|
20.
stáž "des vendanges"
Letošní seminář džódó organizovaný klubem sídlícím v Montreux měl být výjimečný. Šlo o dvacátý ročník, takže se dalo očekávat, že si organizátoři dají záležet. Sám jsem měl (celý rok) tušení, že by se mohl na celé stáži zdržet Pascal Krieger, který tu obvykle učí jen v pátek, a tak jsem začal připravovat hromadnou výpravu českých džódistů. A opravdu se tak stalo... navíc oproti jeho avizované jednodenní účasti tu byl nakonec po celou sobotu i neděli. Blaho ;-) z toho plynoucí násobil fakt, že byl počet účastníků semináře omezený na 40. Na stáž se po úvodních "těžkostech" a organizačním šumu vydali 3 čeští a jeden slovenský džódista, přičemž potkávací bod (meeting point) byl v Praze poblíž Pavláku. Odtud jsme vyrazili po šesté hodině ranní tak, abychom stihli trénink plánovaný ve 20.00. O tisíc kilometrů dál jsme ocitli asi tři hodiny před cvičením, takže zbylo dost času na focení okolí...
Když jsme se dostatečně prošli a pokochali, nadělali pár fotek a vtípků, nastal čas se ubytovat (tj. rozházet věci po postelích), přivítat se s příchozími džódisty odevšad, přesunout se do dódžó a převléci do keikogi... Abych nezapomněl dódžó. Myslím, že většina praktikujících smrtelníků by si takové dódžó přála. Tedy alespoň na první pohled. Při podrobnějším zkoumání člověku dojde, že se tam poměrně dost plýtvalo místem (rozuměj na cvičení toho místa moc není) a smrková podlaha asi džódistům dlouho nevydrží, ale ten první dojem člověka opravdu ohromí. Posuďte sami
info První trénink, který vedl Michel Colliard, jsme se věnovali nejdřív učikomi geiko a jeho variantám. Michel vše směřoval k užití takových pohybů uvnitř konkrétních kat (sakan, iči riki a midare dome) a vyzýval nás k tomu, abychom hledali rozdíl mezi prováděním v omote a čúdan waza, kde jsou tyto techniky zastoupeny. V druhé části tréninku jsme pracovali ve skupinách podle pokročilosti. Já si celou dobu piloval první dvě katy samidare waza s nimiž mě seznámil Fred ve Španělsku. Právě při nich jsem si všiml zvyšujícího se počtu děr a vrypů v podlaze a přehodnotil záměr v budoucnu pořizovat smrk na podlahu našeho zlínského dódžó. Po cvičení, které skončilo kolem čtvrt na dvanáct, jsme se přesunuli na večeři do (patrně bývalých) lázní, kde jsme celý víkend spali a jedli. Osobně jsem vydržel ještě asi hodinku vzhůru při povídání se Švýcary a Španěli. Vydržel jsem do fáze debat o tradičních stupních v tradičních školách a také autorizaci informací zveřejňovaných na webech, nicméně pražská sekce (jak si chtějí říkat) se při tom povídání držela dál až do fáze ochutnávání místních likérů a pálenek. Ráno jsem se těšil na vydatnou snídani, nicméně došlo na velmi obvyklý a nepřesvědčivý chleba s máslem a marmeládou, takže kvalitu musela nahradit kvantita... I ostatní CZ/SK účastníci vypadali trochu zklamaně, ale o to víc jsme se mohli těšit na cvičení. Najedení do polosyta jsme se přesunuli k dódžó. Brzy dorazil Pascal Krieger a jeho ženevští žáci, kteří tu nebyli v pátek. Pascal sensei se se všemi postupně pozdravil, poptal "jak to jde" a šlo se na věc... Mottem semináře bylo "kokoro wo tagajasu" tedy něco jako obdělávání ducha anebo také srdce. Pascal sensei připomněl, že tagajasu pochází z farmaření (aby ze země vzešla úroda, je třeba ji pravidelně obdělávat)... Sensei po formálním zahájení semináře spolu s múdanša (bez danů) vystoupal do dódžó v prvním patře, kde se věnovali kihonu, učikomi a také katám z omote waza. My, júdanša (s dany), zůstali dole a cvičili další formy a obměny učikomi s Michelem Ducretem a Yvesem Galley. Tentokrát jsme probírali hiki otoši, maki otoši a jejich spojení, přičemž jsme směřovali nějdřív k midare dome z čúdan a potom k ran-ai. V ran-ai, tedy v jejím závěru, jsme postupně obměňovali vzdálenost a logiku jednotlivých pohybů. Dole jsme si užívali prostor, zatímco nahoře měli senseie a systém "postupného" procvičování. Spokojenost musela být na všech stranách. Odpoledne jsme se přesunuli ven a věnovali se skoro dvě hodiny cvičení s bokkenem. Úplní začátečníci cvičili "ken kihon", tj. základní seky šómen, kesa giri, apod., zatímco ostatní procvičili postupně všech 12 kat Šintó rjú kendžucu. Byl jsem docela rád, že zbyl čas i na kodači katy, které jsou pro mě v Čechách málo dostupné, vzhledem k tomu, že je nemám s kým cvičit. Zbyl čas i na dotazy, takže byla příležitost znovu si vše ujasnit. Právě když jsem si říkal, že mi začíná být zima (konec října, všude kolem hory, keikogi a zapomenuté tabi, takže na boso), udělali jsme si čajovou přestávku a rozdělili se na nové dvě skupiny. Tentokrát podle dosažených technik, takže kage waza a okuden pěkně do tepla, ostatní "na mráz". V dódžó nás bylo asi deset, přičemž polovina procvičovala kage a druhá okuden. Sám jsem po pár desítkách minut vytvořil novou skupinu samidare waza a učil se nové techniky. Pascal sensei byl zbytek odpoledního cvičení s námi v dódžó. Sobotní večer na této stáži bývá obvykle ve znamení dvou mimocvičebních aktivit. Jednak (poměrně skromné) ochutnávky místních vín, letos rozšířené o projekci fotek z Guadarramy a odjinud, a hlavně oblíbeného raclette. Sýr byl výborný. V neděli jsem organizačně zklamal. Úplně jsem zapomněl, že se mění čas, a tak jsem ostatní členy naší výpravy vzbudil o hodinu dřív, než bylo třeba. Ti méně zmužilí to nesli velmi těžko, takže jsem si až do konce stáže hlídal záda ;-) Cvičení jsme zahájili všichni společně už poměrně obvyklým kihon tandoku na místě. Potom jsme se rozdělili tak, aby mudanša cvičili aspoň hodinu s júdanša, tj. aby nedany trénovaly omote waza s dany. Po ukázce gohon no midare (Lorenzo Trainelli a Yves Galley) jsme pracovali zbytek času v třech skupinách 1) omote/ čúdan 2) kage/samidare a 3) gohon no midare, přičemž učitelé procházeli kolem a věnovali se všem, kdo potřeboval. Nakonec jsme se zase všichni sešli kvůli dotazům. Řeč přišla na kazari (tradiční pozdrav), jeho provádění a význam. Pascal sensei ho popsal v souvislosti s okuden waza a opravil chyby. Když už už na to došlo, šli jsme ještě chvíli právě to kazari cvičit. Myslím, že někde tady si těch "děr" a "vrypů" v podlaze všiml i sensei... Po chvíli zkoumání řekl, že v Rembukanu takových děr po džódistech bylo "milion". No nechtěl bych být u toho, až tyhle díry začnou počítat karatisti ze SwissDojo. Po obědě jsme cvičili zase venku nejdřív s bokkenem, tentokrát happó giri, a potom s džó. Každý opakoval poslední naučenou techniku, zatímco nejpokročilejší cvičili samostatně vždy jednu katu s kusarigamou nebo džutte. Pascal sensei pracoval se svými žáky, které nevídá tak často. Před uzavřením semináře proběhly zkoušky (jeden student z místní Musókai na 1. kjú), které zhodnotil každý z učitelů nějakou poznámkou. Pascal Krieger svou připomínku podpořil ukázkou ran-ai tak, jak by chtěl, abychom jí cvičili. Byla radost na to koukat.
Seminář v Saillonu skončil v neděli po šesnácté hodině. Vše dopadlo nad očekávání, organizátoři, přestávkový čaj (specialita této stáže), raclette, neúnavný Pascal sensei a vše ostatní bylo bez chyb... Rozloučili jsme se, někteří nakoupili čokoládu a alou domů. Naše výprava dorazila do Prahy kolem čtvrté hodiny ranní následujícího dne. "Terminátor" Aleš, který celou cestu řídil a neřekl ani slovo, zaslouží pochvalu a poděkování, že to s námi nikde neotočil na střechu. My, zbytek posádky a šípkové Růženky jsme ostudy :-) P.S. Fotky ze cvičení nemám, kdo by chtěl nějaké vidět, musí pravidelně sledovat www.musokai.ch nebo www.fej.ch
text a foto: Patrik
Orth webmaster Tenšin dódžó 2008 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
