šintó musó rjú

Učidači a šidači

    Následující text pochází z kapitoly jedné z knih Cuneo Nišioky, nazvané Budoteki na Mono no Kangaekata: Šu, Ha, Ri (Budo, cesta přemýšlení: Šu, Ha, Ri). Přímý překlad z japonštiny je často problematický, kvůli zděděné dvojjazyčnosti v tradičním stylu japonských písemných prací. Abychom mohli objasnit autorovy myšlenky a co nejlépe prezentovat jeho myšlenky v angličtině (i češtině pozn. překl.), doplnili jsme původní text sérií osobních poznámek.⁽¹⁾ Výsledkem je práce, která má nádech předávání informací z mistra na studenta.

    Je důležité si všimnout toho, že v textu se přípony -dó (cesta) a -džucu (umění nebo technika) používají japonským stylem, tzn. tak, že se mezi nimi nedělá žádný významný rozdíl. Autor věří, že to nejsou dva odlišné prvky, ale naopak dva aspekty jednoho celku. Je to ten celek, který je někdy označován jako budó a jindy budžucu. Autor užívá terminologii typickou pro klasické umění, avšak zde můžeme najít také užití jiných výrazů, které se užívají při diskusi o moderním budó. Jeho komentáře jsou nasměrovány tak, aby pokryly obě tyto části.

    Článek začíná zmínkou o japonském pojmu rei. Toto slovo je velice obtížné přeložit. Ačkoliv se slovo rei překládá jako etiketa, zdvořilé chování nebo vhodné chování, žádný z těchto překladů není zcela přesný a nerovná se japonskému výrazu. A tak nebudeme používat žádné anglické náhražky. Přemýšlejme o tom jako o správné podstatě nebo kvalitě vztahů mezi danými prvky.

text předmluvy: Diane Skoss

Srdcem budžucu je rei. Učitel musí hovořit se svými studenty. Jestliže je komunikace nedostatečná, studenti mohou rozvíjet špatně své postoje a tím se ztratí pravý význam tréninku. Naneštěstí se v současném japonském budó hodně užívá síla. Dle mého názoru, učí pouze pár učitelů principy budó správně. Rei se v budó stalo velice umělým, podobným staré japonské vojenské hierarchii. Pravý význam rei už není ničím víc vyjádřen. Zdá se, že uchováváme pouze ty nejhorší části japonských tradicí a kultury a proto je třeba zamyslet se nad tím, jak změnit dosavadní situaci.

Budžucu vede k rei. Instruktor se má chovat tak, aby byl příkladem studentům, aby vedl studenty k něčemu vyššímu. Rei je vyjádření lidskosti k něčemu nadřazenějšímu. Ale někteří lidé, když rozvíjejí své dovednosti a dosahují vyšších stupňů, začnou upouštět od toho, co se měli o rei naučit. Ti, kteří nebyli úspěšní ve snaze pilně zlepšovat ducha, jakožto zlepšovat své techniky, jsou více náchylní k tomu, aby zapomněli patřičnou lidskost pravého rei. Mohou se stát až moc sebejistými, hrdými a blahosklonnými. Duchovní a technický rozvoj jsou dvě zcela odlišné věci a neexistuje mezi nimi jakýkoliv vztah.

Například trénink v džódžucu je velice kvalitní, protože může vyústit do obou druhů rozvoje; duchovní růst vede k technickému růstu a naopak. Rozvoj se netýká pouze techniky. Nicméně, jestliže se učíme techniky špatně nebo jen povrchně, můžeme být zmateni. Ještě větší zmatek nastane, když se soustředíme pouze na zkrášlování technik. Nikdy nesmíme ztratit záměr správně trénovat techniky a zlepšovat ducha. Jediný způsob, jak si zajistit tento záměr je studovat pod mistrovským učitelem.

Lidé však ne vždy ví, kdo je mistrovský učitel. Mohou být zmateni, často spojují myšlenku mistra s instruktorem nebo starším člověkem. Bohužel, když se člověk zlepšuje, roste také jeho ego. Hodně lidí, kteří dosáhnou vysokého stupně, nebo kteří získali licenci nebo svitek, který je opravňuje být učitelem, vlastní dódžó nebo učí mladé lidi. Je hrozná chyba věřit tomu, že člověk je učitel jen tehdy, jestliže má určitý stupeň nebo licenci.

Jednou mi můj učitel, Takadži Šimizu sensei (1896 - 1978), řekl, abych nekopíroval techniky džó, které cvičil jeho mladší následovník Ičizo Otofudži sensei. Jestliže si člověk trochu přebere, co tím Šimizu sensei myslel, mohl by se i zmýlit. Věděl, že existují rozdíly mezi používání džó a tači a také věděl o rozdílech ve způsobu, kterým Otofudži sensei používal tyto zbraně. I v katách budžucu ⁽²⁾ je normální, že najdeme nějaké rozdíly ve formě. To se stává kvůli tomu, že různí lidé jsou na různých úrovních technické vyspělosti a mají rozdílné povahy. To je vede k pohybům, které se mírně změní a to samé se odráží v jejich učení studentů. Šimizu sensei se obával toho, že by si toho mladí studenti všimli, byli zmateni nebo podezřívaví a mysleli si, že jeden způsob je správný a druhý ne. Zdá se, že se Šimizu sensei zabýval nevyhnutelnými chybami, které nastanou, když je student méně schopný nebo nenásleduje jednoho učitele. Naléhal na mě, abych následoval jen jednoho učitele, abych dosáhl co největšího rozvoje a vyhnul se zmatení, způsobeného pozorováním ostatních učitelů.

Když máte více než jednoho učitele, mohou vyvstat nějaké vážné problémy ve vašem tréninku. Na druhé straně, trvat na tom, aby studenti slepě "následovali jednoho a pouze jednoho učitele" může mít za následek vytvoření rozdílných skupin a zabránit studentům rozdílných učitelů cvičit společně. Tato nechutná situace se stále ve světě japonských bojových umění vyskytuje. Jediné řešení je čekat na duchovní růst jak učitelů, tak i studentů; pak mohou studenti trénovat pod jediným učitelem, avšak také získat nějaký prospěch ze cvičení se studenty z jiných skupin.

To je důvod, proč je porozumění rei tak důležité v procesu duchovního růstu v budžucu. Jedno z nejhlubších vyjádřeních rei spočívá ve vztahu mezi učidačim, tím kdo přijímá techniku, a šidačim, tím kdo provádí techniku. Bohužel často i učitelé nerozumí důležitosti rolí učidačiho a šidačiho v tréninku kata. Neuspějí při předávání důležitosti a rozdílu těchto dvou rolí svým studentům. Role učidačiho a šidačiho jsou značně rozdílné. Každá má svůj jedinečný psychologický účel. Je důležité, aby se tento rozdíl vždy udržoval. Věřím, že rozdíl mezi těmito rolemi vymezuje účel tréninku kat. Nedávno jsem došel k názoru, že je bezcenné cvičit katy, dokud tomu oba partneři skutečně neporozumí.

Když se obyčejný člověk dívá na cvičení kat, zjistí, že učidači vždy prohraje a šidači zvítězí. To je záměrné. Avšak katy jsou více než jen to. Učidači musí mít ducha pečujícího rodiče. Učidači vede šidačiho tak, že mu poskytuje pravý útok; toto dovoluje šidačimu, aby se naučil správné poloze těla, bojové vzdálenosti, správnému duchu a vnímání příležitosti. Pokorný duch je stejně tak nutný, jako správná technika učidačiho. Lest, arogance a prokazování přízně nesmí být nikdy při cvičení dovoleny… Učidačiho poslaní je nezbytné. V minulosti mohli tuto roli provádět pouze starší cvičenci, kteří byli schopni provést správnou techniku a obdařeni správným duchem a rozuměli roli učidačiho. Učidači musí poskytnout příklad jasných, precizních seků a jejich správné umístění a musí správně ukázat také intenzitu a autoritu, která by z něj měla vyzařovat.

Jestliže je učidači rodič nebo učitel, šidači je poté dítě nebo učedník. Účelem je získat dovednosti, prezentované učidačiho technikou. Studenti se bohužel často chovají tak, jakoby chtěli otestovat své dovednosti proti vyspělejšímu učidačimu. Považují tento druh cvičení za soutěž. Ve skutečnosti takový způsob cvičení nevede ani ke zlepšení techniky, ani k rozvoji ducha, protože správný vztah mezi učidačim a šidačim je zatemňován. Opakování technik v tomto vztahu rodič - dítě nebo starší - mladší je to, co umožňuje růst ducha prostřednictvím cvičení techniky.

Role učidačiho, jako seniora a šidačiho, jako juniora, se uchovávají bez ohledu na dané zkušenosti cvičenců. Katy se musí cvičit tak, že se cvičenec naučí jak přijímat, tak dávat. To je to, co umožňuje technické zlepšení a duchovní rozvoj. Bohužel, při cvičení džó, si lidé někdy myslí, že cvičí tyto role pouze aby si zapamatovali pár pohybů se dvěmi odlišnými zbraněmi, tači a džó. Existuje také pár učitelů, kteří učí, že cílem Šintó Musó rjú džódžucu je naučit se, jak se bránit meči holí. To je také chyba. Jestliže to tak půjde dál, budžucu katy mohou zaniknout, protože technika i duch učidačiho se nebude zlepšovat.

V dnešní době je na světě jen pár lidí, kteří dokáží předvést roli učidačiho správně. Věřím, že budžucu se změnilo v budó pouze udržováním myšlenky učidačiho a šidačiho. Tato myšlenka je základním prvkem klasického budžucu. Japonská umění, jako je kendžucu, iaidžucu a džódžucu, byla přeměněna z "džucu" na "dó", ale jestliže nebude uchováváno správné dodržování rolí, dovednosti "dó" se budou stáčet špatným směrem. Zřejmě nebylo ještě dosaženo udržení správného rozdílu mezi učidačim a šidačim a zřejmě ještě nebylo porozuměno tomuto rozdílu. Existenci záměru nebo kvality záměru lze zpozorovat v denním cvičení a akcích. Ti, kdo mají oči a dost zkušeností, aby to viděli, vám mohou vyložit rozdíl.

Nicméně stále méně a méně lidí rozumí tomuto konceptu. I v budoucnu jich bude stále méně a méně. Zdá se, že lidé už dlouho nevidí důležitost učidačiho a šidačiho v tréninku budó.

Když to vše shrnu, jsem přesvědčen, že nejdůležitějšími věcmi, které jsem se naučil v Šintó Musó rjú a od Takadžiho Šimizua senseie jsou role učidačiho a šidačiho v katách. Neexistuje žádný způsob, jak přenést způsob tradičních japonských kat bez perfektního porozumění duchu přijímání a provádění technik. Je špatné, když pokročilí cvičenci v roli učidačiho provádějí špatně tuto roli, šikanují nebo trápí mladší studenty. Naopak, jejich úkolem je vést a vychovávat. Je však také strašné, když vidíme šidačiho, kteří se snaží zničit učidačiho. Mohu pouze říci, že takovýto duch by se nikdy neměl objevit.

Šimizu sensei vždy říkal: "Musíš cvičit se mnou" (tj. přímo s tvým učitelem). Vždy cvičil roli učidačiho. I se začátečníky, nikdy tomu nepřestal věnovat pozornost. Pokaždé byl vážný. Nikdy nebyl arogantní a nikdy se nepovyšoval nad jiného studenta. Věřím, že tento postoj je nejdůležitější při cvičení kat v budžucu, a že trénink Šimizu senseie byl překrásným příkladem. Toto je velice obtížné, ale nejen v džódžucu, ale i v jiných situacích. Když uvidíme nějakého pokročilého studenta nebo učitele, který ukazuje techniky novým studentům s arogancí a povýšeností, určitě si toho rozdílu všimnete. Je velice snadné chytit se do kruhu vzájemného ovlivňování, které má za následek to, že se šidači snaží s učidačim soutěžit. Abychom se tomuto vyhnuli, je důležitá přítomnost výborného učitele.

Učidači učí šidačiho tak, že se sám obětuje, cvičí tak, jako by měl být v jakémkoliv momentu zabit. Toto sebeobětování ztělesňuje ducha učitelů a rodičů. Trénink kata je zcela k ničemu, když nebudeme dodržovat tento vztah. Toto je duch, který dovoluje šidačimu růst a vylepšovat jeho ducha. Budžucu katy nás neučí ani vítězství, ani porážce, ale tomu, jak vychovat jiné a pomoct jim dosáhnout vyššího stupně. To je budó.

Doufám, že každý, a hlavně ti, kteří cvičí džódžucu, si zapamatují toto rčení: "Nejásejte při vítězství, nemyslete si, že jste poníženi při porážce. Buďte poražení se ctí." To je duch, který musíte následovat.

⁽¹⁾   Zvláštní poděkování - Phil Relnick, Larry Bieri, Meik Skoss, Joe Cieslik, Dave Lowry, Roger a Miho Lloyd, Dan Soares, Derek Steel a Steve Duncan. Původní překlad - Joko Sato; Diane Skoss poskytla poznámky a úvod.