|
9. alpský budó seminář, Val di Sole
V pondělí 30. června jsem se vrátil z jedné z nejnáročnějších cest za cvičením, kterou jsem si kdy připravil. V žádném případě si nestěžuji a taky ta náročnost spočívala spíše ve formě cestování a v klimatických podmínkách, které mě během předchozích 4 dní obklopovaly, než v samotném cvičení. Takže aby bylo jasno, šlo o 9. ročník "Alpského budó semináře" v Commezzaduře ve Val di Sole na severu Itálie. Seminář aiki/ iai/ ken a džó měli vést Pascal Krieger, Malcolm Tikki Shewan a René van Droogenbroeck. Tikki Shewan se nakonec z rodinných důvodů omluvil, nicméně namísto něj vedl část cvičení Dominique Pierre, Daniel Leclerc a také Serge Dieci. Popravdě seminář v Itálii, který organizuje Lorenzo Trainelli jsem si vůbec neplánoval, tedy nepočítám-li chuť účastnit se ho už někdy v době před pěti lety. Pokaždé, když mě to zase napadlo, mě nakonec odradila cena nad mé možnosti a nikdy mě nenapadlo udělat to, co jsem zkusil tentokrát. Prostě jsem si zajistil ubytování v nedalekém (3 km) kempu a snažil se srazit náklady, co nejníže. Nějak nepotřebuji za každou cenu ubytování a jídlo v čtyřhvězdičkovém hotelu a těch pár desítek minut chůze na tréninky a z nich mě nezabije. Pořád by to sice bylo levnější s dalšími třemi, čtyřmi česko-slovenskými účastníky v autě, ale tentokrát zůstali všichni bez projeveného zájmu. Překvapuje mě to právě proto, jak málo jich poletí na letní školu do Madridu v srpnu… Jen taková úvaha, nikomu nic nezazlívám a chápu, že to bylo hodně narychlo. (Takže info v předstihu – rád bych jel do Val di Sole i příští rok v létě, a taky bych chtěl připravit nějakou hromadnější účast na říjnové 20. džódó stáži "des vendanges" v Salvanu apod.). Co se tedy dělo během 26. – 29. června tohoto roku. Tak předně 26. června jsem cestoval. Tedy od 11 hodin dopoledne do 8 hodin ráno následujícího dne jsem se přepravoval autobusem do Brna, dalším do Verony, vlakem do Trenta a po přestupu do Mastelliny, zatímco ostatní už odpoledne cvičili. Daň za ty pozdní přípravy, protože autem by se to dalo stihnout tak za 10 hodin. Se svými saky i paky na zádech a netradičně bez džó zato s iaitem v rukou jsem dopochodoval k hotelu Trevino právě včas, abych se pozdravil, převlékl do keikogi a vyzvedl si půjčené džó. První trénink začal předáním okuiri certifikátu Lorenzovi, který se zdál překvapený a ani moc neskrýval dojetí. Když už byl Pascal sensei u těch stupňů. Předal ještě před začátkem cvičení diplom o udělení 2. danu v kaligrafii za sebe i svého současného učitele (Saitó Isodži) do rukou Maria Rosi Valuzzi. Potom Lorenzo připomněl nedávné ocenění předané Pascalu Kriegerovi a potom přišlo konečně na řadu tolik očekávané cvičení.
Tématem celého semináře bylo "džiú geiko", které ale Pascal sensei vysvětlil spíše jako "cvičení ve svobodě / svoboda ve cvičení" více než prostý výklad "volné cvičení" který znám z kenda. Byl tu zdůrazněný kontext právě s tím výkladem slova "keiko". Velmi zjednodušeně řečeno, poctivým zkoumáním minulého, tj. tvrdým tréninkem, může nastat jakési "džiú" o němž se s jistou nadsázkou dá mluvit, jako o novém. Nejdřív jsem to moc nechápal, ale myslím, že během následujících dní mi to trošku došlo. Tréninky byly zčásti společné – pro čistokrevné aikidisty (kterých tam bylo nejvíc, asi 40), iaidisty a džódisty (dohromady tak do 20 osob). Abych to vysvětlil. Většina z účastníků stáže pravidelně cvičí alespoň dvě bojová umění. Tahle kombinace aikidó, iaidó a džódó je poměrně běžná (nebo kterékoliv dvě z nich) a jak mi později Pascal sensei řekl, tak měl tenhle dlouhodobý kontakt s aikidisty a iaidisty (právě s Tikki Shewanem a jeho žáky) výrazný vliv na naše cvičení džódó. Oproti tomu, někteří z lidí cvičících na této stáži podobný seminář absolvují jednou ročně a někdy ani to ne. Takže tréninky, tedy ty společné, byly složeny tak, aby se "chytal" opravdu každý. Spojujícím článkem tu byl meč, tak jako je základem pro všechny procvičované disciplíny. Učitelé při společných trénincích spolupracovali, pokoušeli se navázat jeden na druhého. Oproti tomu cvičení džódó (myslím výhradně), byla velmi intenzivní. Hledali jsme nové věci ve starých cvičeních a technikách. Nebyl dostatek času na cvičení něčeho nového, bylo ale dost prostoru k hledání uvnitř toho "starého". Hledali jsme drobnosti, přehlédnutelné maličkosti uvnitř technik, které "tak dobře známe". Vždy jsme procvičovali jednu techniku nebo katu. Když jsme cvičili spolu s nedžódisty, sám jsem si hledal začátečníky, aby jim trošku pomohlo, že daný pohyb znám. V průběhu stáže to Pascal sensei také připomenul, že bychom v rámci gódžó a jeho dvou prvků (lidskost a spravedlnost), tohle měli dělat. Tedy cvičit se začátečníky a nejen mezi sebou. Když jsme potom měli samostatný trénink (právě pro džódisty), snažil jsem se stále měnit partnery při cvičení. Byli tady přátelé z Itálie, Rakouska, Švýcarska a Francie, takže šlo o takovou generálku před letním gaššuku.
Vedle "smíšených cvičení" a tréninků džódó, jsem si zacvičil na dvou trénincích iaidó. Nejdřív s Pascalem Kriegerem, který s námi procvičil Ómori rjú. Cvičili jsme bez vysvětlování (takže se očekávala alespoň schopnost 12 kat této sady zacvičit), vzhledem k tomu, že Pascal sensei není můj pravidelný učitel iaidó podobně jako neučí další účastníky tohoto semináře. Řekl nám, že nebude zasahovat do "stylu" jakým cvičíme, a že vlastně ani žádný učitel nemůže jednoznačně říct, že ten či onen způsob cvičení technik v nějakém korjú je špatně. Opravoval spíše obecnější věci ohledně mecuke (kam koukat a jak) nebo (v mém případě) to, co se týká kihonu, způsobu držení meče nebo úhlů a délky jednotlivých seků. Hodně nás sledoval. Druhý trénink iaidó, na němž jsem cvičil, vedl Daniel Leclerc z Itálie (původně z Francie). S ním jsme cvičili především různé metody nukicuke nebo battó, prostě tasení a následného seku. Některé "kombinace" pohybů, jak řekl, byly čistě pro zlepšení schopnosti manipulovat s mečem. Pro mě osobně bylo poměrně zajímavé cvičení "kendžucu" nebo spíše "aikiken" s Dominiquem Pierrem, na které navázal Pascal sensei odpovídající technikou z džódó. V podstatě šlo o jednu z variant fragmentu džó katy ran-ai a zároveň Šintó rjú kendžucu katy surikomi, ale to asi mimo dódžó a na papíře tolik nevyzní. Jinou formu aikikenu jsem si vyzkoušel s Reném VDB, ale tam už toho aiki na mě bylo moc. Každopádně, kdyby všichni učitelé aikidó cvičili s bokkenem alespoň tak, jako tito dva (Pierre a VDB), asi bych už o "aikikenu" neřekl ani jedno křivé slovo. Všechna cvičení (na pozvánce bylo uvedeno 18 hodin, ale bylo jich víc), kromě jednoho tréninku iaidó, cvičení aikidistů a džúdistické newazy s Pascalem Kriegerem, kterých jsem se neúčastnil, se konala venku. Až na jednu výjimku jsme cvičili "na dvorku" za hotelem, kam by se za normálních okolností vešlo tak deset lidí. Semináře se jich tentokrát účastnilo jen asi 60 oproti loňským devadesáti. Můžu mluvit o štěstí, protože bych se vůbec nedivil, kdyby i ta bezmála stovka měla cvičit na zmíněném dvorku. Jeden den – jediný, kde se dalo mluvit o dostatku místa – se část cvičení konala u jezera Lago dei Caprioli ve výšce 1380 metrů nad mořem oproti 850 m.n.m. v Commezzaduře. Nepočítám-li chladná rána cestou z kempu na cvičení, tak během všech dní se teplota vzduchu těžko dostala pod 35 °C ve stínu. A ve stínu jsme tedy rozhodně necvičili. Netřeba dodávat, že tmavě modré keikogi a hakama nejsou ideálním oblečením na cvičení v tomto podnebí a nadmořské výšce. Na druhou stranu, jak už jsem napsal, byla to výborná příprava na madridskou letní školu v srpnu. Tam by mohlo být i hůř. Uvidíme.
Kromě cvičení proběhla obvyklá ukázka s výkladem o kaligrafii a také na závěr stáže enbu s ukázkami zúčastněných disciplín. Tedy za Šintó musó rjú vedle průřezu osnovami džódó i ukázka džutte a kusarigamy a to byl znovu jeden z momentů, kdy jsem bez dechu sledoval schopnosti, um, soustředění, jistotu a přesnost svého učitele Pascala Kriegera. To se prostě musí vidět. Zpáteční cesta byla o poznání kratší (asi o hodinu) a méně komplikovaná. Vynechal jsem vlak, zato přibylo auto a tři hodiny čekání v Trentu. Když jsem z trentského autobusového nádraží odjížděl, ukazoval displej s hodinami a teploměrem 17:27 a 33 °C. Složil jsem se na sedačku v nějaké lepší karose, otevřel a vypil Kozla za dvacet kaček, který bodří moravští šoféři vykouzlili z lednice a téměř okamžitě usnul. Byl to náročný výlet, věřte mi to nebo ne :)
text a fotky: Patrik
Orth Zlín, 1. - 6. července 2008 webmaster Tenšin dódžó 2008 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
