šintó musó rjú

Sensei - otázky a odpovědi

Tento článek obsahuje myšlenky senseie Nišioky, které se týkají Šintó musó rjú džódó. V článku jsou obsaženy části starších rozhovorů a také nové otázky a odpovědi, týkající se džódó a jeho principů.

Katy jsou připravenými pohyby, takže jak učidači, tak i šidači, znají posloupnost prováděných technik. Kata ale přesto nejsou tancem. Co patří mezi základní prvky, které dělají katy něčím  tak odlišným?

Kata (sestava) je vchod. Základní otázkou je to, jak si dokážeme každý sám uvědomit rozdíl mezi katou (sestavou) a katou (duchovním přístupem). Je to to samé, jako rozeznávat rozdíl mezi džucu a miči/dó. Myslím si, že na začátku cvičení není důležité, jestli jedinec nemůže rozpoznat rozdíl. Nicméně tento člověk začne nejasně rozpoznávat rozdíl mezi gjó (studiem/cvičením) a gjó (duchovním vývojem). Poté zjistíte, že je potřeba vybrat si ta správná slova.

To je rozdíl mezi viditelnými (konkrétními, fyzickými) slovy kata/džucu/gjó a slovy v pozadí významu (abstraktními, duchovními) kata/miči/gjó.

Když se jednou naučíte poznávat rozdíl mezi "nevyslovitelnými" myšlenkami prostřednictvím snadno "rozpoznatelných" technik, porozumíte věčné pravdě v různých stavech. Věčná pravda může být nalezena v základech. Nicméně je nemožné porozumět těmto myšlenkám přímo. Proto mají katy/formy určitá pravidla a určitý postup, díky kterým vypadají připravené… jako tanec…

Myslím, že při cvičení kat/forem je účelem pospojovaných částí naučit správnou katu (duchovní postoj). Abych to trochu vysvětlil, to, co nalezneme v katách/formách, nám vštěpuje ducha, díky němuž se dokážeme kdykoli bránit. Takového poznání jsem dosáhl já, díky Takadžimu Šimizu Kacujasuovi senseiovi.

Budžucu je právě takové a tanec/choreografie jde naprosto mimo.

Jak se liší trénink v korjú od ostatních, rozšířenějších bojových umění, jako je karatedó, aikidó nebo džúdó?

Myslím, že na tuto otázku mohu zodpovědět následovně:

Ve vaší otázce jste zmínili "korjú", ale já bych rád nahradil "korjú" uměním, kterým se zabývám; tím myslím styl Šintó Musó rjú džódó Šimizu senseie, tedy Seirjúkai džódó. Rád bych také nahradil "obecně známá" bojová umění dnešní populárnější formou džódó, a to je ZNKR seiteigata džódó. (Nicméně žádný z těchto typů džódó není stejně populární jako ostatní umění, např. aikidó, avšak ZNKR džódó cvičí více lidí než Seirjúkai džódó.)

("Ko" v japonském slově kobudó znamená "starý" nebo "před mnoha lety"“, což je v protikladu se slovem "šin", což znamená "nový" nebo "současný". Když řekneme jen "starý" nebo "nový", může to znít jako přirozený důsledek. Nicméně, když se nad tím zamyslíme, určitě si uvědomíme význam slov tradice a/nebo dědictví.)

Proto si myslím, že je vaše otázka o "korjú" a " obecně známých uměních" podobná otázce: Jak se liší trénink Šimizu senseie a jeho Seirjúkai formy Šintó Musó rjú džódó od Zen Nihon Renmei seiteigata džódó?

Takže  věc, která je v korjú jednoznačně odlišná, je to, že hlavním cílem tréninku je naučit se učitelovu formu (katy) a ducha (seišin). Není to jen jednoduše trénink za účelem posílení těla. Kdybych to následně přirovnal k toku řeky, tak korjú má své předky, stejně jako řeka má svůj pramen. V korjú jsou tyto prameny nazývány "rjú so". Můžete si všimnout přítomnosti "rjú" ve slově korjú. Organizace je dobrý způsob, jak zpopularizovat a rozšířit umění, ale je zde také nebezpečí zbloudění od základních prvků. Když se člověk snaží příliš silně o různorodost, mohou být zapomenuty základy.

Bez jasné existence dobrého učitele a bez důsledné pozornosti, kterou věnujeme tréninku, může trénink v abstraktním systému danů nebo systému titulů poškodit kvalitu vašich základů. Dle mého názoru, abychom se dobře učili musíme udržovat postoj "pronásledování" dobrých základů. Každý chce být přirozeně silnější a obratnější, což je důležité. Musíme ale také pilně trénovat katy. V katách jsou obsaženy prvky, které přešly z budžucu, a které sebou nesou skutečné riziko života a smrti. Je velice obtížné rozhodnout, co se musíme z katy naučit.

Kata tedy prostě neučí jak porazit protivníka, jak ho zabít či zranit.

Místo toho by měl každý nacházet cestu, jak přežít a jak se chránit. V tom je nalezení pravého významu sebeobrany. Je důležité být si vědom rozdílů mezi korjú a sporty, kde je rozhodnuto o vítězství či porážce.

Charakteristickým rysem studia korjú je stále "hledat učitele". Můžeme vlastně říct, že každý člověk, nejen váš vlastní učitel, vám může dát důležitou lekci, chcete-li se učit. Je to podobné rčení jako "jeden za všechny a všichni za jednoho".

Co si myslíte, že znamená trénink tradičních japonských bojových umění/ budó v dnešním světě?

Každý člověk má jinou představu o významu budó, nicméně já jsem došel k následujícímu poznání. Budó je duch, a tak nemůže být viděno očima. Můžeme vidět pouze formu (katu), která obsahuje bojové techniky (budžucu). Myslím, že techniky (džucu) se stávají "cestou" (miči nebo dó) a to je procesem cvičení. Tradiční japonské budó obsahuje důležité nauky, které jsou společné pro celé lidstvo. Myslím si, že je pro tato učení nezbytné, aby byla předávána budoucím generacím a tím zajistíme správné nakládání s tímto učením. To je podle mě význam "keiko šokon".

Jaký druh přístupu očekáváte od člověka studujícího kobudó?

Je nutné cvičit stále se skromným srdcem, a proto si musíte vybrat správného učitele. Když se pak někdo zeptá: "Kdo je váš učitel," vaše odpověď musí být jasná. Je důležité, abyste stále měli senseie, kterého můžete jmenovat, stejně jako můžete jmenovat své rodiče. To je způsob, jak poznat základy života. Myslím, že to je význam "šurikosei".

Jaké si myslíte, že jsou zásadní výzvy, kterým bude budó/ budžucu čelit v tomto století?

Úroveň budžucu se stále pomalu snižuje kvůli nedostatku porozumění role učidačiho (ten, kdo přijímá techniku). UČIDAČI MUSÍ VÉST ŠIDAČIHO. "Největší problém v dnešním budó je, že není žádný dobře trénovaný učidači. Dobrý učidači je základem k tomu, aby dokázal povznést potenciál šidačiho (ten, kdo provádí techniku). Role učidačiho je vést šidačiho. "Ano, takto… tak, že mě můžeš seknout takhle… Ano, tak…" Učidačiho role je kritická. Při cvičení katy vede učidači tak, aby byl poražen. To je důležité. V dnešním budó se často zdá, že neexistuje žádný partner - i IAI se cvičí samostatně. To není dobré. Vždy by tam měl být učidači a šidači musí vždy přemýšlet a hledat svoji roli založenou na dopadu svých akcí, vedených proti učidačimu.

Proč si myslíte, že se tento náhled ztrácí?

Důvodem bude, že existuje tendence koncentrovat se pouze na vítězství za účelem soutěžení, což je protikladem cvičení katy. Zápasy (závody) se konají, když jste vy a váš partner na stejné úrovni. Tehdy můžete soutěžit. Ale v takovém případě můžete být podporováni v představě, že vítězství je nejdůležitější, pak nemusíte nikdy dosáhnout vyšší duchovní úrovně. Každý by měl zjistit, že cvičení katy je důležitější než soutěžení. Člověk, který cvičí lépe, by měl být učidači a jako učidači může vést šidačiho. Takovým způsobem bude zlepšení přirozené. (V Šintó Musó rjú džódó, se učí veškerý kihon napřed bez partnera, pak s partnerem. 64 kat, které jsou obsaženy v osnově, se cvičí s partnerem.) A tak v pravém keiko (cvičení) by měl být učitel obvykle učidači - ten, který si přeje být zasažen a hozen studentem. Být učitelem není snadná práce. Dobrý učitel dává studentům rady i ve chvíli, kdy je házen nebo zasahován svým studentem. Když nechcete mít partnera, možná byste měli začít se zenem. Zen nevyžaduje partnera.

Jak se můžeme vrátit k tomuto důležitému porozumění?

"To, co budó potřebuje, je důvod… a všechny důvody můžeme nalézt v katě. Musíme porozumět účelu budó a účelu katy. Ale dnes, v mnoha budó, zapomíná mnoho lidí na katy. Někdy cvičí katy málo a potom jen před zkouškami." Těžko pak skrývá svůj zármutek, který z toho pramení.

"Jejich výmluva je, že nemůžete vyhrát soutěž, když cvičíte katy."

Sensei, došlo k této změně i ve světě kobudó?

Během doby před a po válce a doposud, jsem sledoval a cítil celým svým tělem, jak bylo budó nuceno čas od času změnit svůj styl a vztah ke společnosti.

"Po válce se rozhodlo, že se budou učit policisté džódó, a tak jsme, Šimizu sensei a já, navštívili mnoho policejních stanicí po Japonsku abychom učili džódó, ale nikdy nebylo učeno jako budó, protože v této době bylo japonské budó stále zakázáno americkými okupačními silami. Kvůli těmto okolnostem učil mistr Šimizu džódó jako "čisté užívání hole", což ukazuje, že hůl mohla pomoci policistům pro vlastní službu nebo práci, ale ne jako budó. Například, je snazší kontrolovat velký dav lidí delší holí. Nebo když nastaly nějaké závažné dopravní problémy, a když jste užili hůl správným způsobem, mohla být doprava řízena plynule. A tak, když dnes navštívíte policejní stanice, vždy tam uvidíte hole. Hodnota hole spočívá v tom, že člověk může kontrolovat druhého bez toho, aniž by ho zranil. Džó neřeže jako meč, nebodá jako kopí a také pro ostatní nevytváří nějaké zbytečné obavy nebo stres, když džó držíte. Kvůli těmto výhodám bylo džó přijato jako uživatelný nástroj k zajištění bezpečnosti japonskými policejními silami.

Mohl byste se s námi podělit o vaše myšlenky, týkající se rozvoje budó?

(Nišioka sensei nestudoval jen džódžucu. Od svých 20 let studoval kendžucu/meč, kde dosáhl stupně dan.) "Meč je centrem japonského budó. Všechny druhy japonského budó se rozvíjely z hlediska soupeření s mečem. Jinými slovy, technické styly hole, kopí, japonské halapartny… atd. se rozvíjely na základě meče. Když mluvíte o meči, role učidačiho je ta, na kterou je nutné se soustředit. Také dnes v kendžucu, mnoho mistrů nehraje roli učidačiho. Místo toho oni sekají studenty. "Dnes se kendó cvičí kvůli soutěži a kata se nebere vážně. To samé začíná přicházet i do džódó a kvůli tomu se moderní džódó odklání na scestí.

Sensei, jak se to projevuje?

Džódó se nyní cvičí pod dohledem Celojaponské federace kendó a, i když se používá džó, hlavní část džódó přejímá podobné jádro jako kendó. Šimizu sensei vytvořil dnešní populární styl džódó, který je založen na Šintó Musó rjú džódžucu, a díky tomu je základní duch stejný, ale já to tak v dnešním džódó nevidím. Mnoho lidí by si toho nevšimlo, ale lidé, kteří cvičí řádně si toho určitě všimnou.

Co myslíte tím, když říkáte "řádně"?

"Tímto se opět vracíme ke klíčovému bodu týkajícímu se porozumění pravých rolí provádění a přijímání technik. Úroveň cvičenců budó bude vždy upadat, když nebude existovat učitel, který zná důležitost učidačiho, a který povede šidačiho tak, že šidači pochopí svým tělem načasování a dýchání."

Zdá se, že se na začátku tréninku budó vyskytuje mnoho léček.

"To je pravda. Když člověk začne cvičit džódžucu, může si někdy myslet: ´Mohu soutěžit a zvítězit v souboji proti meči.´ V žádném případě. Vždycky se mezi námi takoví najdou. I když dojde k velkému pokroku, vždycky existuje zkušenější učidači a to se nikdy nezmění, dokud člověk cvičí keiko. Jestliže cvičíme keiko, vždy budeme cítí pokoru."

Sensei, z technického hlediska, o jaký názor byste se mohl podělit s lidmi hledajícími rozvoj jejich cvičení budó?

V japonském budžucu, když zápasíte na život a na smrt, člověk, který udělá první pohyb, vždy prohraje. Technickým důvodem je to, že se souboj stává bitvou nervů a musíme vědět, jak nejdřív pohnout s protivníkem! To znamená nevést jen jeho tělo, ale jeho mysl a ducha. Lákání protivníka… vedení protivníka tak, že je nucen se pohnout… tento druh výtečné techniky se dá naučit jen prostřednictvím katy se skutečným učidačim. Bohužel cílem současného budó je spíše ukázat a ne sloužit k souboji na život a na smrt.

Zadruhé, v mnoha budó a vždy v těch, které jsou založeny na práci se zbraní, je hlavní věcí porozumění správnému užití vnitřní části ruky (te no uči). Jestliže změníte vnitřní část ruky, dojde k mnoha změnám na celém těle. Toto si vyžaduje více tréninku a není snadné to vysvětlit slovy.

Další je hasudži (směr řezu/seku). Mnoho lidí, cvičících kendžucu, zdůrazňuje důležitost hasudži. Samozřejmě, jestliže není hasudži přímé, nemůžete přeseknout věci. Toto může někdy vést k falešné myšlence pravé hodnoty budžucu. Nepochopení díky nesprávnému cvičení může vyústit v představu jediného záměru, kterým by mělo být přesekávání věcí. "Hasudži musí být přímé a ostré, jinak nebudete schopni sekat v boji. Jestliže není hasudži pevné, není správné. Levá ruka je osa a pravá ruka je připojená. Vnitřní část rukou je velice důležitá. Dokud nepřeseknete něco jako slámu, nikdy se nedozvíte, zda je hasudži přímé a pevné nebo ne. Sekání slámy se dělá jen pro tento účel. Ale dnes se z toho stalo budó představení (podívaná). Sekáte slámu před lidmi a oni tleskají. Je to jen show. Sekání věcí je jen keiko, a tak byste to neměli ukazovat lidem. To je odklon od původního stylu, ve kterém bylo zamýšleno.

Sensei, vyjádřit vaši moudrost, nahromaděnou během 64 let tréninku je obtížné. Povězte nám prosím, jestli je ještě něco důležitého, co jsme neprodiskutovali.

Napsal jsem několik knih o budžucu, a tak je velice těžké, stlačit všechny tyto věci do jednoho článku. Nicméně existuje ještě pár bodů, které můžeme zmínit.

V každém cvičení budó musíme začínat a končit s rei. Česky se rei dá nejlépe přeložit jako etiketa. Snažte se porozumět účelu rei.

Studujte katy. V džódó se všechny katy cvičí ve dvojicích. Mnoho lidí chápe katy a volný trénink jako dvě odlišné věci a myslí si, že si musí vybrat mezi nimi anebo rozvrhnout procentuálně tyto dvě části do jejich tréninku. Ve skutečnosti jsou to dvě části celku a jen díky cvičení kata se můžete cítit skutečně volní.

Studujte kihon (základy). Toto slovo by mělo být přejmenováno, aby z něj vyzařovala jeho důležitost. Bylo by lepší, kdyby bylo nazýváno "podstata".

Učte se významu "šinken šóbu". To je věc života a smrti.

Snažte se porozumět "keiko šokon". Hledání a zvládnutí podstaty spočívá v jejím procvičování. Jestliže hluboce přemýšlíte o smyslu života, musíte se rozhodnout co dělat teď a uskutečnit to.

Nakonec nějaký vzorec pro štěstí. To je jednoduché. Máme vlastní touhy a když jich dosáhneme, nastává uspokojení. Obvykle jdou naše touhy vzdáleny našemu dosahu, a tak se musíme vždy snažit zvrátit tuto situaci, abychom dosáhli spokojenosti a štěstí. Samozřejmě náš potenciál a naše touhy jsou velice odlišné. Svého potenciálu můžeme dosáhnout, ale je mnohem jednodušší snížit naše touhy, než se pokoušet o jejich naplnění. Pak bude pravé štěstí na dosah.

text: Šindžuku džódó kai (2003)
překlad: Jiří Hrbáč a Michal Kolísek

Článek je použit s laskavým svolením reprezentantů www.jodojo.com, majitelů autorských práv k němu. Další použití a šíření české verze konzultujte s vedením Tenšin dódžó.

webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek