šintó musó rjú

Co je "Rjú"?

Styl byl středem samurajovy životní pouti - styl odívání, brnění, zbraní, v umění boje se zbraněmi a v chování na bojišti; v čemž se příliš nelišili od svých rytířských současníků ve Francii a Anglii. Ovšem co se týče kulturního přehledu, lišili se přímo dramaticky. Japonci byli velmi sečtělí lidé a literární kultura samurajů byla na vysoké úrovni. Nejvyšší šlechta Japonska, ti, kteří pobývali na dvoře bezmocného božského císaře, vůbec nevyhledávali vojenské úspěchy, ale usilovali o literární slávu. Jejich příklad udal tón ostatním samurajům, kteří běžně toužili býti známi jako šermíři i básníci... Největší bojovníci feudálního Japonska tudíž byli také muži mysli, ducha a kultivovaného rozumu.

John Keegan, A History of Warfare

Co je rjú?

Jednoduchá odpověď je v hrubém překladu - "styl" nebo "škola", ve smyslu určitého způsobu provádění něčeho.

Nečekáš ovšem, že se Furyu the Budo Journal spokojí s takovou odpovědí, že ne? Samozřejmě že ne. Tady je ta těžší, obsažnější odpověď. Určitě je "styl" nebo "škola" dobrá stručná definice slova rjú. Po dalším zkoumání vidíme, že -rjú přidané k systému bojových umění zahrnuje mnohem více, než jen "styl" nebo způsob provádění věcí.

Přenos od Zdroje

Možná když jste se poprvé přidali ke klubu bojových umění, hned jste si uvědomili, že ne všechna bojová umění jsou stejná. Lidé z taekwondo například nosí černě lemované tréninkové oděvy a kopou hodně vysoko - v porovnání s lidmi z okinawského karate, kteří nosí prostší bílé gi a spoléhají se více na krátké údery a nízké kopy. A pak tu máme lidi z kung-fu v širokých černých kalhotách a tričkách. Pak ještě něco, čemu se říká aikidó, kde lidi s černým pásem nosí velké široké sukňové nohavice a provádějí řadu bloků na zápěstí a hodů, ale je to jiné než u lidí z džudó, kteří dělají hromadu chvatů na podlaze,  a ti se zase liší od...

Teď máte zhruba představu. V moderních budó je celá řada rozdílů. A teď začneme tvrdit, že dokážeme ještě podrobněji rozdělit klasická japonská bojová umění?

Přesně tak; tak tomu u asijských bojových umění je. Existuje nepřeberné množství variací. Zdálo by se, že existuje jen málo možností, jak se dá používat tělo nebo zbraň ke sražení soupeře, pokud vezmeme do úvahu, že naše lidská stavba je téměř stejná, ale asijská bojová umění byla vyvinuta tak, aby poskytla výhodu i v drobných odlišnostech základní podstaty a konceptu.

Je to právě tahle drobná odlišnost v aplikaci forem, která dává pravý punc konkrétní rjú a rjúha, ale tím bychom trochu předbíhali. Zaprvé, termín -rjú v japonštině je převzat z čínských znaků s výslovností (v Japonštině) rjú (nebo nagare, jako alternativní čtení). Znamená "plynout, plynulý... systém nebo škola," podle mého znakového slovníku kandži. Pokud je v Japonsku -rjú připojeno ke slovu jako část školy bojových umění, pak označuje speciální systém nebo styl umění.

Takže máme Šito rjú karate, nebo Šito "systém" karate, Kašima Šintó rjú, nebo "školu" zaměřenou na chrám Šintó v Kašima, Sogecu rjú, nebo Sogecu systém aranžování květin, atd.

V mnoha tradičních japonských uměních, která vznikla v době zhruba označené za středověk, si byl zakladatel stylu vědom, co je to božské vnuknutí. Tito experti si již vyvinuli ohromný repertoár technických znalostí studiem bojových postupů a pomocí praktických zkušeností v boji a/ nebo z tréninku. Ale vyčerpáním a dosažením mezí svých technických znalostí zcela vědomě podstupovali šugjó, tvrdý trénink, který otestoval jejich mysl, tělo a ducha.

Většinou prováděno pod záštitou svaté půdy, například v šintoistické svatyni nebo buddhistickém chrámu, nebo v skrytu náboženského odloučení v divočině či na vrcholu hory, mělo šugjó za cíl prolomit vrstvu fyzického světa a odhalit tajemství duchovního vesmíru. Podobně jako při intenzivním tréninku zenu dosáhl cvičenec, podstupující šugjó v bojovém umění při každodenním krajním pocitu bdělosti, nového a osvíceného náhledu.

Po této době intenzivního tréninku na modlitbách, půstu a/ nebo odříkání se zakladateli zjevila vize, která by mu dala klíč k pravému ovládnutí jeho umění. Často to byla jen jednoduchá věta či velice prostá technika(-y), jejíž prozkoumání by dalo klíč k odemknutí všech dalších metod, které by zakladatel vyvinul. Jako takové bylo toto vnuknutí označeno za tenšin šóden, či poznání dané z Nebes, nebo musó, tj. poznání získáno z nebeského snu.

Poznání tak bylo v době předání od bohů první generaci přímo nebesky prosté. Pokud měl systém uchovat božskou inspiraci, pak musel plynout zpět až k osobě zakladatele. Tudíž termín -rjú, nebo nagare; je pak plynutí zpět ke zdroji stylu, kterým byla božská inspirace.

V tomto bodě existuje rozdíl v konceptualizaci, kterému my moderní lidé musíme porozumět. Mnoho moderních myslitelů má za to, že se posouváme vpřed, kupředu k nohem lepší, mnohem hezčí budoucnosti, ať už jsme existencialisté, nihilisté, nebo v depresi. Jako společnost nemusíme zrovna nezbytně věřit v přicházející den křesťanského svatého Posledního soudu, ale máme tendenci myslet si, že znalosti a historie jsou lineární. Pro mnoho asijských kultur nemusí být čas nezbytně lineární. Může to být opakující se cyklus nebo spirála, ve kterých staletí opakují určitá schémata stále dokola, podobně jako monzunové období každý rok přinese deště na rýžová pole Jihovýchodní Asie. Některé roky jsou deště bohaté na srážky, jiné roky skoupé, ale čas se zdá jako nepřetržitá spirála.

Ve spirálovém vzoru byl řekněme gordický uzel příčinnosti rozseknut Buddhou, který přerušil opakující se řetězec reinkarnace vlastním osvícením. Od té doby se ovšem buddhistická filosofie drží stanoviska, že jsme vstoupili do věku nazývaného mappo, neboli éry, ve které moudrost dávných věků bude upadat. Takže budoucnost tím pádem nebude nezbytně lepší než minulost. V mappo nemohou být současné inovace lepší než původní učení. Cokoli po Buddhovi je o něco méně, než Buddha.

Pro Japonce a v určitém smyslu i pro Číňany, zvláště v době občanských válek,  se jim svět jevil jako místo směřující k zániku.

Ještě se mnou souhlasíš? Dobře, potom tedy koncept úpadku a entropie dopad na to, co je to Rjú. Jak je vidět, pokud nemůžeš prohlásit, že máš čistý přenos od zdroje, přímý přenos (džikiden) metod a konceptů zakladatele, který dosáhl božského vedení, tvé bojové umění je degenerativní. Pak je případná inovace z důvodu "modernizace" nebo vylepšení rjú považována za degradaci. To je důvod, proč se rjú snaží udržet své charakteristické znaky, definované zakladatelem.

Tím ovšem netvrdíme, že se klasická bojová umění nemění, jako muzeální kousek. Pokud se přidržíme analogie jarních dešťů, pokud voda leží nehybně, řeka se mění v močál a bažinu. Řeka musí "plynout v čase." Každý velmistr, který pravděpodobně obdrží přímý přenos, má výsadní právo předefinovat učení rjú, pokud se stále drží základní filosofické a technické linie.

Takže: Šimizu Takadži, jeden z nejlepších představitelů Šintó Musó rjú džó ve 20. století, byl schopen vyvinout kihon (základní) techniky, které pomohly lépe vyučovat současné studenty v umění boje s holí, inspirovaném vizí Musóa Gonnosukeho, kterou obdržel při meditaci na vrcholku hory Homan. Šimizu systemizoval různé pohyby běžně se vyskytující v různých kata a vyvinul sérii základních technik jako učební pomůcku; nezměnil samotné pohyby v kata.

Nebo jiný příklad, má vlastní škola má v sobě zahrnut koncept kufú-den. Zatímco Biču-den Takeuči-rjú má systém kata, který se odvozuje pár století do minulosti, objevil jsem další techniky, čistě přidané dalšími instruktory. Původní kata jsou relativně beze změn, ale z důvodů kombinací s jinými rjú a zjištěním v průběhu pravidelného tréninku, jednotliví mistři a pokročilí studenti sestavili kvůli lepšímu tréninku studentů různé kihon techniky. Toto vrstvení technik je podle mého názoru dobrým stimulem k udržení života rjú a jeho prospívání, pokud je prováděno jasně a z dobrých důvodů.

Jiné klasické školy mají odlišné klasifikace takových doplňků; jeden termín je gaiden ("venkovní" učení, např. techniky vyvinuté mimo vlastní vizi zakladatele).

Pak můžete vidět, jak se typické klasické -rjú liší od moderní -dó formy. V případě džúdó a kendó byla formání kata vytvořena komisí lidí, jejichž snaha leží v souznění s moderními trendy, kde jsou věci vylepšovány v čase a pomocí lidského důvtipu. I  moderní karatedó, při zachování odlišností rjú, se pokusilo vyvinout základní standardizaci forem heian (pinan).

Protože taková kata byla sestavena (předpokládejme) vědeckým způsobem, jsou stále otevřené hrátkám a předefinování. Jeden dobrý příklad jsou iai seiteigata formy, vyvinuté jako standard pro iaidó někdy v roce 1970. Od doby, kdy byly prvně vyučovány, prošly seiteigata řadou změn, všechny kvůli "vylepšení."

Rychlé inovace kat by v klasickém rjú nebyly možné, pokud by si někdo nezahrával s božskou inspirací, a případné změny by se pak neodvíjely jen z technických důvodů, ale skrze jiné božské vnuknutí, nebo minimálně nějaké hluboké duševní zpytování. Duchovní návštěvy byly samozřejmě velice vzácné a zřídkavé, rozhodně zřídkavější než populárnější kontakty s mimozamšťany.

Rjúha je ondnož části; například to může být variace rjú ustanovená jedním z jeho samostatných žáků. Žák se neoddělil scela od učení rjú, ale vyvinul jeho variaci, která je zřetelně odlišná od původní linie, stále si ovšem zachovává základní charakteristiky Rjú. Taková rjúha se poté stane odlišnou linií od původní, stále poplatná, chcete-li, hlavnímu proudu. Potom je Toda-ha Buko-rjú naginatadžucu variací Toda z Buko-rjú ¹; a podobně je Ono-ha Ittó-rjú kendžucu variací Ono z Ittó-rjú.

 Rjú a dó

Vzhledem k obrovským rozdílům mezi relativně současnými systémy si karatedó udrželo vlastní systém Rjú. Takže i když bude mít například škola Šito-rjú kata kusanku, bude se tato kata lišit od kata stejného názvu v Šotokanu, která se zase bude lišit od provedení stylu Macubajaši Šorin-rjú.

Džúdó, jako jedna z forem dó ("moderní" typ bojového umění utužující mysl, tělo a podporující duchovní vývoj pomocí sebeobranných nebo bojových metod), je prostě džúdó, tečka. Můžete najít styl Kodokan džúdó, japonský vysokoškolský styl, olympijský  styl, ale protože je to tak všeobsažné, neexistují v džúdó žádná rjú. Džúdó je tak tvárné technicky a má tak poctivý vědecký základ v aplikaci úchopových metod, že se stále rozrůstá a inovuje do nové technické šíře. V zásadě je dost těžké skutečně vylepšit a vytvořit něco zcela "nového" pod sluncem. Řada z nás, cvičících bojová umění, prostě nemá v této době a věku schopnost takové úžasné originality.

Stejně tak v kendó. Kendó je mnohem staší než džúdó co se "moderní", komisí vytvořené dó formy týče, bylo vzkříšeno současnými moderními lidmi, aby naplnilo sportovní a filozofické cíle. Zatímco v kendžucu můžete nalézt rjú, v kendó je prostě pouze kendó a variace určitých učitelů.

Aikidó původně vzniklo jako spojení technik, které se Morihei Uešiba naučil v různých rjú, ale moderní forma dó se od té doby rozštěpila a rozdělila a můžeme s klidem říci, že je rozčleněna na samostatné odlišné skupiny, případně rjú. Pořád ale lze nalézt podobné prvky, které pojí např. cvičence Tomiki stylu s cvičenci stylu Jošinkan a ty k Aikikai stylu; což jsou všechno různé odnože Daitó-rjú.

Iaidó je zajímavé umění; Zen Nihon Seitei Gata jsou standardizovanou formou, které se většina cvičenců iaidó drží, ale pouze jako vrchol ledovce nad různými existujícími iai rjú.

 Rjú Du Jour

Soudě podle módních výstřelků v hlavním proudu bojových umění USA, vcelku rádi mixujeme a srovnáváme techniky s pocitem, že pokud spatláme všechno ze všech systémů dohromady, dostaneme něco lepšího než jen součet jednotlivých částí... Ortodoxním lidem pak často nabízíme něco jako směsku nelogické fušeřiny.

Ve sportu je inovace dobrá. Olympijské džúdó je například vždy nakloněno vlivům ostatních forem úchopů, které nejsou zahrnuty do řádu pravidel a omezení soutěží typu randori. Karatedó profitovalo (někdo však může namítat, že spíše trpělo) z výměny metod na otevřených turnajích mezi zjevně odlišnými závodníky; korejští bojovníci se mohli přiučit techniky rukou od Okinawanů, vyznavači japonského stylu se mohli přiučit kopovým technikám od Korejců atd.

Tam, kde je to vhodné, je takové křížení dobré pro růst moderní dó formy. Na druhé straně bude vždycky katastrofa, když se nováček pouze s povrchními znalostmi technik pokusí splácat a porovnat rozdílné přístupy a vytořit vlastní "inovativní" rovnou "klasický" styl, který většinou skončí na obalu nějakého časopisu o bojových uměních a poté vyšumí do ztracena, jakmile čtenářskou veřejnost zaujme další splácanina.

Pokud dojde na inovaci v rámci rjú, které je korjú nebo klasickým starým bojovým systémem, je to vždy složitý a komplexní proces. Vzpomeňte si, že rjú je přenos od zdroje. Pokud inovujete příliš, odříznete spojení rjú od jeho duchovních (božských) základů. Může se vám také povést taková změna stylu, že nepůjde poznat, jakého stylu bylo součástí.

Pokud to dospěje tak daleko, pak oceníte přístup hvězdy filmů bojových umění Bruce Leeho, který byl natolik čestný, že při té řadě významných změn, které provedl ve Wing Čun, toto umění pak nazval scela odlišně: Jeet Kune Do. Neschovával se za pokusy nazvat svůj odlišný systém Wing Čun, i když se zdálo, že nadále bylo jeho nové umění značnou měrou ovlivňováno tímto starým. Alespoň byl čestný a nehrál si na něco, čím nebyl. Taková bohužel není celá řada současných "inovátorů", kteří očerňují klasické styly a pořád nosí všechny ty tretky asijských bojových umění, včetně černých pásů, kompletního gi a (obzvláště) přehršle orientálně znějících titulů. (Někteří mi poslali kopii dopisu, který obdrželi od také takového "mistra", který pod svůj text přidal i razítko s oficiálně vypadající značkou. Jediný problém byl ale ten, že čínský znak na razítku, o kterém předpokládám, že jej považoval za značku "velký mistr" nebo tak něco, se ve skutečnosti čte jako "potvrzení vývozce." A teď si to přeberte.)

Inovace je ve sporu důležitá k udržení sportovního úsilí. Klaciské bojové rjú ale není jen o sportu, je to tradice umění, a zachování své integrity bere jako udržení blízkého spojení se svým původem. To máte jako s rákosovým nábytkem – zkušený řemeslník dokáža pomocí moderních nástrojů a vybavení udělat něco podobného, ale podle mého názoru už to nebude rákosový nábytek, když to bude z plastu a drátů, v neonových barvách a z levné potahoviny. Klasické rjú není klasickým rjú, když ho inovace změní k nepoznání.

Lidé s praktičtějším pohledem na věc nohou bručet, že zachovávat klasické formy je v dnešních dnech a době bez valného smyslu. Argumentují tím, že učit se úchopové techniky v kompletním brnění doplněném o celou sadu lehkých zbraní klasického bojovníka v dnešní době a v těchto dnech nedává smysl, a že jejich způsob je lepší. Obvykle to znamená, že učí "na ulici použitelný" mix nenavazujících technik, možná s přídavkem moderních doplňků jako řetězu od kola, bojových nožů atd.

Podle mého elitářského názoru je to nejen nechutné, ale takové "nedomyšlenky" logicky útočí na samotný důvod, proč rjú přežilo tak dlouho. Protože jeho teoretické základy a podstata byly odvozeny z "praktických" současných situací, nikdy nepůjde do starého železa. Klasické rjú je nadčasové, ne současné.

Během několika desetiletí katy z barových rvaček moderních inovátorů možná nebudou dávat smysl, protože nálevny se možná změní na virtuální internetové bary. Názor Velkého senseie s potvrzením vývozce o "relevantnosti" znamená, že musí měnit umění při každé změně doby, čímž padne do pasti věčného udržování kroku s posledním trendem vývoje módy v bojových uměních.

Rjú se ale sotva změní, protože se přenáší ne ze současnosti, ale z minulosti skrze současnost do budoucnosti, bez ohledu na to, co budoucnost přinese.

V době, kdy je pomíjející sláva měřena na minuty, ne-li na vteřiny, je toto jediná uklidňující jistota.

Řeka teče dál, ale něco zůstane z minulosti, vedouce nás současností až do budoucnosti, jen když do ní vkročíme pro doušek čisté vody.

 Poznámky pod čarou

 ¹ Poznámka vydavatele (koryu.com): může se zdát, že tohle byl ten případ, ale ve skutečnosti my jsme Buko-ha z Toda-rjú. Na začátku 19. století 12. velmistr stylu, Suneja Rjósuke, změnil název na Toda Buko-rjú nebo Toda-ha Buko-rjú (používaly se oba). Nikdo si není jistý proč a nač, ale tohle je klasika u žertéřů, se kterými se setkáte, když se zabýváte určitým korjú.

Tento článek se poprvé ojevil v Furyu #8 (2:4) 1997. Více informací o tomto časopise najdete na Furyu The Budo Journal.

Český překlad je z verze na http://koryu.com, proto zde byla zanechána i poznámka o Toda-ha Bukó rjú.

text: Wayne Muromoto (©1997)
překlad: Michal Kolísek

Článek je použit s laskavým svolením jeho autora. Další použití a šíření tohoto překladu nebo originální verze v jakékoliv formě je možné pouze s písemným svolením autora.

Wayne Muromoto se několik let vážně věnoval různým bojovým uměním jako Kodokan džúdó, Šitó rjú karatedó, aikidó, iai a naginatadó, předtím, než v roce 1984 odjel do Kjóta v Japonsku, aby studoval čajový obřad školy Urasenke. Právě tam po večerech trénoval Takeuči rjú pod vedením Jotaro Ona z Čofukan dódžó a Musó Džikiden Eišin rjú pod vedením Mosao Ómori v Butokudenu. Po návratu na Havaj byl povzbuzen k založení pobočky obou škol iai i Takeuči rjú. Potom, co se vrátil několikrát do Japonska a získal vyšší kvalifikaci otevřel v roce 1990 malý klub. V současnosti je držitelem učitelského stupně daigeiko v Takeuči rjú a sandan v seitei iai. Wayne je bakalářem v oborech Japonština a  literatura na Cornellově univerzitě. Vystudoval výtvarné umění na havajské univerzitě. Byl novinářem, středoškolským učitelem, vydavatelem Furyu the Budo Journal Současně je instruktorem grafického designu na vyšší střední škole. Vedle toho studuje čajový obřad a příležitostně tai či čuan.

odkaz: Seifukan dódžó Wayne Muromota

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek