|
Proč
by měly ženy používat zbraně
Pro
mnoho žen je sebeobrana alespoň jedním důvodem, proč začít s bojovým
uměním, a tak si většinou, alespoň podle mé zkušenosti, vybírají umění
boje beze zbraně, jako je aikidó, karate nebo džúdó (omezuji se jen na
japonská umění, protože v něm mám nejvíce zkušeností; přenechám
vyznavačům bojových umění z jiných zemí, aby zjistili, zda se mé
zkušenosti zakládají na pravdě). Umění se zbraněmi, které zahrnují katy
cvičené ve dvojicích, například kendó, naginata nebo džódó, nejsou
obvyklými nástroji pro výuku sebeobrany - konečně, k čemu je vám
dobré vědět, jak se ubránit sedm stop dlouhou naginatou, když jí s sebou
pravděpodobně stále nenosíte?
Dobří
učitelé řady moderních japonských umění (boje beze zbraně) dokáží ženy
naučit více než jen okamžité, bezchybné techniky obrany. Vždy jsem vysvětlovala,
že skutečná hodnota aikidó spočívá méně ve výuce schopností, které vám
umožňují ubránit se, ale o to více ve vštěpování postoje a způsobu
pohybu, který odradí útočníka. Studie prokázaly, že oběti jsou často pečlivě
vybírány kvůli jejich zřetelné zranitelnosti. Abychom se sami dále rozvíjeli,
bude získání technické účinnosti po nás vyžadovat mnoho let a také
vážný přístup k tréninku. Pak by se zdálo, že by držitel čtvrtého danu s více než desetiletou praxí ve cvičení aikidó a přibližně rokem džúdó měl dobrý důvod cítit se jistě ve svých dovednostech. Já tedy určitě ne! Čelila jsem zjištění, že čím déle jsem trénovala, tím větší byla má zodpovědnost ke sdílení zkušeností s ostatními ženami. Proto jsem si musela nelítostně posoudit mez svých vlastních schopností.
V mém případě
se pochybnosti o účinnosti techniky změnily v naprostou jistotu –
pokud bych musela čelit úderu, jednoduše bych nevěděla, co bych měla dělat,
nebo jak reagovat (i přes mé zkušenosti z tréninkových zápasů). Kde,
ptala jsem se, byla v mém tréninku chyba.
O
pět let později a po sedmi letech cvičení se zbraněmi (džukendó, tankendó,
džódžucu a naginatadžucu), si myslím, že jsem nalezla odpověď, tedy
alespoň pro sebe. Nebyla jsem to já, kdo neuspěl v tréninku, ale byl to
trénink, který v mém případě selhal. Z celé řady důvodů
nebyl trénink beze zbraně až tak užitečný, jako trénink se zbraněmi - a
to v tom ohledu, že mě naučil dovednostem, které skutečně potřebuji
pro svou obranu. Dnes jsem si naprosto jistá, že kdyby mě někdo napadl, já
bych byla schopna se ubránit a reagovala bych tak, abych se ubránila s dobrým
výhledem na úspěch.*
Proč
u mě tedy umění se zbraněmi fungují lépe než ostatní? Jednou z věcí,
které jsem se naučila na tréninku aikidó bylo, že i přes opačné tvrzení
instruktorů ("podívejte se, slabý může překonat silného"), v případě
tréninku ženy proti muži srovnatelné nebo vyšší technické úrovně, má síla
své opodstatnění. A to velmi. Samozřejmě že naším hlavním cílem je
"oprostit se" od obecné fyzické síly a raději se spoléhat na
uvolněné, precizní použití správné míry síly ve správném směru, na
správném místě a ve správném okamžiku. Trik je naučit se jak. Ženy většinou
zjistí, že dosažení tohoto cíle je pro ně snazší než pro muže, protože
naše vlastní "já" jsou méně svázána s fyzickou silou, ale i přes
správné provádění techniky často zjišťujeme, že prostě nemůžeme uspět
v aplikování technik boje beze zbraně na větších, stejně zkušených
mužích.
Tento
silový nepoměr, zejména když víme, že to děláme "lépe" než
muži, může být silně frustrující. Naučíme se jen to, že když přichází
úder, musíme být podstatně lepší, abychom překonali silnějšího protivníka.
Tato skutečnost nebudí sebedůvěru v možnosti vlastní obrany. Stálý boj proti síle a znepokojení může také odsunout člověka od studia nepatrných detailů, které jsou skutečným klíčem k užitečným obranným dovednostem a získáváme pouze dojem "provádění funkční techniky". Když se vracím zpět do mých let, když jsem cvičila aikidó, zjišťuji, že to, co jsem se naučila, byly velkolepé a často překrásné způsoby pohybu, které jsem mohla snadno použít na někoho méně dovedného nebo menšího, než jsem já. Ale postrádala jsem vnitřní slovník principů těla, který by mohl být stále obměňován a přetvářen, aby odpovídal jakékoliv situaci a protivníkovi. Věřím, že to je jedna z nejvýznamnějších výhod, kterou bychom měli získat z tréninku se zbraněmi.
Tak
jak to tedy funguje? Zaprvé, jakákoliv zbraň je rozhodný srovnávací
faktor, "násobitel síly". Z ničeho nic se rozdíly v dosahu, váhy
a výšce, nezáleží jak velké, stávají za použití zbraně konstantou. Ženy
mohou být se zbraní snadno stejně silné jako muži. Provedení smrtícího
úderu s džó po vás nebude vyžadovat velkou svalovou sílu; přináší
pochopení toho, co nazývám "charakter provedení".
Ačkoliv
o principech relaxace, sledování, vzdálenosti, prvního kroku, dráhy a směru,
načasování, rovnováhy, směru útoku a vůle se mluvilo při rozlišování
stupňů v aikidó dódžó, ve kterých jsem trénovala, to, co jsme skutečně
cvičili nejvíce ze všeho, byly způsoby pohybu. Při tréninku se zbraněmi
jsem začala shledávat způsoby principu mnohem snadněji rozpoznatelné a lépe
analyzovatelné. Jasné rozeznání směru rychle pohybující se zbraně se zdá
být nejvhodnějším příkladem tohoto principu.
Například,
když stojíte proti protivníkovi, který ovládá džó, je snadné rozpoznat,
kdo ovládá střed. Umístění předního konce protivníkova džó ve vztahu
k mému tělu je jasné; jestliže je jen o centimetr mimo, mohla bych být
schopná proklouznout kolem jeho zbraně a vést vlastní útok. To je samozřejmě
stejné, když stojíte proti neozbrojenému protivníkovi, ale naprosté vnímání
této linie, která je více méně zřejmá, vyžaduje značné množství tréninkových
zkušeností.
Vzdálenost
a načasování, neboli maai, je také snadněji rozpoznatelná a stává
se snadněji vaší součástí, když cvičíme se zbraněmi, zejména s těmi,
které mají délku meče a delší. Člověk je fyzicky dále od protivníka v kritické
bojové vzdálenosti, která udává jasně definovaný, viditelný a relativně
shodný vztah mezi konci zbraní obou protivníků. V bojových uměních
beze zbraně je maai definována relativním dosahem (a rychlostí) protivníka
a podstatně se liší od setkání protivníka s protivníkem; může to
zabrat roky, než se člověk naučí zhodnotit ve velice krátkém čase, zda
potřebuje krátkou vzdálenost. Ačkoliv při používání zbraní stále
existují variace dosahu, založené na individuální tělesné velikosti a
proporcích, jsou často vyrovnávány stálou délkou zbraně a faktem, že
pokrytí větší vzdálenosti zabere více času. To, jak se naučit přesnému
úsudku, může být zdokonalováno tréninkem se zbraněmi a to v různých
kombinacích, někdy s radikálně odlišnou základní maai, takovou, jako
když používáte kusarigamu proti naginatě nebo tanken proti džukenu. Když
se stane vaše porozumění vztahu mezi specifickou zbraní a maai intuitivní,
není už zřejmě obtížné přizpůsobit se neznámým situacím. Dle mých
zkušeností, při stálém obměňování vzdálenosti v bojových uměních
beze zbraně je obtížnější dosáhnout "cit" pro maai. Může to
také vyústit v nevhodnou standardizaci "pro výukové účely",
které často vedou k pevné víře, že "tato technika se dá provést
jen jednou správnou cestou" – to je vlastně pozice zcela protikladná
pro naučení se principů a jejich aplikací.
Dle
mé zkušenosti jsou pozorovací schopnosti rychleji a intenzivněji vylepšovány
při tréninku se zbraněmi. Neexistuje nic takového jako je pohled na meč,
dotýkající se vašeho čela nebo devět stop dlouhé kopí, které vás udeří
do žeber, abyste věnovali pozornost každému rozdílu v protivníkovu
pohybu. Nebezpečí úderu a zranění kolemstojících (nebo být zasažen, zatímco čekáte na výměnu
při tréninku) se také zvyšuje, když používáte zbraně. Vnímaví cvičenci
si rychle rozvíjejí 360 stupňový přehled. Ačkoliv bdělost je základní
části tréninku ve všech uměních beze zbraně, se kterými jsem se kdy
setkala, zdá se mi, že následky neúspěchu jsou vážnější v uměních
se zbraněmi.
Nejsem
dost ztřeštěná, abych se hádala, že všechny sebeobranné principy se dají
lépe naučit při tréninku se zbraněmi – určitě se dá naučit vyvedení
z rovnováhy mnohem hlouběji v džúdó nebo v aikidó. Ale také ani
neobhajuji spoléhání se pouze na trénink se zbraněmi – všichni musíme vědět,
jak bojovat na zemi a měli bychom mít alespoň základní zápasnické
dovednosti. To, co navrhuji je, že pár let cvičení se zbraněmi před
započetím tréninku umění boje beze zbraně by mohlo zkrátit čas, který
je potřebný u žen (nebo u mužů) k dosažení úrovně, ve které se
mohou jistě spolehnout na své dovednosti v sebeobraně.
* Od doby, co jsem poprvé napsala článek, jsem měla příležitost ověřit si jeden důležitý aspekt tohoto problému. V roce 1997, v listopadu na ukázce v klášteře Meidži, jsem demonstrovala Toda-ha Buko rjú naginatadžucu. Při mé první technice mi uklouzla noha na trávě a já si sedla. Má jediná myšlenka byla: "Dostaň se odtud rychle pryč, to pro tebe není dobré místo." Vstávala jsem a na mě dopadal sek a já provedla protiútok mou vlastní zbraní. I když situace nebyla otázkou života a smrti, má reakce ukázala schopnost zareagovat vhodně a bez zpoždění, provedla jsem oba důležité prvky, které se vyskytnou při skutečném útoku. text: Diane
Skoss Článek je použit s laskavým svolením reprezentantů www.koryu.com, majitelů autorských práv k němu. Další použití a šíření české verze konzultujte s vedením Tenšin dódžó. webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
