pondělí dopoledne jsem se představil sensei Kriegerovi a odpoledne jsem dostatečně aklimatizovaný nastoupil na hřiště (rugbyové) s džó v ruce, opět příjemně napjatý a nervózní z jiného přístupu a prostředí. První trénink byl spíše rozjezdový. Instruktoři byli dosud jinde, cvičili spolu, a my jsme dostali někoho ze starších (zkušenějších) žáků, který trénink vedl. Skupinka začátečníků (já, Primoz ze Slovinska, Urs a Marie ze Švýcar a vlastně i několik Italů… všichni aikidisté) jsme dostali Helgu (po Letní škole 1. dan), která nám měla ukázat první dvě techniky (řada kihon - honteuči a gjakuteuči). Po přestávce, jsme získali nové děvče (zdá se, že ve starých školách jsou ženy předurčeny na špinavou práci) a cvičili stále stejné dvě techniky. V pětatřiceti stupňovém vedru se i jo pronese, obzvlášť, když chodíte osmdesát metrů jedním směrem a osmdesát metrů zpátky. Po třech hodinách a třiceti minutách cvičení  mě docela bolela záda. Potom, že "zbraně cvičí jen lenoši" (P. Gouttard).

V úterý ráno jsem vstal v 5.30, abych v 5.50 nastoupil na stejné místo, dle svých zkušeností přesvědčen o tom, že budu stát v řadě mezi prvními… Přišel jsem asi šedesátý devátý a divil se. Od šesti měl podle plánu probíhat Kihon sótai, tedy cvičení základních technik ve dvojici (v řadě a na počítání). Pro nás (začátečníky) to znamenalo opakování prvních dvou technik a jedna nová (hikiotoši uči). A zase osmdesát metrů tam a zpátky. Začal jsem si všímat jedné skutečnosti: cvičíte-li korjú (tradiční školy), musíte akceptovat, že dokud děláte mnoho chyb, nepustí vás dál. Cvičili jsme ve dvojici (asi 10 minut) a já pochopil, proč to začátečníci nedělají… Cvičení skončilo v 7.40. V 9.15 trénink pokračoval, stále ještě odděleně bez hlavních instruktorů. Do dvanácti, zatímco se docela oteplilo (38°C?), jsme pokračovali (začátečníci) v nácviku prvních tří technik (80 m) a já po očku sledoval pokročilé, kteří dělali totéž, plus dalších 9 a ve dvojici a na počítání a v řadě.

Týž den, ve 14.30 v dódžó, mělo proběhnout oficiální zahájení školy včetně "Presentation of Groups + speech Pascal Krieger". Ačkoliv jsem si to uměl přeložit, nevěděl jsem, o co jde a to mi nedělalo dobře… Takže před půl třetí nastoupilo asi 80 lidí do malého dódžó (asi 100 m²) s tatami, kteří se začali řadit do pěti řad. Kolmo na ně stáli Pascal Krieger a další významní instruktoři (Laurent Subilia, Michel "Coco" Colliard, Michel Ducret a Sergio Dieci ze Švýcarska, Daniel Leclerc, Gilles Tache a Alain Robert z Francie, Fred Quant a Kees Bruggink z Nizozemí, všichni tak 3. - 4. dan). Společně jsme se uklonili kamize a Pascal sensei začal mluvit. Přivítal nás a vysvětlil, co je na kaligrafii, kterou připravil pro tuto školu, a která visí v čele místnosti. Vysvětlil, že jde o Kokoro wo tagajasu, tedy obdělávání duše, a že ideou tohoto týdne bude schopnost porozumět si i bez dokonalé znalosti angličtiny… Potom asi deset minut vysvětloval, co tím myslel, jenže mluvil anglicky, a tak jsem mu moc nerozuměl.

Potom začalo představení skupin. Sensei Krieger uvedl vzácné hosty z Malajsie (ta jména mi zněla jako Ng a Xiao, ale jistý si nejsem) a nechal je, aby se představili v čele místnosti. Začal jsem se klepat, ale říkal jsem si, že nejsem skupina, takže žádné představování nebude. Následovala skupina z Rakouska, Francie, Německa, Nizozemí, Kanady, Švédska, myslím, že z Lichtenštejnska (nebo Lucemburska ???), Itálie a když přišla na řadu skupina z Anglie (počet osob 1), došlo mi, že bych si měl připravit text. Pascal sensei vždy řekl něco o členech té, které skupiny, nějakou veselou historku nebo popsal okolnosti jejich příchodu. Předposlední byli uvedeni hosté z Česko-Slovinska (!). Předstoupili jsme s Primozem a já vysvětlil, že naše dvě země dělí půl Evropy a že se stala chyba, ale že to nevadí, neboť tímto se naše skupina zdvojnásobí… Všichni jsme se zasmáli a já se jal, pln hrdosti, představit svou českou "skupinu". Zavtipkoval jsem (a rozesmál dav), počkal, až se uvede kolega z jihovýchodu a vychutnal si senseiovo: "Welcome to the family." Po nás nastoupili už jen Švýcaři a venku začal první společný trénink.

Trénink probíhal ve skupinách (11), kdy každá z nich měla svého učitele. My vyfasovali toho nejvyššího (P.K.), neboť jak nám později vysvětlil, ZÁKLADY jsou ze všeho nejdůležitější a první pohyb bývá nejvýznamnější pro danou školu, a proto nás do nich uvede on, jakožto nejpokročilejší student. Na začátek nám Pascal sensei vysvětlil, jak vzniklo Šintó musó rjú, kdo byl Gonnosuke Musó a co chtěl vytvořením této zbraně (džó) dokázat. Vlastně mě překvapil, neboť v aikidó mě vždycky učili, že tyčí se bouchá a najednou jsem se dozvěděl, že džó jsou čtyři zbraně v jedné (bó pro bouchání, ken pro řezání, jari pro bodání a naginata pro pohyby harai, tedy "podmety", sekání ze strany). Vysvětlil důvody, proč se mu džó líbí (viz rozhovor), že mu už 33 let nabízí stále něco nového a že ho nemáme držet jako neandrtálci. K prvním třem technikám, které nám dokonale vysvětlil, přidal čtvrtou (6. kihon - maki otoši) a ukázal nám cvičení ve dvojici, které využívá tyto techniky. Myslím, že to byly velmi příjemně strávené čtyři hodiny.

Večer proběhla přednáška o Šintó musó rjú, její historii, vývoji, zbraních a technikách. Kdo se chtěl ptát, ptal se. Pascal sensei odpovídal a maloval na tabuli, dokud bylo světlo.

Ve středu ráno jsem na hřiště dorazil o deset minut dříve než v úterý, ale přede mnou tu stálo už přes padesát lidí… nemá to smysl. Trénink skončil v 7.55 a já se těšil na další. Na něm jsem se učil 4. a 5. kihon (kaeši cuki, gjakute cuki)… Odpoledne byla pauza (individuální trénink), protože se konal výlet do centra Vídně a já pěkně upálený (od slova úpal) a ucvičený, zalehl k individuálnímu odpočinku na lehátku. Večer jsem si, díky ochotě Pascala senseie, dovolil udělat pár fotek na tréninku instruktorů, ale nebylo moc světla, takže jsem byl pouze trochu zmatený. Později jsem si dovolil ho otravovat s diktafonem a připravil rozhovor, který pro tohle číslo přeložila Simona (moc a moc děkuji).

Mimochodem, večer mi došlo české pivo (rozdal jsem se) a musel jsem pít to jejich. Ne, že by to nebylo k pití, to bych je urazil, v Polsku to bylo horší. Jejich pivo chutná trochu jako to slovenské a když člověk nechce utrácet, v supermarketu ho pořídí za rozumných 6,90 ATS (nejlevnější), ale chcete-li si sednout k točenému, připravte si 36 ATS a vypijte ho rychle, než se vám rozleží v hlavě, za kolik tu hrůzu pijete.

Měl bych se zmínit o každodenních ukázkách, technik, které škola ŠMR obsahuje. Tedy před každým a po každém dopoledním a odpoledním cvičení představili instruktoři (šoden, čúden), včetně Pascala senseie, postupně všechny katy, které se v ŠMR učí. Jedině ve spojení s tréninkem základních technik máte šanci aspoň částečně pochopit, jak se to dá odcvičit. Jenže, dokud se nenaučíte všechny techniky (kihon), nikdo vás katy učit nebude. Nejde to.

Také nesmím zapomenout na legrácky, které během tréninků i ukázek Pascal sensei dělal. Například, když cvičil jednu ze sérií s džó a vysvětloval její název (kage = stín), přijal roli učidačiho (uke), sundal si své silné brýle a glosoval to slovy: "Kage je stín, proto bych neměl vidět." Když například popisoval kusarigamu, řekl, že během prvního roku praxe jste nebezpeční spíše sami sobě než protivníkovi. Bavil jsem se.

Ve čtvrtek před snídaní se cvičilo "jenom" 105 minut, ale co mi vadilo víc, byl fakt, že nás nechali cvičit to, co známe. Ne, že by toho bylo málo, ale čas letí a za chvíli mám jet domů. Od 9.00 do 12.00 (ani o chlup méně) jsme cvičili s Pascalem senseiem svých šest technik a další dvě, kontaktní (kuri cuke a kuri hanaši). Pascal sensei přiznal, že obvykle se základní kihon, všech dvanáct technik, učíte 3 měsíce, ale během tohoto intenzivního týdne bychom je měli zvládnout všechny. Alelujáááááááááááá…

Pascal sensei mě opravdu příjemně překvapil. Líbil se mi způsob jeho výkladu. Něco málo jsem si zapamatoval a to, co považuji za důležité pro vás, čtenáře-aikidisty, také napsal:

"Síla není nejdůležitější. Konec džó může vyvinout rychlost 240 km v hodině, ale musí to být schopen zacvičit kdokoliv, třeba žena… Důležitější je tedy technika a potom rychlost, ale síla, síla není důležitá."

"Dobrý postoj je pevný a neprostupný jako zeď."

"Vaše zbraň musí být štítem, za nějž se schováte."

"Přeneste myšlenku do srdce, boků, rukou a nakonec do vaší zbraně"

"Moje zbraň - džó - je skutečná, není to imitace. Bokken imituje skutečný meč, ale džó je skutečné."

"…ruka je zavřená, ale uvolněná" (!!!)

"Džó je o víc než dvacet centimetrů delší než meč, nezkracujte ho - nezbavujte se této výhody špatným držením a pozicí rukou."

"Držení zbraně, tyče i meče, má myšlenku. Nedržte jí jako neandrtálec větev. Jste člověk, homo sapiens, je tu mnoho tisíc let vývoje, musí tu být nějaká změna."

Před odpoledním tréninkem jsem viděl zřejmě původní sérii Šintó musó rjú (ze 17. století), sérii okuden. Je to poslední (sedmá) série kat s džó a její techniky jsou dost zvláštní. Představte si situaci. Dvě tyče leží mezi partnery, kteří na ně nedosáhnou. Ukloní se a jdou pomalu k zbraním. Předpokládá se, že k nim dojdou (jako vždycky předtím) zároveň, ale jeden z nich najednou zrychlí přitáhne si obě hole k sobě a rukou přetáhne po hlavě svého neozbrojeného protivníka, který se předklonil pro džó. Hezky pěkně.

Odpoledne jsme se naučili další dvě techniky (číslo 9 a 10, tedy taiatari a cuki hazuši uči). Moc jsem si toho nezapamatoval, protože bylo opravdu vedro. Co se týče ukázek, byly na řadě další zbraně školy (meče - krátký, dlouhý i oba, tandžó, džutte, kusarigama). Trénink  s "kosou na řetězu" měli i pokročilí a já si při opakování svého (kihon) nemohl pomoc a sledoval po očku, co se na druhém konci hřiště děje.

Po večerním tréninku instruktorů (měli ho každý den) jsem se zúčastnil (jako většina z nás) povídání o šódó (kaligrafie) s praktickými ukázkami a rozdáváním a zábavou a otázkami a vším, co bylo příjemné. Mnozí z vás se toho už mohli zúčastnit v Praze. Kolem půlnoci jsem šel spát a těšil se na poslední ranní trénink…

Pátek ráno. Probudil jsem se v 6.05, tedy pět minut po zahájení cvičení. Průser… 6.05 plus 12 minut pro hygienu, odvodnění, převlečení a cestu na hřiště. "No co, tak si jeden trénink odpustím," řekl jsem si a zalehl zpátky, "…i tak jsem dost aktivní." Po třiceti vteřinách se mi to nějak rozleželo v hlavě a já utíkal cvičit. Nastoupil jsem, když ostatní začínali 3. kihon, takže to nebylo tak strašné (80 metrů je 80 metrů). Horší bylo, že nevím, jak je to s pozdními příchody. Dělal jsem jakoby nic a ztratil se v davu (až nato, že jsem musel projít celé to hřiště, zatímco se ostatní připravovali na cestu zpátky proti mně, takže měli dost času nato, prohlédnout si toho vola, co neumí vstávat). Myslím, že to byl první pozdní příchod na této škole. Navíc den předtím někdo kropil hřiště, takže mám hakamu mokrou až ke kolenům. Pozitivní bylo to, že nám vrazili do hlavy další techniku (11, do barai uči).

Po snídani jsem s foťákem a očekáváním nastoupil na další zahájení cvičení. S očekáváním proto, že tématem ukázek byla kusarigama, což je něco jako švýcarský nůž (P.K.). Já mám radši slovo DIVOČINA. Popis zbraně (dle P.K.) - rukojeť z tvrdého dřeva dlouhá 36 centimetrů, záštita ruky (goken), k rukojeti v pravém úhlu připevněné dvojité ostří dlouhé asi 30 centimetrů, navíc řetěz z 350 článků, 3,6 metrů dlouhý a na jeho konci koule (fundó) 113 gramů těžká s výčnělky pro větší efektivitu… Cvičná verze je ze dřeva, provázku a látkového míčku, ale i tak je to bomba. Dá se s tím sekat, bodat, řezat, krýt, svazovat, házet, bouchat, blokovat, vychylovat a cvičit docela ucházející iriminage. Tahle zbraň byla výhodná v období válek, kdy každý, kdo měl meč, s ním uměl zacházet, protože její dosah byl díky řetězu velmi velký. Nedala se používat v bitvě, v lese či uzavřené místnosti, ale pro to nebyla vymyšlená. Byla to spíš přesvědčovací nebo pořádková zbraň. Ukázky byly skvělé… fakt bomba, tohle musím mít.

Na tréninku, který následoval, jsme ve skupinkách chvíli cvičili s bokkenem (já s Danielem Leclercem), ale hlavně jsme dokončili (s tímtéž Francouzem odmítajícím angličtinu) poslední techniku (tai hazuši uči), která se nacvičuje na dvě strany. Takže teď jenom nezapomenout a cvičit. Jak prosté.

Odpoledne byly naplánované zkoušky a na to jsem byl hodně zvědavý. Den předtím vyzval Pascal sensei jmenovitě ty, kterých se to týkalo. Vysvětlil, o co při zkouškách jde a jak je mají zkoušení chápat. Samotné zkoušky byly fascinující. Přišel jsem asi 40 minut po zahájení a zjistil, že je odcvičeno teprve 5. kjú. Potom pokračovali všichni cvičením kihon sótai (déle než 30 minut) a po krátké přestávce nastoupili zkoušení na 4. kjú. Jeden ze sedmi zkušebních komisařů rozestavil dvojice šikmo tak, aby na ně všichni komisaři viděli, potom začala cvičit první dvojice svojí katu. Jakmile ji dokončila, pokračovala druhá, ostatní čekali… Potom třetí, čtvrtá, pátá a šestá dvojice. Nikdo nikam nespěchal. Následovala druhá kata, každá dvojice zvlášť, každou katu jenom jednou. Potom se vystřídali role a celé to probíhalo znovu, pro zkoušeného v opačné roli (chápej jako uke, tedy učidači). Komise sledovala pozorně každý pohyb, každou chybu. Později Pascal sensei vysvětlil, že cíleně vytváří stresující prostředí, protože tak budou zřetelně vidět skutečné chyby i správné pohyby. To napětí se dalo krájet. Zkoušky trvaly několik hodin (!). Byla to slavnost, která se koná jen jednou do roka.

Večer (jako ostatně pokaždé) jsem se družil s Francouzi a Švýcary, popíjel "pivo" a začal se těšit domů. Ranní trénink byl "až" od sedmi a v programu stálo kihon tandoku, tedy společné cvičení základních technik… bez partnera. Bylo to silné. Osmdesát lidí cvičí v řadě společně (s kiai) základní techniky. Na povel se všichni zastaví, otočí a pokračují další technikou. Dvacet minut a byl konec. Tomu říkám zahájení dne. Sbalil jsem věci a těšil se na (své) závěrečné cvičení. Dopoledne Pascal sensei rozdával diplomy čerstvým držitelům danů a také třem "zasloužilým členům školy" udělil přijímací certifikáty oku-iri. Jednou z přijatých studentů byla Brigitte, která certifikát získala po 17 letech cvičení (!), další dva čekali ještě o tři roky (respektive 6 let) déle. Potom se sensei věnoval rozboru zkoušek a my venku procvičovali dvanáct (+1) technik, které jsme se tady naučili. Před polednem jsem musel na vlak, takže jsem se rychle rozloučil, přijal mnohá pozvání do různých džódó dódžó po celé Evropě a začal přemýšlet nad tím, co mi tenhle týden nabídl… Bylo toho hrozně moc a jak doufám, bylo toto první setkání s džódó úvodem, který bude mít mnohá pokračování.

Zpáteční cesta (i na vídeňské nádraží) probíhala bez problémů. Těšil jsem se na češtinu, Moráváky, televizi a pivo. Ignoroval jsem stánky s třicetišilinkovým "pivem", spolucestující jihokorejce (dle pasů) ve vlaku, upravené rakouské ajzboňáky, vzdělané celníky na rakouské straně ("Passpot please.") i ty naše ("Pasová kontrola.") a komunikoval jsem pouze s Čechomoravany. Ještě týž den jsem nechal vyvolat fotky a u plechovkové plzně se kochal vzpomínkami. Byl jsem rád, že jsem byl ve Vídni.

text: Patrik Orth
"Magazín Aikido" #7/2001
(vybráno z článku Multibudo)

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek